Pražská konzervatoř – díl osmý

Umělecký a pedagogický odkaz Antonína Bennewitze

Činnost profesora Bennewitze jako primária stálého kvarteta komorního spolku v Praze potvrzovala také tradici jeho životního profilu komorního umělce, kterou přenášel nepřetržitě i do své dráhy učitelské. Kvartet působil ve složení Ant. Bennewitz, Eduard Wittich, Vilém Bauer a Bruno Wilfert. V provolání o nutnosti zavedení komorního spolku byl též podepsán Antonín Bennewitz a po schválení tohoto provolání místodržitelstvím byla založena Jednota pro komorní hudbu v roce 1876. V období kdy byl Bennewitz již šestým rokem ředitelem Pražské konzervatoře, byla soustavná činnost kvarteta stále častěji narušována jeho prací ředitelskou a nastalo dokonce neklidné střídání u prvního pultu kvarteta, které postrádalo svou vůdčí osobnost. Objevují se zde význační hráči, jako Halíř z Berlína, Rappoldi, Henri Petri a časem i Fr. Ondříček, a Lachner z Pražské konzervatoře. Pochopitelně že neustálé střídání primária ztěžovalo studium. Mladý Lachner pak vytváří spolu s Čadkem, Bauerem a Wihanem poslední domácí posloupnost v obsazení spolkového kvarteta. A v tomto časovém rozmezí opustilo smyčcovou školu Pražské konzervatoře, proslavenou Bennewitzovou zásluhou již široko daleko, kvarteto studentů konzervatoře s pevným přesvědčením zůstat i dále pohromadě. Když byl Bennewitz v říjnu 1866 jmenován profesorem houslové hry na konzervatoři, nastal skutečný rozmach ve vývoji komorní hry na škole a v roce 1882, když se stal ředitelem konzervatoře, došlo k zavedení pravidelných žákovských večerů, při nichž měla komorní hudba přední a vynikající úlohu. V roce 1884 přesídlila konzervatoř do Rudolfina. Otevřením krásného, všem moderním požadavkům vyhovujícího koncertního sálu byla dána příležitost k pořádání častějších orchestrálních i sólových vystoupení. Vnitřní život ústavu se v novém sídle utvářel v mnohém směru lépe a pohodlněji než dříve. Hlavně před širokou veřejností se Pražská konzervatoř reprezentovala nyní důstojněji. Nastávala nejšťastnější éra v trvání konzervatoře, která povznesla ústav k nebývalému rozkvětu a umožnila, aby se konzervatoř následně rozšířila na dávno očekávanou vysokou školu hudební. Koncerty ústavu v sezoně 1884 – 1885 se již všechny měly konat v koncertní síni Rudolfina. Žákovské večírky se pořádaly rovněž v malém sále Rudolfina a získávaly stále větší pozornost širokého obecenstva. V roce 1885 byli přijati na konzervatoř do houslového oddělení Karel Hoffmann a Josef Suk, do violoncellového oddělení Otto Berger a do trubkového Oskar Nedbal, který přešel brzy na houslové oddělení. Profesor Bennewitz uměl dobře rozpoznat osobní vlastnosti svých žáků, což se potvrdilo i v rozložení úloh, které připadly při zahájení studia komorní hry tohoto kvarteta výše jmenovaným studentům. S dostatečným časovým odstupem vidíme především skutečnost, že zde šlo o mimořádně talentované jedince. Karel Hoffmann (nar. 1872) studoval u prof. Bennewitze v letech 1885 – – 1892 a vedle činnosti kvartetní se věnoval soustavně také činnosti sólistické. Jako Bennewitzův žák poznal výsledky Ševčíkovy školy a po řadě triumfálních koncertů Jana Kubelíka v Národním divadle zaujaly ho první velkolepé úspěchy Kubelíkovy a věnoval mnoho času také studiu virtuózní houslové techniky a repertoáru. „Brzy potom svými sólistickými koncerty dokumentoval, že skvělý kvartetní primárius stejně skvěle vítězí i jako virtuos sólista. Pražská konzervatoř - díl osmýAle nevstoupil zcela na půdu sobě cizí. Ponechal Kubelíkovi slávu oslňující virtuozity, ponechal Ondříčkovi strhující lesk geniálního rapsóda i Kocianovi skvělé kouzlo jiskřivé i žensky něžné gracie“, jak se slovně vyjádřil příští rektor konzervatoře Karel Hoffmeister, který dále pokračoval: „Šel vždy svou nejvlastnější cestou za uměním silným, mužným, kde přes slovanskou citovost se nelekal ani tónů drsnějších, pokud šlo o zachování pravosti stylu díla.