středa, 2. červen 2004

Praotec českých houslistů František Benda

Napsal(a) 

Praotec českých houslistů František Benda Praotec českých houslistů František Benda
"...a ježto mě propustit nechtěli, unikl jsem tajně na lodi do Čech, na jejímž vlečném člunu jsem spal až k Pirně. Když jsem se ráno probudil, stáli nade mnou dva mužové, kteří mne s sebou vzali opět do Drážďan."

Člověk by řekl - téměř jako z akčního filmu, ale chyba lávky! Tato slova pochází z pera samotného Františka Bendy , jehož život by se rozhodně nedal označit za všední či nudný, jak už ostatně naznačují úvodní věty, a do nějž nám dal blíže nahlédnout prostřednictvím svojí poutavě napsané autobiografie...

Rodina a mládí

Narodil se v rozvětvené muzikantské rodině v dnešních Benátkách nad Jizerou. Tatínek, který byl zakladatelem rodu hudebníků, byl sice představeným tkalcovského cechu, ale zároveň hrál na cimbál neboli klapačku, hoboj a šalmaj. Svých pět dítek vedl k hudbě - František už jako osmiletý hrával v hostincích k tanci. Díky svému mimořádně pěknému hlasu se však zprvu začal uplatňovat především zpěvem - záhy byl počítán mezi nejlepší pěvce. Jako devítiletý byl přijat za diskantistu kostela sv. Mikuláše kláštera benediktinů v Praze na Starém Městě, odkud tajně odešel k jezuitům do Drážďan, kde zpíval v kurfiřtské kapli. Kromě zpěvu se zde ovšem vydatně cvičil i ve hře na violu a housle, už tehdy (!) hrával zpaměti Vivaldiho koncerty. Po roce a půl, sužován steskem po domově, rozhodl se pro útěk domů na výše zmíněné lodi a následkem prochladnutí přišel o svůj půvabný hlásek. Nyní se už propuštění z Drážďan stalo snadnou záležitostí. Po nějaké době a pár doušcích pálenky se mu hlas vrátil, ačkoliv v podobě altu. Následovalo studium v jezuitském semináři opět v Praze. Nepochybně silným zážitkem během tohoto období bylo u příležitosti korunovace Karla VI. provedení Fuxovy opery Constanza e Fortezza , ve které Benda zpíval ve sborech, a Zelenkova melodramu Sub olea pacis et palma virtutis , v němž Benda zpíval tři árie. Když však v patnácti letech kvůli mutaci přišel i o alt, nezbylo, než se vrátit domů, kde se věnoval "šumařině" a také si vyzkoušel tkalcovinu. Málem by se byl oženil a stal se perníkářem, kdyby mu to hrabě z Klenové, jehož byl poddaným, nezakázal, tuše v něm velký talent. Od této chvíle už se věnoval výhradně houslím.

Na útěku

Od roku 1726 pobýval Benda tři léta v různých službách ve Vídni, protože po něm ale žádali "lokajských služeb", začal opět pomýšlet na tajný útěk. Během svého pobytu ve Vídni se spřátelil s českým hudebníkem J. Čartem, který byl stejně nespokojený jako on, a tak se rozhodli utéct společně. Jejich cílem byla polská Vratislav. Po několika dnech je dostihla zpráva, že na ně byl ve Vídni vydán zatykač. Rychle se tedy vydali směrem do Varšavy. Podařilo se jim získat místo u starosty v devítičlenném ansámblu a v roce 1732 následovalo angažmá u královské polské kapely. Ta byla po smrti Augusta II. rozpuštěna a Benda přišel do Drážďan.

Svoboda za koně

Plných pět let Benda nepsal svým rodičům, protože jinak by vrchnost z Klenové nutila otce, aby Františka přivedl zpět. Teprve nyní, z Drážďan, jim poslal dopis - začal pomýšlet na úplné osvobození se od vrchnosti. Od hraběcího hofmistra získal informaci, že jeho pán je velkým přítelem koní, a tak si jednoho opatřil. Bohužel kůň nesklidil patřičný úspěch, a proto svůj výhost - nabytí svobody - získal až za dvě stě zlatých, které hrabě ještě téhož večera prohrál v kartách.

Praotec českých houslistů František Benda Praotec českých houslistů František Benda

Friedrich Veliký

17. dubna 1733 vstoupil František Benda do služeb korunního prince, pozdějšího Friedricha II. Velikého, v Ruppinu. O tři roky později se kapela přestěhovala do Rheinsbergu a odtud roku 1740, po Friedrichově korunovaci, do Potsdamu. Zprvu byla kapela sice malá, nicméně plná vybraných hudebníků. Kapelníkem byl Carl Heinrich Graun, jeho bratr Johann Gottlieb byl koncertním mistrem, František Benda prvním houslistou a Christoph Schaffrath, tak jako Carl Philipp Emanuel Bach, se staral o cembalo. Dohromady zahrnovala dvorní kapela sedmnáct instrumentalistů. Rok po nástupu Friedricha na trůn už čítala 39 členů.

Benda zůstal ve Friedrichových službách až do konce svého života. Roku 1772 se stal koncertním mistrem. Mezi jeho povinnosti patřily zkoušky na každovečerní hudební produkce, eventuálně působení v operním orchestru, doprovázení krále při hře na flétnu a v prvních letech také zpívání tenorových árií. Ve zbylém čase se věnoval většinou pedagogické činnosti nebo komponování. Dvorní hudba provozovala (za královy osobní aktivní účasti) komorní tvorbu vladaře, Johanna Joachima Quantze, obou Graunů, C. Ph. E. Bacha a samozřejmě díla Bendova. Friedrich si Bendy velmi cenil. Na jeho prosbu zbavil jeho rodiče a sourozence nevolnictví a umožnil jejich oficiální vystěhování do Postupimi. Získal tím dva další dobré hudebníky, Bendovy bratry Josefa a Jiřího Antonína.

Friedrich byl mimořádný vladař - pěstoval krásná umění, literaturu a hudbu, v níž vynikal jako flétnista a skladatel. Tato vášeň signalizovala ale také odpor k otci, králi Friedrichu Wilhelmu I., řečenému "vojácký král". Vztah mezi otcem a synem byl poznamenaný mnoha napětími, protože Friedrich Wilhelm se nechtěl spokojit se sklony svého syna k umění. Zajímaly ho především vojenské a ekonomické záležitosti a totéž očekával od svého následníka. V létě 1730 Friedrich dokonce plánoval útěk do Anglie. Špatně připravený plán se nezdařil, Friedrich byl svým otcem postaven za dezerci před válečný soud a zatčen. Brzy mu byly sice zmírněny podmínky, ale knihy, hudba a tanec zůstaly přísně zakázány. Ledy povolily až teprve v roce 1732 politicky účelovou svatbou s Elisabeth Christine, princeznou z Braunschweig-Bevernu.

Koncert pro krále

Známý hudební historik a cestopisec Charles Burney nám zanechal spoustu cenných informací, jak takový koncert probíhal: "...zavedli mě do jednoho z pokojů paláce, kde čekali hudebníci z královské kapely. Tato místnost byla těsně vedle koncertní síně, kde jsem slyšel Jeho Veličenstvo hrát zcela zřetelně solfeggi a těžké pasáže na flétnu, než hudebníci vstoupili dovnitř. Byl tam také pan Benda, který mě seznámil s panem Quantzem. (...) Koncert byl zahájen flétnovým koncertem, jehož sólové věty král přednesl s velkou přesností. Jeho embouchure (nasazení tónu, pozn. aut. ) byla jasná a rovnoměrná, technika skvělá a přednes čistý a prostý. Byl jsem velice překvapen a potěšen tím, jak přednesl allegra a jak citlivě vyzpíval adagio. Prostě hrál lépe než všichni diletanti, ba i hudebníci z povolání, které jsem do té doby slyšel. Jeho Veličenstvo hrálo tři dlouhé a obtížné koncerty, všechny stejně dokonale. (...) Pan Quantz neměl při dnešním koncertě nic jiného na práci než udat na počátku každé věty takt a zvolat po každé sólové větě "Bravo"! Bylo to zřejmě privilegium, jehož se nedostalo žádnému členu kapely. Kadence, které si Jeho Veličenstvo samo napsalo, byly dobré, ale příliš dlouhé a vyumělkované. Byly psány v době, kdy král ještě nemusel tak často nabírat dech jako nyní, neboť těžké sólové věty musel v rozporu s pravidly několikrát přerušit."

