sobota, 9. červenec 2011

Pražská konzervatoř - díl druhý

Napsal(a) 

Pražská konzervatoř - díl druhý Pražská konzervatoř - díl druhý

Dětská léta Josefa Slavíka (1806 – 1816)

Otevírám Slavíkův podivuhodný život s velkou vnitřní úctou. Pramenů, které zachovaly svědectví o jeho osobnosti není mnoho. Při jejich studiu jsem se snažil přesto vybírat ty, které nás svým významem přesvědčuji i dnes, nejvíce. Patří k nim rozhodně dokumenty, které jsou psané samotným Slavíkem, jeho rodinnými příslušníky, úřední záznamy týkající se jeho života, články zveřejněné tiskem o jeho umělecké činnosti a významná svědectví předních uměleckých osobností, které byly se Slavíkem při jeho životní pouti v bezprostředním kontaktu.

Josef Slavík se narodil 26. března 1806 v Jincích, kde jeho otec Antonín Slavík působil jako učitel. Hrabě Rudolf Vrbna, tehdejší majitel panství hořovického, jineckého a komárovského, člověk s výjimečnými vlastnostmi lidskými i pracovními, si oblíbil Slavíkova otce Antonína natolik, že jej na svůj náklad poslal do jednoročního kurzu pro mladé učitele ve Vídni, aby mohl získat vyšší vzdělání pro svou nastávající vychovatelskou činnost. Roku 1805 se Antonín s „eminencí“ vrátil ze studií a získal učitelské místo v Jincích. Pomohla k tomu, v tehdejší době takřka samozřejmě vyžadovaná, podmínka, aby byl učitel také dobrým muzikantem. Kostelní kůr byl jeho druhým působištěm. Otec Antonín již od svého mládí s hudbou vyrůstal. Svou hrou na varhany na sebe upozornil a hrabě Rudolf jej později zval do zámku, aby tam hrál na violoncello nebo na housle v zámeckém kvartetu.

V roce 1805 se Antonín oženil s Barborou Krásovou, dcerou pernikáře z Dobříše. Narodilo se jim devět dětí, z nichž prvním byl Josef Slavík. Josefův otec byl typickým venkovským učitelem, kantorem. Vysoký a štíhlý si rád oblékal modrý plášť se třemi límci. Ve škole jeho hlavu zdobila čepička. Svědomitě a vzorně se staral o svěřené žáky a žákyně. O Třech králích chodil s chlapci po okolí a zpíval s nimi koledy, aby si tak přivydělal, což byl zvyk všeobecně vžitý v této době. V prvorozeném Josefovi objevil brzy talent pro hudbu. Od mlynáře v Jincích koupil za velkou sumu sto zlatých menší housle, na které již ve čtyřech letech začal učit malého chlapce hrát. Brzy vyvolaly pozornost velké a slibné pokroky, které malý Josef při své výuce projevoval. Hra na housle byla pro malého chlapce činností, od které se nedovedl odtrhnout. Byla mu milejší nad všechny dětské hry a jeho zápal a nadání vzbuzovaly mimořádný obdiv sousedů a známých v jeho okolí.

V roce 1815 se Slavíkova rodina přestěhovala do Hořovic, kam byl otec kantor povolán. Byl to důležitý osudový okamžik v životě malého Josefa. Otec Antonín byl pyšný na svého syna, vodíval jej k revidentovi hořovického panství Josefu Láborovi do zámku a pobízel Josefa, aby hostům zahrál. Devítiletý chlapec posluchače svou hrou udivoval, a tak se brzy stal členem zámeckého kvarteta. Netrvalo to dlouho a malý Slavík, vlastně ještě dítě, musel usednout k partu prvních houslí, tak byla jeho hra výborná. Revident Lábor brzy upozornil na talent mladého houslisty hraběte Vrbnu, který se rozhodl umožnit Josefovi důkladnější hudební vzdělání. Proto v roce 1816 odjel do Prahy k zápisu na Pražskou konzervatoř, kde se Josef Slavík podrobil přijímací zkoušce u ředitele školy Webra. Ředitel je přijal s určitou nedůvěrou podloženou podobnými návštěvami šlechticů, kteří se mnohdy pro vlastní slávu a užitek chtěli stát mecenáši mladých talentů. Položil před chlapce etudu Kreutzerovu a zvědavě se díval na oba přítomné. Slavík začal hrát a po několika taktech uklidněný hrabě sledoval ředitele Webra, který s napjatou pozorností začal vnímat hochovu hru. Slavík byl nejen do školy přijat, ale na doporučení ředitele se nemusel v prvním ročníku věnovat cvičením základů houslové hry.