“ O to vřeleji působí slova jeho kvartetního kolegy Josefa Suka, které vyslovil při hodnocení Hoffmannovy činnosti v pozdějších letech: „Nikdo už dnes neví, co znamenalo v našich začátcích obstát v soutěži s velkými mistry. A cos prodělal Ty na exponovaném místě primária! A Tys nejen obstál, nýbrž i zvítězil, a s Tebou i my ostatní. Zvítězil jsi hlavně tím, že ses podřídil celku, a tím vytvořil nový typ komorní hry a jejího primária.“ Josef Suk (nar. 1874) studoval současně s Hoffmannem a housle absolvoval u Bennewitze. Vedle toho studoval a absolvoval skladbu u Ant. Dvořáka a osvojil si virtuózně hru na klavír. Ovšem na housle absolvoval Suk při svém enormním nadání jako dokonalý virtuos, ale Bennewitz mu umožňoval svou geniální prozíravostí, že se mohl vedle svého nástroje věnovat i skladbě a klavíru! Nemohl nikdo lépe vyjádřit toto Sukovo výjimečné postavení, než jeho kolega ze třídy profesora Dvořáka, skladatel Vít. Novák: „Vyrostli jsme společně v kompoziční škole Dvořákově, prodělali jsme společně svoji sturmunddrang-periodu, pak šel každý z nás svou cestou, ale měli jsme jeden druhého dobře na očích. Přes leckteré osobní diference nebylo mezi námi v zásadních otázkách podstatných rozporů. Sukovo členství v Českém kvartetu dodává tomuto sdružení významu zcela mimořádného, protože v žádném jiném kvartetu nemají sekundistu, který by byl tak význačným skladatelem. Skladatel Spohr a trochu-skladatel Joachim hráli ve svých kvartetních sdruženích prim.“ Myslím, že k tomuto hodnocení není třeba více dodávat. Oskar Nedbal (nar. 1875) studoval současně s oběma předešlými zprvu trubku. Podrobil se na podzim 1885 přísné zkoušce na Pražskou konzervatoř, ale nějak se opozdil a do houslového oddělení prof. Lachnera se již nedostal. Osobně vzpomíná: „Tato chvíle mě zdrtila tak, že mi i nohy vypověděly službu. Usedl jsem na schody a rozplakal se jako malé dítě. Otec se marně snažil, aby mě uklidnil, když vtom se na schodišti objevil starší pán. Skloniv se ke mně, zeptal se mne laskavě, proč pláči, a když jsem mu řekl, co se mi právě přihodilo, vzal mě za ruku a odvedl do ředitelny. Byl to sám ředitel konzervatoře, starý Bennewitz. Pražská konzervatoř - díl osmýZahrál jsem mu něco na housle a měl jsem vyhráno. Rozpoznav mé nadání, doporučil otci, aby mě dal zapsat do oddělení pro trompetu a bicí nástroje, a současně mu poradil, abych se privátně dále učil hře na housle, slíbiv mu, že mě přesadí na houslové oddělení, jakmile se uprázdní místo.“ A ředitel Bennewitz svůj slib splnil. Nedbal potom studoval na houslovém oddělení u Bennewitze, a k tomu ještě skladbu ve třídě Ant. Dvořáka. Králem violistů (jak byl později nazýván) se stal teprve při usilovné práci na nástroji v počátcích Českého kvarteta. Po svém vystoupení z kvarteta se věnoval výhradně a s vynikajícími výsledky činnosti dirigentské a skladatelské. Otto Berger (nar. 1873) na konzervatoři studoval současně s ostatními členy kvarteta a v cellovém oddělení byl nejdříve žákem prof. Hegenbartha a pak prof. Wihana. Studoval též skladbu ve třídě profesora Dvořáka a absolvoval současně s předešlými třemi kolegy. Zároveň s Hoffmannem představovali v kvartetu dva členy s vrcholnými ambicemi sólistickými. Překvapili také již v době studijní dokonalým provedením Brahmsova Dvojkoncertu pro housle a violoncello. Druzí dva – Suk a Nedbal – upozornili jako žáci Antonína Dvořáka snad ještě překvapivěji na tvůrčí stránku svého talentu. Při opouštění mateřského ústavu – v roce 1892 – dali svému kvartetu jméno: České kvarteto.