Kouzelník houslí

Svými současníky byl Benda pokládán především za mimořádného houslistu. Jeho "parketou" byla lahodným zpěvným tónem interpretovaná adagia. Vzorem mu v nich byl především koncertní mistr královy dvorní kapely Johann Gottlieb Graun: "Neslyšel jsem dosud houslistu, který by se mi byl zvláště pak v adagiu tak rozhodně líbil," který ho také varoval před ledabylou a nečistou hrou. Odtud si vytvořil Benda zákon, že "v adagiu nemá být užito ozdobných pasáží více, než je dovoleno v operní arii předepsati dobrému pěvci."

O jeho hře se nám dochovala zajímavá zpráva od již jednou citovaného Burneyho, který se s Bendou osobně setkal: "...jeho styl je neobyčejně zpěvný, v jeho skladbách by člověk sotva našel pasáže, které by nemohl zpívat lidský hlas. Jeho hra je procítěná a patetická v adagiu; chápu zcela, že, jak mi bylo řečeno, i velcí hudebníci ji poslouchali se slzami v očích. Pro ty, kdo studují hudbu, není jistě bez užitku, budou-li pokračovat v cestě, kterou svým stylem a svými skladbami sledoval on. Skladby i přednes tohoto mistra jsou skutečně velmi osobité a krásné."

Benda byl učitelem dvěma generacím houslistů, mezi nimiž byli také jeho bratři. Ne nadarmo bývá označován za zakladatele německé houslové školy. O tom, že ho jeho žáci chovali v patřičné úctě, svědčí i výrok jeho žáka Salomona: "Hraje-li Benda, ač tak stár, adagio, máme dojem jako by věčná moudrost z nebe hovořila." Benda však neovlivnil pouze své žáky, způsob svojí hry přenesl i na celý královský orchestr.

Skladatelovo vyznání

Kompozici se Benda začal soustavně věnovat až ve svých 26 letech. Jeho rádci byli bratři Graunové - koncertní mistr a později jeho přítel Johann Gottlieb Graun ("...a poněvadž jsem se odhodlal skládat sola pro housle, udělil mi mnohou radu v generálním basu") a slavný kapelník Carl Graun, rovněž jeho velmi blízký přítel ("...dal mi též v komposici nějakou lekci, takže jsem se mohl odvážit s jeho korekcí psát koncerty"), který ho zároveň nabádal, aby se držel svého vrozeného přirozeného zpěvu.

V mládí Benda toužil naučit se klavírní hře. Nikdy však bohužel nenalezl příležitost. Litoval toho především proto, že by mu tento nástroj prokázal cenné služby při skladbě. Jeho vyznání skladatele by bylo škoda necitovat, neboť je až dojemně skromné: "...já se nestydím veřejně vyznat, že nemohu být počítán mezi velké kontrapunktiky. Každý má svou vlohu a v té nechť se snaží vyniknout. Nikdy jsem nesnil o tom, skládat silné a fugované práce. Znal jsem svou omezenou vlohu a o to víc se vynasnažil houslové sonáty očistit a psát je zpěvně."

Ve své tvorbě se věnoval téměř výhradně instrumentální hudbě, v níž samozřejmě převažuje houslová literatura. Pro své žáky komponoval etudy, které jsou ovšem označovány jako Capriccio nebo Solo. Byly zaměřeny na nejrůznější technické a přednesové problémy a dokonce metodicky seřazené. Tato jedinečná houslová škola však bohužel nikdy nebyla vydaná jako celek.

Autobiografie a pokračovatelé rodu

František Benda napsal svůj životopis v 54 letech, třiadvacet let před svou smrtí, výhradně pro své děti a potomky, což zdůrazňoval už za svého života. Doplňkem autografu jsou Aufzeichnungen deines Grosvetters u. Vetters (Zápisky tvého prastrýce a strýce), které začal psát jako přímé pokračování August Heinrich von Benda (1779-1860) a roku 1900 je dopsala Marie Jonas-Bendová.

Muzikalita rodu Bendových se neomezila jen na první či druhou generaci, ale zůstala některými členy živá až do dneška, například dirigent Hans Robert Gusta von Benda (1888-1972), pianista Sebastian Benda, violoncellista a dirigent Christian Benda a také soubor The Benda Musicians.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.