V matrice Pražské konzervatoře je o Slavíkovi německý záznam, kde se mimo jiné uvádí: Slawik Joseph byl přijat 1. listopadu 1816 do ústavu, ke hře na housle; otec – Anton Slawik, učitel; jméno a povolání toho, kdo žáka dal do ústavu – hrabě Rudolf Vrbna.

Pražská konzervatoř - díl druhý Pražská konzervatoř - díl druhý
Studentská léta Josefa Slavíka (1816 – – 1823)

Houslové oddělení Pražské konzervatoře, jako i jiná oddělení, plnilo důsledně přání zakladatelů ústavu a přijalo doporučený učební materiál konzervatoře pařížské. V roce 1812 tak vznikla první učební osnova, kterou francouzská houslová škola vtiskla svou nesmazatelnou pečeť konzervatoři pražské. Dokazuje to současná učební osnova, v níž převažuje v základní výuce šest francouzských autorů – Mazas, Kreutzer, Rode, Alard, Dancla a Gaviniés. Víme, že to je jedinečné svědectví o učebním materiálu, který si do dnešních dnů zachovává stálou svěžest, tolik potřebnou k prospěšnému růstu. První měsíce a následující roky jsou na všech odděleních Pražské konzervatoře ve znamení mimořádně rychlého úspěšného vývoje. Již po čtyřech letech působnosti svými pravidelnými koncerty před veřejností dokázal nově vytvořený orchestr, že základy výuky jsou zvoleny správně. Výsledky práce profesorů a žáků ústavu nacházely stále větší uznání veřejnosti i z úst hudebních umělců tak vysokých kvalit, jakým byl nový dirigent divadelního orchestru Karl Maria von Weber. Tvořilo se prostředí, které mělo přijmout také mladého Josefa Slavíka.

Hudební skladatel a pedagog, „persona grata“ pražského hudebního života Václav Jan Tomášek, se zprvu měl stát ředitelem ústavu, ale definitivní volba určila na toto místo Bedřicha Diviše Webra. Ten byl skladatelem dobou žádaných menuetů, kantát, mší, zpěvoher a jiných děl, ale při zakládání Pražské konzervatoře v roce 1810, jejíž organizací byl pověřen, se osvědčil zcela mimořádně. V prvním období své činnosti na konzervatoři musel často překonávat mnohé překážky, které mu do cesty kladli někteří hudebníci i pražské obecenstvo. Zhostil se však svého úkolu úspěšně a ústavu bezprostředně po jeho vzniku prokázal neocenitelné služby. Členy profesorského sboru byli: Antonín Bayer, učitel hry na flétnu, činný též jako skladatel; Václav Farník, učitel hry na klarinet; Ludvík Fischer, učitel hry na hoboj; Václav Zalužan, učitel hry na lesní roh; František Weiss, učitel hry na trubku; Gabriel Rausch, učitel hry na fagot; Bernard Šťastný, učitel hry na violoncello, a Václav House, učitel hry na kontrabas. Pěvecké oddělení pro dívky vedla od dubna 1817 Marianna Čejková. Nejvíce se však proslavilo houslové oddělení Bedřicha Viléma Pixise, protože ten svými žáky zajistil škole a české houslové hře světovou slávu.

Slavíkovým učitelem houslové hry se tak stal profesor Bedřich Pixis, který si Slavíka brzy velmi oblíbil, jako svého nejnadanějšího žáka. V roce 1819 získal Slavík výborné italské housle, Guarnerky. Od prof. Pixise je koupil a Slavíkovi daroval hrabě Vrbna.

Je zcela zřejmé, že se mladý Slavík jako posluchač účastnil veřejných koncertů, které škola již od roku 1815 pravidelně pořádala. Začal se zajímat nejen o bohatý hudební život pro něho v novém prostředí velmi podnětný, ale zároveň vnímal pražský kulturní a později i politický život, tak jak se v českých zemích utvářel. Pro mladého chlapce vytrženého zcela náhle ze života na malém českém městě to byla změna zcela mimořádného rozsahu. Brzy se spřátelil se svými kolegy na konzervatoři a v jejich společnosti navštěvoval veřejná vystoupení českých i cizích hudebníků a vstřebával ohromné množství nových, pro jeho další vývoj podstatných zážitků. Slavíkovo první veřejné vystoupení na koncertě konzervatoře se uskutečnilo 30. března 1821, kde provedl Polonézu pro housle , vídeňského houslisty a skladatele Josefa Maysedera. Nedochovaly se žádné zprávy, ale že to je jeho první úspěch, o tom svědčí skutečnost, že následujícího roku vystoupil opět na veřejném koncertě konzervatoře 15. března 1822 s toutéž obtížnou Polonézou E dur Josefa Maysedera. O tomto vystoupení přinesl zprávu v červnu lipský hudební časopis Allgemeine musikalische Zeitung od svého pražského dopisovatele: „Polonézu E dur pro housle od Maysedera přednesl žák ústavu Slavík a posluchače radostně překvapil; svým přednesem daleko překonal svůj mladý věk, a lze soudit, že

Pražská konzervatoř - díl druhý Pražská konzervatoř - díl druhý
Slavík, až pan prof. Pixis dokončí jeho školení, upoutá na sebe jako mladý virtuos pozornost hudebního světa.“ To se potvrdilo při dalším veřejném vystoupení Slavíka vysokou úrovní jeho hry, kde na koncertě konzervatoře v březnu 1923 posluchače okouzlil, tentokrát nově nastudovanými Variacemi pro housle od posledního žáka Pugnaniho, Giambattista Polledra. V červnu napsal o tomto vystoupení opět dopisovatel Allgemeine musikalische Zeitung: „Variace pro housle od Polledra zahrál Josef Slavík, který již minulého roku na sebe upozornil; na tomto koncertu podal důkaz o svém pokroku. Slavík si zasluhuje, aby již teď byl počítán mezi nejlepší mladé virtuosy.“

Vedle hudebních předmětů studoval mladý konzervatorista též literní předměty, podle vyučovacích osnov k nim patřily němčina, základy italštiny, dějepis, zeměpis, aritmetika, prosodie, metrika, estetika a deklamace. Některé Slavíkovy rukopisy přednášek jsou v archivu Pražské konzervatoře, jiné v soukromém majetku (všechny jsou psány německy). Slavík nacházel také časový prostor pro studium skladby u ředitele Webra a často se snažil zaznamenat na notový papír hudební nápady, invence, které přetvářel na houslích. Složil mnohdy tak obtížné pasáže, že je sám musel dlouho studovat, než je dokonale zvládl a přesvědčil se, že se dají zahrát. A zde se vytvářel zárodek jeho génia, kdy začal opouštět studované a osvědčené tradice dosavadního školení a začal nevědomě tvořit nové prvky v technice i obsahu svých prvních skladebných houslových pokusů. Mezi díla, která Slavík skládal za svého studijního pobytu na konzervatoři, patří jeho Variace E dur pro housle (s doprovodem orchestru nebo klavíru)Koncert fis moll , dílo absolventa školy. Domnívám se, že zde vznikl základní problém v hodnocení Slavíkova talentu a umělecké osobnosti. Dnes se již nedozvíme přesná data vzniku těchto prvních skladeb. Abychom byli poctivými posuzovateli historie, bude užitečné uvést zde časově i odborně autentická fakta, která zaznamenali naši nejbližší současníci, skladatel Jindřich Feld, jeho otec houslista a pedagog Jindřich Feld, hudební historik a kritik Vladimír Šefl a jeho kolega M. J. Masařík v období padesátých let 20. století. Zmíněné Variace E dur jsou prvním dílem Slavíkovým. Podle Masaříka se zde poznáváme s dílem nesmírně obtížným pro chlapce 14 – 15letého. Slavík v té době sám a nezávisle, dokonce proti duchu školení profesora Pixise, začíná pracovat cílevědomě způsobem, který můžeme nazvat reformátorským. Pixis – odchovanec mannheimské školy a pak též žák Viottiho, dal Slavíkovi vše, co znal a uměl, podobně jako J. V. Kalivodovi, kterého vychoval zcela ve svých intencích, ale ne již tak Slavíka. Slavíkovská dravost mládí, podložená jeho mimořádným talentem, skrytá a úporná touha zmáhat houslovou techniku ještě jiným způsobem, než do té doby osvědčeným klasickým, jehož nositeli byli Viotti, Rode, Kreutzer, Spohr a jiní, se zde již zřetelně projevovala. Objevují se nesmělé začátky romantického cítění Slavíkova, nepochopitelné jak Pixisovi, tak i řediteli Webrovi. Podle zpráv Slavíkových současníků se setkáváme s tvrzením, že Slavík získal od Tomáškova žáka klavíristy Collina v roce 1823 Paganiniho Caprice op. 1 a byl jimi (respektive první z nich) ovlivněn při kompozici Koncertu fis moll . Ztotožňuji se zde zcela s názorem Masaříkovým, že o takovém názoru lze vážně pochybovat. Slavík, který již měl absolvovat zůstává na studiích o rok déle. Necítí se ještě dostatečně připraven a chce pod Pixisovým vedením zvládat stále víc (je to rys jeho příslovečné pracovitosti a poctivosti). Již v roce 1822 začíná obtížný koncert komponovat, chce jím absolvovat. Při prvním setkání s dílem prohlásí Pixis, že je to nesmysl, který nikdo nezahraje. Slavík sám jej přesvědčí o opaku. Koncert je stavebně v lecčem podobný Paganiniho Koncertu D dur , který však opravdu Slavík neviděl a neslyšel dříve než v roce 1828 ve Vídni.