České kvarteto

Začátky vzniku Českého kvarteta jsou spjaty nerozlučně se jménem jejich učitele a spoluzakladatele, profesorem Hanušem Wihanem (nar. 1855). S příchodem Wihanovým na konzervatoř v roce 1888 byla provedena důležitá reorganizace ústavu otevřením klavírního a kompozičního oddělení, což mělo podstatný význam pro další pedagogický rozvoj komorní hudby. Povinnosti ředitele vyžadovaly, aby se jim Bennewitz věnoval takřka výhradně, proto mu pomáhal v houslovém oddělení prof. Ferdinand Lachner a v komorní hudbě prof. Hanuš Wihan. V oboru komorní hry byl Wihan autoritou naprosto bez konkurence. Suk sám vzpomíná, že „vyzdvihováním“ dynamiky a jednotlivých témat učil žáky k pochopení vnikat do struktury skladby, což jemu prospělo též jako skladateli.

„Seniorem“ kvarteta byl devatenáctiletý Hoffmann, Bergerovi bylo osmnáct a Sukovi s Nedbalem po sedmnácti. Již zvolení jména kvarteta se stalo velkým ideovým a uměleckým programem a pro samotné členy také slibem věrnosti. Hoffmann byl s houslistou a skladatelem Sukem zakládajícím členem Českého kvarteta a bylo jeho zásluhou, že toto těleso se stalo prvním komorním souborem, který pracoval soustavně a způsobem a kvalitou své práce soustředil světovou pozornost na svou další mimořádnou a vynikající koncertní činnost. Sledujeme zde skvělou image, kterou může svým žákům, mají-li potřebné předpoklady, vtisknout osobnost učitele. A v tomto případě to byl právě profesor Hanuš Wihan, který se této životní role ujal beze zbytku! Zajímavý byl osobní vztah Wihanův k Bergrovi. Pražská konzervatoř - díl osmýWihan se ho nikdy nedotkl prudším slovem – cítil v něm asi génia, jenž přeroste jednou svého mistra. Jistě zde působila i okolnost začínající Bergrovy nevyléčitelné nemoci. Byla to Wihanova osobní odvaha, když navrhl Jednotě pro komorní hudbu, aby místo svého „Stammquarteta“ přenechala provedení programu jeho nejlepšímu žákovskému sdružení. Díky Wihanově uznávané autoritě dostali tito výborní studenti další příležitosti, které měly od roku 1891 pravidelné pokračování a v roce 1892 vyústily do absolventského koncertu v Rudolfinu. V listopadu téhož roku nakladatel František Urbánek sjednal v Rychnově nad Kněžnou první koncert, kde hráli mladí umělci již pod svým novým jménem – České kvarteto. Kvarteto pak představilo své umění na koncertě knížeti Thurn-Taxisovi, který nadšeně dal kvartetistům své doporučení na kněžnu Metternichovou, vášnivou ctitelku Smetanovy hudby. Ta pozvala kvarteto na svůj zámek do Plas u Plzně a byla tak nadšená jejich výkony, že okamžitě po koncertě zahájila agitaci ve Vídni u dvora, u kritika Hanslicka i jinde, takže již v lednu 1893 měli mladí umělci příležitost se představit vídeňskému obecenstvu. Po znamenitém úspěchu prvního koncertu dostali umělci možnost předvést se i na dalších bezprostředně navazujících koncertech. V únoru v Bösendorferově sále dosáhli vlastně již „prověření“ čeští umělci rozhodující úspěch u širokého obecenstva i hudebních a společenských celebrit, že kritikové nemohli takřka najít dosti slov k vyjádření svého obdivu.

V roce 1894 byl první skvělý violoncellista Otto Berger vyřazen z pracovní činnosti v kvartetu pokračujícím vývojem smrtelné choroby plic. Cellového partu se nyní ujal jejich učitel komorní hry Hanuš Wihan. Silná individualita někdejšího učitele splynula nyní s organismem kvarteta, vtiskla mu hodně své osobitosti a podepřela mladé temperamentní umění rozvahou a bohatými zkušenostmi uměleckými. S touto vynikající Wihanovou podporou kvarteto pokračovalo v úspěšné sérii svých koncertních vystoupení, které v příštích letech rozšířilo do dalších zemí celé Evropy, až v roce 1906 došlo k události, která při svém citovém a morálním základě byla natolik povážlivá, že ji bylo nutné rozřešit odchodem jednoho z členů kvarteta. Tehdy se Oskar Nedbal rozloučil s Českým kvartetem a šel za hlasem své velké umělecké náklonnosti, (kterou měl již dříve), k umění dirigentskému a skladatelskému.

Brzy si našel novou půdu pro své uplatnění v čele nově utvořeného Orchestru hudebních umělců ve Vídni. Jestli se zdálo toto odštěpení zpočátku pro další existenci kvarteta značně nebezpečné, tak již nejbližší budoucnost dovedla tyto pochyby dokonale odstranit. Umělcem, který Nedbala nahradil, byl Jiří Herold ( nar. 1875), na konzervatoři studoval v letech 1888 – 1895 ve třídě prof. Bennewitze a od té doby byl primáriem nového kvartetního sdružení, které mělo jméno Heroldovo kvarteto. Dříve zastupoval doma i v cizině místa koncertního mistra a vedle svého interpretačního umění se též věnoval výrobě houslí a vášnivě studoval taje hvězdářské vědy.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější