pátek, 14. srpen 2009

Praha a střední Evropa jsou centrem hudební kultury - Rozhovor s dirigentem Philippem Herreweghem

Napsal(a) 

Philippe Herreweghe, foto archiv Philippe Herreweghefoto: archiv

Někdy v první polovině sedmdesátých let mě poslal Belgický rozhlas, kde jsem tehdy pracoval v redakci vážné hudby, do Gentu, abych udělal pořad o studentském souboru Collegium Vocale Gent a natočil interview s jeho sbormistrem, studentem psychiatrie Philippem Herreweghem. Tehdy jsem ještě netušil, s kým budu mít později tu čest. Philippe se ještě rozhodoval, dá-li se na medicínu nebo na hudbu a jeho soubor se věnoval polyfonní hudbě. Byla to tehdy léta, kdy dnes známí provozovatelé staré hudby se teprve začínali zajímat o autentickou interpretaci barokní hudby. Gustav Leonhardt, Nikolaus Harnoncourt, Ton Koopman, Sigiswald Kuijken, René Jacobs a Philippe Herreweghe patřili k prvním lídrům, kteří začali využívat nové poznatky ve vokální a instrumentální barokní hudbě. Později jsme se spřátelili a s Philippem Herreweghem jsem sjezdil velký kus Evropy, ať už to bylo s Collegiem Vocale nebo jeho dalšími soubory, včetně Orchestre des Champs-Elysées. Všude byla jeho vystoupení přijímána s velkým ohlasem, takže netrvalo dlouho a Herreweghe si udělal v hudebním světě jméno, které si drží dodnes.

Setkání s umělci typu Herrewegheho není jednoduchá záležitost. Přestože oba bydlíme v Bruselu, tak se nenašel čas tam, nýbrž o sto kilometrů dál před koncertem orchestru v malebných Brugách. Philippe přijel právě z Curychu, příští den měl koncert v Londýně a přespříští v Amsterodamu. Při obložené bagetě místo večeře jsme si přece jen popovídali a tady je výsledek.

Jak to bylo s tvými prvními hudebními kroky v kruhu rodinném? Moje máma byla klavíristka a já jsem začal s klavírem, když mi byly tři roky. Za mého mládí se mohlo jít na konzervatoř velmi brzy a ne až v osmnácti. Začal jsem na konzervatoři jako sedmiletý chlapec. Studoval jsem také v jezuitské škole a tam jsme se ve sboru poměrně intenzivně zabývali starou hudbou. Když mi bylo čtrnáct let, tak jsem tento chlapecký sbor začal také dirigovat, zpívali jsme rovněž některé moje skladby, já jsem tehdy už trochu komponoval. Tenkrát jsem si uvědomil, že u klavíru mě nečeká žádné terno, klavíristů je moc, udrží se jen ti nejlepší a k těm jsem já nepatřil. Kromě toho jsem začal pracovat jako psychiatr a mým hobby byla stará hudba. Moje první gramofonová deska bylo cembalo s Gustavem Leonhardtem, a to mě velmi zaujalo. O něco později jsem se s ním poprvé setkal a bylo mi jasné, že ve staré hudbě je moje budoucnost. S Leonhardtem a Harnoncourtem jsme v sedmdesátých letech natočili pro Telefunken všechny Bachovy kantáty. Když mi bylo asi 25 let, tak jsem si uvědomil, že asi nebudu nejlepší psychiatr, i když jsem většinou v létě zaskakoval v ordinaci za mého otce – lékaře. A tak jsem se dostal k profesionální hudbě.

Když se dnes podíváš s odstupem 40 až 50 let na evoluční proces interpretace barokní hudby, jak to vidíš? Pozitivní je, že repertoár, který byl více

než 70 let neznámý, a tady nejde jen o Bacha, se dnes běžně hraje a nahrává. To je, jako bychom objevili 200 symfonií Brahmse. Velmi mě těší, že se mnohem více hrají Ockeghem, Desprez, di Lasso a další. Delší dobu jsem žil ve Francii a je pozoruhodné, jak se vyvinula dramaturgie francouzské barokní hudby, Charpentier, Lully, Rameau. I když ji já sám teď už nehraji, je důležité tyto skladatele znát. Dřív byla v Evropě asi dvacítka lidí, kteří se touto hudbou zabývali, a dnes můžeme hovořit o 4 000 muzikantů. Je také nutno říct, že v současné době se hraje na nástroje jako housle, flétna nebo hoboj mnohem lépe, než když jsem začínal. Musím ale podotknout, že i za mých mladých let s Harnoncourtem a Leonhardtem byli vynikající chlapečtí sopránové s nádherným hlasem a technikou; to se už nikdy nevrátí. Jsou tu také tenoři jako Christophe Prégardien nebo basy typu Petera Kooye, kteří stále patří ke špičce barokního zpěvu. Tím nechci říct, že dříve bylo všechno lepší než dnes a ani nesouhlasím se Sigiswaldem Kuijkenem, že dnes je vše příliš komerčně laděno. Ano, dříve hrál každý zadarmo, barokní hudba stála mimo komerční okruh, to je pravda, ale dnes jsou finanční podmínky mnohem lepší a muzikanti se mohou interpretací barokní hudby uživit. Vezměme si třeba Masaaki Suzukiho a jeho Bach Collegium Japan, technicky jsme my tenkrát určitě nebyli na takové úrovni jako oni. Já mám Bacha a barokní hudbu pořád velmi rád, ale nikdy jsem nepatřil k fanatikům. Dnes se zabývám hlavně hudbou od Haydna po Mahlera a interpretace staré hudby (Bach, Schütz) tvoří asi čtvrtinu mé práce.

Kdyby sis mohl vybrat, které hudební období je ti dnes nejblíže? Na to se těžko odpovídá, to je jako bys řekl, který obraz je nejkrásnější. Je to paradox, ale momentálně mě nejméně zajímá barokní hudba. Domnívám se, že za renesance byla hudební úroveň mnohem vyšší než za baroka, samozřejmě kromě Bacha, Rameaua a pokud nepočítám do baroka Monteverdiho. Podle mně byli Händel nebo Telemann druhořadí komponisté bez skutečné hloubky výrazu. Ale i renesanci dělám velmi málo, protože nepotřebuje dirigenty a také vyžaduje znalosti, které nemám. Pro mě je 19. století neobyčejně zajímavé, Bacha stavím hodně vysoko, ale Beethoven je nejméně na stejné výši. Mám rád rovněž Brahmse a Brucknera. Koneckonců žijeme jen jednou a já chci hrát hudbu co možná nejlépe, hudbu, která mě fascinuje, a určitě z toho nechci dělat nějaký komerční byznys.

Jak se díváš na kolegy, kteří se soustředili jen na jedno hudební období? Nechci nikoho jmenovat, ale mám dojem, že kolegové, kteří se fixovali jen na baroko, se nedostatečně vyvíjejí. Domnívám se, že ideálním modelem by mohl být Harnoncourt, nebo možná ještě víc Abbado, tedy muzikanti, kteří mají široké znalosti. Pokud se omezíš jen na jedno období, je to jako by herec hrál jen Molièra. To je pro mě málo.

Co chceš dělat v budoucnosti? Dříve bylo Collegium Vocale komorní sbor a v roce 1970 to byla revoluční myšlenka, v té době vlastně existovaly

