V červencovém čísle HARMONIE vyšel článek pana Petra Vašíčka s názvem „Prager Sumpf“ (Pražské bahno) popisující jeho zkušenost s Česko-německým fondem budoucnosti. Pan Vašíček si velmi emotivně stěžuje na postup pracovníků Česko-německého fondu budoucnosti, v jehož důsledku nebyly podpořeny projekty jistého berlínského faráře, který se ve svém kostele ozdobeném sochou Jana Husa snaží pěstovat česko-německou kulturní výměnu (písňový koncert v den narozenin Adolfa Hitlera – In memoriam Jaroslavu Haškovi a Karlu Ančerlovi 20. dubna 2008 a Jan Hus Musik Fest Berlin 2008). Tolik k obsahu článku, jehož smysl se mi podařilo po chvilce tápání abstrahovat.
Celkem nezáleží na tom, že pan Vašíček ve svém zmateném článku plete hrušky s jablky, z Berlína skáče do New Yorku, z Kafky dělá autora hororového žánru, z úředníků Fondu budoucnosti monstra navazující svojí činností na pohůnky režimu „brutální antikulturní doby Klementa Gottwalda“ a sám sebe vidí téměř na hranici vedle Jana Husa. Soudný čtenář si udělá obrázek sám. Horší je, že řada (dez)informací může být zavádějící pro čtenáře nepoznamenaného zkušenostmi z grantových řízení a „boje o přežití“ na nezávislé kulturní scéně. Proto jsem se rozhodl na základě nemalých zkušeností grantového žadatele reagovat vlastním pohledem na článek.
Alfou a omegou celého problému je, že pan Vašíček nepochopil skutečnost, že nikdo z nás, kteří žádáme o finanční podporu nejrůznější instituce, NEMÁ na tuto podporu nárok. O tu je možno se ucházet, nikoliv si ji nárokovat. Každý autor projektu je pochopitelně přesvědčený, že právě jeho projekt je ten nejúžasnější a nejskvělejší pod sluncem, stejně jako ukradená Růženka paní Landové v Čapkově povídce je přece tím „nejkrásnějším děťátkem na světě“. Jenže se subjektivním hodnocením projektu pořídí grantová komise stejně málo jako bezradný morous komisař Bartošek s popisem ukradené Růženky z úst nešťastné paní Landové ve zmíněné povídce. Kromě obsahu projektu je rozhodující jeho zpracování a v tomto ohledu si určuje každá instituce vlastní pravidla hry, která buď žadatel přijme a snaží se jim dostát, nebo jde žádat někam jinam. Pan Vašíček připomíná hosta vegetariánské restaurace, který si stěžuje na chybějící řízek v nabídce.
Co se údajné přebujelé byrokracie týče, označil bych administrativu Fondu budoucnosti za velmi jednoduchou a přehlednou. Že je třeba vyplnit jednoduchý formulář v německém a českém jazyce a po skončení projektu předložit závěrečnou zprávu s vyúčtováním, považuji za minimální oběť i od žadatelů, jimž je formulář noční můrou (a není nás málo). Pravidla hry jsou pro všechny stejná, jednou uspějete, dvakrát třeba ne. S rizikem neúspěchu je třeba počítat, poučit se a příště podat projekt lépe zpracovaný. Nemá smysl diskutovat o jednotlivých tvrzeních pana Vašíčka, jejichž věrohodnost se mi zdá na základě vlastní zkušenosti poněkud pochybná, ale chtěl bych se zastat zaměstnanců Fondu budoucnosti. Jejich chování mohu s klidným svědomím označit za mimořádně vstřícné, profesionální a objektivní. Možná měl žadatel místo hledání tajemných spiknutí a intrik prostě jen zvednout telefon a nechat si poradit – odmítnut by nebyl.
Václav Luks
umělecký vedoucí Collegia 1704
