úterý, 13. září 2011

Pražská konzervatoř - díl šestý

Napsal(a) 

Pražská konzervatoř - díl šestý Pražská konzervatoř - díl šestý

Vrcholné období koncertních cest Ferdinanda Lauba (1860 – 1866)

Na koncertních cestách navštívil Laub mimo Rusko také Německo, dvakrát po sobě Švédsko a Holandsko, kde při veřejných vystoupeních spolupracoval též se slavnou pěvkyní Adelinou Patti a klavíristou Alfredem Jaellem. Uskutečnili společně triumfální koncertní turné v Anglii. Několikrát vystoupili v Londýně, potom v Bristolu, Brightonu a zvláště mimořádný byl úspěch koncertu v Liverpoolu, kde Laub s Jaellem hráli před 3500 posluchači. Byl to rok 1861; Laub se stal zároveň majitelem znamenitých houslí, zhotovených Antoniem Stradivarim v roce 1727, které za finančního přispění koupil za 2500 franků. Po Laubově smrti je koupil za 4800 zlatých Jan Hřímalý, od něhož zase přešly do majetku Hřímalého žáka Alex. Pečnikova a s ním se dostaly do USA. Následující léta jakoby prodlužovala tento přímo fenomenální řetězec koncertních cest, provázených mimořádnými úspěchy. Laubovi a jeho partnerovi u klavíru Jaellovi se dostávalo četných uznání a poct od významných osobností, pořadatelů a posluchačů. Svým vrcholným interpretačním uměním se Laub zařadil mezi houslové špičky, které současníci považovali za nejlepší. H. W. Ernst, J. Joachim, H. Vieuxtemps, H. Wieniawski a F. Laub byli hodnoceni jako geniální výkonní umělci. Všichni představovali vyhraněné individuality, kdy se u každého z nich mimořádná velkorysost umění projevovala zcela odlišně.

Pro další život Ferdinanda Lauba se stal významný rok 1865, kdy byl při své druhé koncertní návštěvě Ruska doslova zahrnutý obdivem a uznáním ve všech společenských kruzích hudbymilovného posluchačstva. Bezprostředně po koncertech v Petrohradě mu byla nabídnuta profesura na petrohradské konzervatoři, kterou z obav před nevlídným podnebím nepřijal. Stejné nadšení z jeho uměleckých výkonů sdílela vzápětí i Moskva. Rusům tolik záleželo na tom, aby získali Lauba ke spolupráci, že bratr ředitele petrohradské konzervatoře Antonína Rubinštejna, Nikolaj, se vypravil za Laubem do Čech. V Laubově rodinném zátiší Volovicích předložil Nikolaj Rubinštejn Laubovi nabídku, aby přijal místo profesora houslí na konzervatoři v Moskvě, která měla být na podzim v roce 1866 otevřená. Přijetím této nabídky se vlastně skončilo životní období Laubových triumfálních cest Evropou.

Laubovo působení v Moskvě (1866 – 1874)

Slavnostní otevření konzervatoře v Moskvě se konalo v září 1866 a v Laubově pracovním i soukromém životě nastalo značné uklidnění. Jeho mladý věk a umělecká ctižádost ho i zde vedly na daleké umělecké cesty po ruských městech, podnikané vozem v létě nebo na saních v zimě. Nechyběl při nich samozřejmý ruský samovar, ale nechyběla ani výzbroj na ochranu proti vlkům. Nadšení posluchačů, které bylo nedílnou součástí Laubových veřejných vystoupení od jeho prvního v dětských letech, nezměnilo svou intenzitu. Posluchači vděčně dávali najevo obdiv a úctu před jeho uměním. Na Laubovy koncerty sólové i komorní hudby chodili hudební labužníci z celé Moskvy a platili za sedadla, jak bylo zaznamenáno, ceny přímo královské. Laub býval často zván na vystoupení do soukromí význačných osobností společně se svou chotí Annou, která vynikala krásou i duchem a také pěveckým uměním. Nezřídka byl povolán do Petrohradu k carovi či jinému představiteli carského dvora.

Pražská konzervatoř - díl šestý Pražská konzervatoř - díl šestý
V době svého moskevského působení se vracel český umělec na svá oblíbená místa do vlasti a vystupoval při této příležitosti také jako sólista v Praze. Jeho přátelé a ctitelé v Čechách si byli vědomi, jak skvělým způsobem reprezentuje Laub české výkonné umění za hranicemi své vlasti. Svědectvím toho bylo jmenování čestným členem Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách v roce 1868 a udělení čestného členství Umělecké besedy v roce 1873.

Ferdinand Laub se stal jedním z prvních představitelů, který zřetelně se utvářející tradicí pražské houslové školy ovlivnil všechna místa svého pobytu. Významem jistě největším bylo jeho umělecké a pedagogické působení na nově založené konzervatoři v Moskvě. Svou plodnou pedagogickou činnost na moskevské konzervatoři měl ohraničenou životem na pouhých osm let. Někteří žáci ukončili studia ještě v jeho třídě, jiní končili svá studia po smrti Laubově ve třídě jeho nástupce, profesora Jana Hřímalého. Toho doporučil Laub řediteli Rubinšteinovi, když v roce 1868 Henry Schradieck, jeho dosavadní asistent a sekundista kvarteta, opouštěl Rusko. Právě tito dva nejbližší a v pedagogické činnosti nejvlivnější spolupracovníci a pokračovatelé, dostali od Lauba pracovní posvěcení své další umělecké a pedagogické cesty, což velmi zřetelně oba s velkou vděčností přiznávali. Pro Hřímalého byl Laubův vliv základním východiskem jeho vynikající pedagogické práce na stejné škole. Schradieck se při své další životní kariéře hlásil k Laubovu pedagogickému odkazu jako pramenu, ze kterého čerpal inspiraci pro další uměleckou činnost. Pevné základy dal Laub třem houslistům, které k ukončení studia dovedl jeho nástupce profesor Hřímalý. Byl to domácí houslista M. Davidov, pak syn českého emigranta J. Kotek, který později spolupracoval s Čajkovským na jeho houslovém koncertu, a vynikající Polák, S. Barcewicz, později slavný pedagog na varšavské konzervatoři. Veliký význam v Laubově pedagogické činnosti v době, kdy dostupnost správných informací byla velmi vzácná a tím také snadno ovlivnitelná v estetice vnímání hudby a její interpretace (často ne příliš dobrým a užitečným příkladem), mělo jeho interpretační umění. O tom se zmiňuje významný ruský kritik Odojevskij: „Jeho škola je předmětem hluboké úcty posluchačů k uměleckému nadání Lauba jako interpreta. Hluboké osobní proniknutí do prováděného díla přináší tomuto dílu „za oběť“ všechno, co u jiných interpretů se hodnotí jako efekty, které dílo „zdobí“. Věrné tlumočení celého širokého repertoiru – to je vůbec nejcennější Laubova vlastnost. U některých interpretů je rozšířen /jako u diletantů/ dosti zvláštní a škodlivý předsudek – jsou přesvědčeni, že interpret musí „vtisknout“ svůj názor a tím i charakter každému hranému dílu. Skladatel se tak stává obětí jejich „svaté vize“, že jsou to oni, kdo ukáže a projeví geniálnost při tvorbě takové interpretace hudebního díla.“

Malíř Alois Kalvoda uvádí ve své publikaci o F. Laubovi v roce 1912 zajímavý a na svou dobu pozoruhodný charakteristický postřeh jeho osobnosti: „Laubovi se dostalo základního školního i hudebního vzdělání především v jazyce německém, ale později v cizině, i v Německu, při každé příležitosti se hlásil ke krajanům svým rodným jazykem. Jeho choť vzpomínala, jak Bedřich Smetana, když se při návštěvě u Liszta ve Výmaru setkal s Laubem, žasl nad odvahou, s jakou se v srdci Německa hlásil k českému jazyku. V Moskvě i na Rusi mluvíval vůbec česky, nebo jakýmsi všeslovanským jazykem, který sestavil z češtiny a ruštiny; tak mluvil se svými žáky na konzervatoři, tak v Petrohradě u dvora i s velikými knížaty; dokonce i se samým carem. Kolegové na konzervatoři se smávali, že jim „počeští“ konzervatoř a že nakonec i oni se budou muset učit česky. Nikolaj Rubinštejn zase říkával, že Laub je na konzervatoři profesorem houslí a českého jazyka.“

Laub byl též plodný skladatel. V roce 1874 provedl v Moskvě svůj Koncert pro housle a moll, o němž Čajkovskij referoval v tisku velmi pochvalnými slovy; zejména vyzdvihl poslední část, která svědčí o nepochybném skladatelském nadání autora. Škoda, že se materiál koncertu nezachoval. Výborná Polonéza je do dnešního dne vděčným koncertním kusem, jako i mnohé menší skladby pro housle s klavírem, buď jemné a lyrické jako Snění, Ballade, Impromptu či Romance, nebo virtuózní jako Rondo scherzoso, Saltarello a Tři koncertní etudy.

Pražská konzervatoř - díl šestý Pražská konzervatoř - díl šestý
Linii mimořádné kvality Lauba houslisty připomenu alespoň třemi postřehy geniálních hudebních osobností z okruhu jeho nejbližších přátel. Budu-li pokračovat slovy Čajkovského, tak musím připomenout jeho názor na Lauba – primária: „Obrovský temperament, mohutný zvuk a velkorysost Laubova přednesu, to byly základní prvky, jejichž stupňů nebylo lehké jeho kvartetním kolegům dosáhnout. Laub je kvartetní interpret, na kterého se závistí zírají všechna západoevropská hlavní města.“ Čajkovskij později v roce 1878 psal v dopisu příteli: „Vždy jsem byl okouzlen jeho interpretací Mozartova Kvintetu g moll. Když Adagio z tohoto kvintetu hrál Laub, tak jsem se schovával do nejzazšího kouta sálu, aby nebylo vidět, co se mnou tato hudba, takto interpretována, dělá.“ Taková byla jedinečná síla emocionálního působení na posluchače, která byla vlastní Laubovi jako interpretu.

Slavný současník Lauba a Hřímalého, znamenitý dirigent vídeňské opery a přítel Wagnerův, Hans Richter při koncertní návštěvě Moskvy, když uslyšel, že Hřímalý je na konzervatoři Laubovým nástupcem, podle výpovědi profesora Hřímalého spráskl ruce, založil je na prsa a pohnutým hlasem promluvil: „Můj Bože! Ferdinand Laub – Beethovenův koncert! Ne, to už nikdy znovu neuslyším – to nemohu nikdy zapomenout! Ten koncert hraje sice posud také Joachim, ale (a rozčileným hlasem začal podrobně analyzovat a skončil slovy) byla to nedostižná interpretace ohromného houslového talentu.“ Pro dotvrzení svědectví Laubových současníků uvedu na závěr slova dalšího génia houslové hry, Henryka Wieniawského. Po neobyčejně zdařilé interpretaci tehdy módního Moliquova Koncertu a moll Wieniawski ve společnosti několikrát opakoval: „Nikdy bych si nebyl pomyslil, že je možno z tohoto koncertu vytvořit tak grandiózní produkci! Laub si pro tuto skladbu vytvořil novou techniku, takže se v jeho hře objevilo zcela nové myšlenkové pojetí skladby, spojené s úplně novým způsobem hry...“ Když na běžném komorním večeru vložil Laub mezi přednes dvou kvartetů celou Bachovu sólovou Sonátu C dur, v provedení provázeném slovy plných obdivu od známých kritiků, byl to jistě nový a výjimečný zážitek, který není obvyklý ani v naší současnosti.

Pracovní přepětí a životní neklid se nakonec Laubovi krutě vymstily. Po občasných nevolnostech, jež ho provázely i při veřejných vystoupeních, poznal dvaačtyřicetiletý v roce 1874 nebezpečí chorob, které se začaly projevovat. V létě odjel na léčení do českých lázní Sedmihorek, kde se po svém posledním veřejném koncertě rozplakal v předtuše neštěstí. Nepomohl mu ani pobyt v Karlových Varech a Laub se vydal do lázní Merano v jižním Tyrolsku, když se rozloučil se svou milovanou křivoklátskou chaloupkou. Smrt jej zastihla na cestě 18. března 1875 v Griesu u Bolzana. Ratibor Budiš ve své knize Slavní čeští houslisté v roce 1966 dále připomněl: „Laubův pohřeb v Praze byl poznamenán smutkem všech milovníků hudby. Jenom Pražská konzervatoř se poslední cesty českého umělce oficiálně nezúčastnila zásluhou málo schopného, o to víc protičesky smýšlejícího ředitele Josefa Krejčího. Laubovy ostatky byly uloženy do skromného hrobu na Olšanech. Teprve v roce 1949 byly přeneseny na místo nejdůstojnější – na Vyšehrad. Tam dnes odpočívá Ferdinand Laub, první český houslista 19. století, jenž naše umění proslavil po celé Evropě. Ještě v roce 1888, při své první návštěvě v Praze, pronesl s mocným dojetím Petr Iljič Čajkovskij: „...Znamenitý a dle mého zdání největší houslista naší doby Ferdinand Laub byl mým druhem jako profesor konzervatoře. Nejněžnější a nejsrdečnější přátelství nás spojovalo...“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.