úterý, 18. květen 2010

Pozvedáme svůj hlas 3

Napsal(a) 

Pozvedáme svůj hlas 3, foto archiv Pozvedáme svůj hlas 3foto: archiv

V říjnu a listopadu 1989 byla Česká filharmonie na zájezdu v západní Evropě. Mimo jiné v Německu, kde se orchestr přidal k protestu šéfdirigenta Václava Neumanna proti perzekuci signatářů Několika vět. O stanovisku České filharmonie se veřejnost pochopitelně nesměla dovědět, a tak se orchestr rozhodl informovat v programových sešitcích alespoň svoje posluchače na prvních koncertech po návratech z ciziny. Na těchto abonentních večerech zazněla mimo jiné ve světové premiéře skladba Ivana Kurze „Bláznovská zvěst“. Autor ke svojí skladbě napsal: „Jsou v životě situace, kdy člověk vsadí na rozum a záchrana přichází skrze cit, kdy vsadí na sílu a vysvobození přináší bezbranné dítě, kdy se zaštítí mocí a perspektiva se ukáže v slabosti. To je ta bláznovská zvěst, která popírá naše představy o tom, co je anebo není perspektivní. To je ono vzkříšení k životu, ke kterému se přichází skrze smrt – smrt toho starého, které musí pominout. (...)“ Symbolická slova, zvlášť s ohledem na to, kdy se oba koncerty konaly. Ve čtvrtek 16. a v pátek 17. listopadu 1989.

Bláznovská zvěst

„Měl jsem volno, ale na koncert 17. 11. jsem šel,“ vzpomíná tehdejší violista ČF Karel Špelina. „Jednak mě zajímala Kurzova skladba a jednak ,cosi bylo ve vzduchu‘. Člověk cítil, že nemůže jenom sedět doma. Bláznovskou zvěst jsem poslouchal ,jako v kostele‘. Když jsem po koncertě vyšel před Obecní dům, zděsil jsem se. Pohled do Hybernské ulice byl strašlivý. Byla plná po zuby ozbrojených milicionářů, což nevěstilo nic dobrého. Šel jsem domů oklikou a až tam jsem se dověděl, co se stalo.“ – Už o víkendu přijali zástupci orchestru skupinu studentů a umožnili jim využívat kopírovací stroje k množení plakátů. A v pondělí 20. 11. ČF zveřejnila svoje stanovisko – pozoruhodný dokument, kterým se připojila k prohlášením a požadavkům studentů a herců, potažmo vznikajícího Občanského fóra: „V těchto chvílích, ve chvílích, kdy moc mocných je co chvíli demonstrována s krutou přesvědčivostí, kdy paragrafy jsou čím dále ohebnější a podpisy pod deklaracemi čím dál vybledlejší, v této chvíli i my, členové České filharmonie pozvedáme svůj hlas proti bezpráví a násilí a kategoricky odsuzujeme opakované represivní zásahy ozbrojených složek proti pokojným shromážděním. Pozvedáme svůj hlas, abychom protestovali proti zlovolné brutalitě, ke které došlo od začátku tohoto roku již poněkolikáté. Pozvedáme svůj hlas, protože neexistují žádné záruky, že k podobným násilným akcím nebude i nadále docházet. Na protest proti surovým skutečnostem přerušujeme veškerou naši koncertní činnost. (...)“ Orchestr se připojil ke generální stávce plánované na 27. 11. a požadoval odstoupení politiků zodpovědných za současný stav i opakované represe, ustavení nezávislé vyšetřovací komise a zaručení všech ústavních svobod včetně svobody shromažďování a svobody tisku. (I základní organizace KSČ, která v ČF fungovala, konstatovala 22. 11., že „silně poklesla prestiž strany“, krize vznikla vlivem „trvalé pasivity ideologické práce strany“ a že souhlasí „se stanoviskem ústavu ČF ke vzniklé politické situaci.“)

Další hlasy

Pozvednutý hlas ČF byl v hudební oblasti samozřejmě vlivný a vyvolal řadu hlasů podpůrných. I ty se však od sebe tónem a obsahem odlišovaly, třeba ty, které jsou datovány 21. listopadem: „Jsme přesvědčeni, že násilí není argument a nesmí být metodou, jíž budou řešeny palčivé problémy. Přidáváme svůj hlas na podporu všech upřímných snah na obrodu naší socialistické společnosti na principech a v duchu demokracie a humanismu.“ (FOK z Japonska) – „Považujeme vás (...) za vzor jak v uměleckém projevu, tak v morálním postoji, a proto mi dovolte, abych vám za všechny členy JFO vyjádřil plnou solidaritu s vaším rozhodným činem...“ (Tomáš Koutník za Janáčkovu filharmonii Ostrava) – „Žádáme zahájení celospolečenského demokratického dialogu a skutečné přestavby v duchu zájmů a potřeb lidu.“ (Státní symfonický orchestr Gottwaldov)

Havel? Ten má ošoupaný svetr!

Někteří filharmonici se tehdy rozjeli do svých rodišť, kde nebyla situace zdaleka tak jednoznačná, aby šířili zprávy o dění v Praze. „Fasoval jsem na FAMU kazety s informacemi o 17. 11., s reakcemi osobností a podobně,“ říká hráč na bicí nástroje Daniel Mikolášek. „Jsem z východních Čech, takže jsem materiál vozil na manifestace třeba do Přelouče nebo Pardubic. V prvních dnech byly informace různé a reakce také. Mnozí starší lidé se báli, že teď nastane mumraj a chaos – a vůbec do toho nechtěli jít. Navíc říkali: Havel je divný, má na sobě takový ošoupaný svetr, to ten Adamec má alespoň kvádro s kravatou...“ A další „bicista“ Pavel Polívka doplňuje: „Zorganizoval jsem se studenty ,misi‘ OF do svého rodného kraje, přesně – do Načeradce pod Blaníkem. Zajímavé bylo, že se v sále hasičské zbrojnice sešli jak ti, u kterých jsem tušil rebelské a sedlácké pudy, tak i ti, kteří do té doby vládli na radnici a v družstvu.“

Mrazivý Tábor

Česká filharmonie – ačkoliv ve stávce – v listopadových dnech hrála, především na mimořádných koncertech. A hlavně pro studenty. Ve čtvrtek 23. 11. dopoledne to byla pod taktovkou Libora Peška Má vlast. Pro violistu Karla Špelinu dodnes asi nejsilnější zážitek na koncertním pódiu: „V Táboře, během dlouhé gradace husitského pochodu, začaly najednou zadní řady spontánně vstávat a vlna postupně prošla celým sálem až k pódiu. Během několika vteřin stála celá Smetanka. Viděli jsme ty krásné mladé lidi, jejich obličeje a jejich odhodlání a v očích jsme měli slzy. Po skončení byl chvíli úplný klid a pak ohromné ovace.“

(pokračování v příštím čísle)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.