Pražská konzervatoř - díl druhý Pražská konzervatoř - díl druhý
Jak to při podobných situacích potvrzuje historie, můžeme si tuto záhadnou příbuznost vysvětlit tak, že společným, nezávislým vzorem jak Paganinimu, tak Slavíkovi byl nepochybně 1. Koncert d moll P. Rodeho. Slavík ve svých 17 letech Koncertem fis moll vytváří první český romantický virtuózní koncert. Skladatelsky i houslově pracuje zde originálně, odvážně a v tomto časovém okamžiku mistrně a zcela ojediněle. Zachovala se pouze první část koncertu, ale domnívám se, že následná polemika o původnosti, hodnotě a všech s tím souvisejících okolnostech je z dnešního pohledu zcela bezpředmětná. Potvrzuje to i Slavíkova první skladba, Variace E dur , které postupně vyšly asi ve třech různých podobách, ale zcela jasně se zde objevují prvky, které Slavík dále osobitě rozvíjel. Skladatel Jindřich Feld je označuje jako technický mimořádně vypjaté s neomylným smyslem a jistotou hmatovou ve stupnicích, rozložených akordech a dvojhmatech, spojených s technikou smyčce v legatech, staccatech, spiccatech, respektive v sautillé... Technické problémy, které zde Slavík řeší, jsou smyslem a úkolem díla. Ovlivňují určujícím způsobem formu, melodiku (již mnohdy citově jímavou), harmonii, jedním slovem celou kompozici díla. Náročnost této skladby je tak veliká, že dle názoru Felda lze těžko uvěřit, že by jí napsal, ba dokonce zahrál 14letý hoch. Šefl s vývody Feldovými plně souhlasí a zdůrazňuje, že právě na základě rozboru se jeví Variace E dur jako dílo bezprostředně předcházející Koncert fis moll . Z tohoto hlediska můžeme považovat za dobu jejich vzniku léta 1820 – 1822. Profesor mistrovské školy Pražské konzervatoře Jindřich Feld v úvodu k těmto Variacím, které vydal tiskem ve své revizi v roce 1945 konstatoval: „Ve svých kompozicích nám Slavík zanechal několik děl, která po potřebné malé úpravě jsou nadále schopna života a každému vyspělému houslistovi přinášejí znamenité studijní látky a na veřejném provedení se nikdy neminou úspěchem. Předložené dílo Introduktion, Variations et Rondino (opus 1) jsem upravil na podnět nakladatele (Zdeňka Vlka) pro koncertní přednes s přáním obohatit tímto málo známým dílem virtuózní houslový repertoár.“ Můžeme se právem domnívat, že Slavík byl při práci na svých prvních dílech zcela jednoznačně inspirován většími znalostmi děl francouzských i německých houslistů spíše než znalostmi skladeb Paganiniho. Rukopis absolventského koncertu se nezachoval. V archivu Pražské konzervatoře je uložen starý opis 1. věty, obsahující první housle a hlasy orchestrálního doprovodu. Opis, který pořídil houslista a hudební pedagog František Erasmus Laub (otec slavného českého virtuosa Ferdinanda Lauba), pochází asi ze čtyřicátých let 19. století.

Podle záznamu v matrice konzervatoře absolvoval Josef Slavík ústav dne 15. září 1822. Avšak podle (dnes již nezvěstného) zápisu v seznamu žáků konzervatoře víme, že Slavík navštěvoval konzervatoř ještě rok po dosažení absolutoria. V tomto seznamu byla uvedena mimo jiné tato data: „Datum odchodu – 15. září 1822; mimořádná návštěva po skončení vyučovacího běhu – ještě jeden rok; umístění – člen orchestru Stavovského divadla v Praze.“ Prodloužením studia na konzervatoři se Slavík chtěl co nejlépe připravit na koncertní dráhu, které si byl v době svého řádného absolvování již plně vědom. Vedla ho k tomu osobní touha, aby jako houslista strhující virtuózní bravurou a brilantním přemáháním nejobtížnějších problémů houslové hry přesvědčil posluchače o svých jedinečných schopnostech. Taková osobní zdatnost byla v umění a zejména v životě společnosti vysoce oceňována. Po řádném ukončení studia již nemohl počítat s podporou hraběte Vrbny a musel se o sebe postarat sám. V orchestru Stavovského divadla se stal nástupcem jiného Pixisova odchovance, houslisty a skladatele J. V. Kalivody. Pro Slavíka to byl čas poznávání dalšího repertoáru spojený s přípravou na veřejná, sólová vystoupení. Plodnému zrání jeho mladičké umělecké osobností přispěl nemalou měrou i jeho zájem o růst obrozené české kultury, kdy se prostřednictvím Františka Palackého seznámil s předními českými filosofy, básníky a spisovateli, se kterými nadále udržoval ty nejupřímnější přátelské styky. Co mohlo být lepší průpravou pro mladého a neznámého hudebníka před vstupem do hlavní metropole, Vídně, aby získal její patřičnou pozornost a přesvědčil i tam o svém talentu a schopnostech.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.