středa, 27. duben 2005

Prahu navštívil ex-Huberman

Napsal(a) 

Prahu navštívil ex-Huberman Prahu navštívil ex-Huberman
V úterý 1. února se zastavila v Praze na své koncertní pouti po Evropě slavná Midori . Koncertní jednatelství FOK ji přesvědčilo, že stojí za to zavítat mezi Frankfurtem a Ljublaní do české metropole. Bohužel, nebyli o tom přesvědčeni Pražané. Ve světě vyprodává tato legendární houslistka velké koncertní haly, u nás nebyl 1. února zdaleka vyprodán ani skromňoučký kostel sv. Šimona a Judy. Midori přijela do Prahy rychlíkem i s houslemi "ex-Huberman" z roku 1734, které jsou odborníky považovány za jedny z nejlepších nástrojů Guarneriho del Gesu. Mimochodem už jen zážitek z čirého poslechu barvy tohoto jedinečného nástroje stál za návštěvu koncertu.

Midori je dnes zralou umělkyní vyhraněného názoru na hudbu, kterou hraje, dokonalá technika je, jak se říká, zcela ve službách výrazu. Představila hudbu pěti skladatelů - Beethovena, Dvořáka, Debussyho, Brahmse a před deseti lety odešlého korejského skladatele Isanga Yuna. Jeho Sonáta je strukturálně dost komplikovaným opusem a rozhodně není prvoplánově vůči posluchači vstřícná. Zaujala mě citová pestrost, zajímavý průmět vertikál a horizontál, nicméně pro hlubší posouzení by bylo třeba skladbu slyšet (a možná i vidět) vícekrát. Každopádně interpretace se mi jevila jako velmi přesvědčivá. Oporou Midori byl po celý večer skvělý klavírista Charles Abramovic . Svůj cit pro styl a barvu ukázal už v úvodní Beethovenově Sonátě F dur "Jarní" . S Midori báječně muzicíroval. (V textu bylo chybně uvedeno, že se jedná o skladbu pro housle a klavír. Opak je totiž pravdou.) Jako bonus k původně ohlášenému programu zahrála Midori Dvořákův Mazurek . Její pohled sice kromě not příliš nerespektuje autograf, nicméně to bylo navýsost přesvědčivé, spíše něžné a hladící duši. Vrcholem večera bylo provedení Debussyho Sonáty g moll . Ještě nikdy jsem živě neslyšel tak stylově čistou prezentaci, mihotání barev, jako by motýl přelétával z květiny na květinu. Brahmsova Sonáta d moll č. 3 byla opět stylově dokonalá, místy však scházel "mužnější" vzlet. Nečetné, o to však nadšenější publikum potěšila ještě dvěma přídavky - jedním Uherským tancem od Brahmse a Slovanským tancem od Dvořáka.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.