Philippe Herreweghe s Orchestre des Champs-Elysées Philippe Herreweghe s Orchestre des Champs-Elysées
jen velké profesionální a zejména amatérské sbory. Dnes se na to dívám jinak, chtěl bych polyfonii a baroko interpretovat jen se sólisty nebo malým vokálním souborem. Tím nemyslím obsadit hlasy sólisticky, ale v každém případě kvalitními pěvci. Nemám v úmyslu obsadit vše sólově, jako to dělá Kuijken, ale malým souborem. Chtěl bych Colllegium Vocale rozdělit na tři skupiny, soubor renesanční hudby s pěvci jako Peter Kooy, soubor pro hudbu Bacha a Schütze a větší sbor na hudbu od 19. století, řekněme od Haydna po současnou hudbu. V tuto chvíli je v Evropě asi třicet dobrých orchestrů, z toho asi pět vynikajících, ale žádný opravdu dobrý velký sbor na interpretaci romantické hudby. S tím sborem, sestaveným z mladých pěvců, bych chtěl dělat Schumanna, Liszta, Brahmse, Beethovena, Bartóka, Ligetiho a další, včetně děl na objednávku, to je ale zatím jen sen. Vzhledem k mému věku by to měl být poslední soubor, který bych chtěl založit. Momentálně pořád řídím Collegium Vocale Gent, soubor, který mi přinesl mnoho nádherných hudebních zážitků, dále jsem tento rok již deset let šéfem Flanderské filharmonie v Antverpách a také řídím Rozhlasovou komorní filharmonii z Amsterodamu. Orchestre des Champs-Elysées je francouzský soubor, lépe řečeno, organizátor je francouzský, ale hudebníci jsou z celé Evropy. Orchestr pracuje sto dní v sezoně, sedmdesát se mnou a třicet s jinými dirigenty. Jako hostující dirigent pravidelně řídím také orchestry jako Concertgebouworkest z Amsterodamu, lipský Gewandhausorchester a Mahler Chamber Orchestra. Mám toho tedy víc než dost.

Jak to všechno stíháš? Těžko, oficiálně bydlím pořád ještě ve Francii, ale vlastně bydlím všude a nikde. V Bruselu mám apartmá a když nepracuji, což se stává jen výjimečně, tak pobývám v Toskánsku. Jinak je to velmi těžký život, musíš být také velmi zdravý. Dá se říci, že hudba a koncertování je pro mne jakési uvolnění, namáhavé je ono věčné cestování. Jak dlouho chci takto pracovat? Tak dlouho, jak mi to zdraví dovolí, dělat muziku mě pořád baví.

Jsi světoběžník, znáš také Českou republiku? Ve střední Evropě a určitě v České republice hrajeme velmi rádi. Je tam neobyčejná hudební kultura. Jak už jsem řekl, mám v úmyslu založit větší mezinárodní sbor, tak asi kolem šedesáti členů, který by zpíval hudbu skladatelů 19. století. V tomto sboru by nebyli jen Belgičané a Němci, jako je tomu doposud, ale také Češi. Slyšel jsem v Praze nádherné hlasy, jako například Hanu Hladíkovou, v Česku je nádherný hlasový materiál. Pro mne a mé kolegy jako Paul Van Nevel a Huelgas Ensemble nebo Sigiswald Kuijken a La Petite Bande, jsou Praha a středoevropské země centrem hudební kultury a já se tam rád vracím. Je neobyčejně stimulující tam hrát a zpívat, také proto, že publikum poslouchá jinak než u nás, víc intenzivněji, protože hudba je tam esenciální částí umění vůbec.

Orchestre des Champs-Elysées Orchestre des Champs-Elysées

V Praze je 14. 5. na programu Mendelssohn Bartholdy a Schumann. Co tě vedlo k této volbě? Miluji Schumanna, myslím, že znám jeho celé dílo, ať už z nahrávek, koncertů nebo vlastního hraní. Natočil jsem všechny symfonie a velká oratoria. Myslím si, že pokud neznáte jeho Requiem, Das Paradies und die Peri nebo Fausta, tak neznáte Schumanna. V jeho díle zaujímají koncerty pro klavír, violoncello nebo housle důležité místo. To jsou nádherné skladby, ale velmi delikátní, protože se vlastně zároveň jedná o intimní komorní hudbu a koncert. Zejména ve velkých sálech je to problém pro sólistu, ale já znám Stevena Isserlise dobře a jsem přesvědčen, že to zvládne. Rovnež Mendelssohna mám velmi rád. Domnívám se, že jeho symfonie nedosahují úrovně symfonií Beethovena, Brahmse nebo Brucknera, ale „Italská“ nebo „Skotská“ symfonie nabízejí muzikantům hodně „Spielfreude“, jsou noblesně komponované, zní krásně a jsou také vděčné pro posluchače, i když jim chybí výrazová hloubka Beethovena či Bacha. V Praze jsou akusticky dobře znějící sály a je pro mne potěšení tam dirigovat.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.