čtvrtek, 13. květen 2010

Pozvedáme svůj hlas 2

Napsal(a) 

Václav Neumann, foto Jakub Waldmann Václav Neumannfoto: Jakub Waldmann

Právě před 20 lety, v říjnu 1989, se Česká filharmonie přidala ke svému šéfdirigentovi Václavu Neumannovi, který na protest proti perzekuci signatářů výzvy Několik vět odmítl nadále spolupracovat s Československým rozhlasem a televizí. – Tato informace zazněla nebo byla napsána už mnohokrát, ale pojďme se podívat, co víc se za ní skrývá a co dalšího se k ní váže.

Praha – Vídeň – Stuttgart

29. června 1989 byla zveřejněna petice Několik vět vypracovaná Chartou 77. Text mimo jiné žádal, aby byli propuštěni političtí vězni, aby přestala být omezována svoboda shromažďování, aby v médiích skončila cenzura či aby začala svobodná diskuse o 50. letech, Pražském jaru nebo následné normalizaci. Pod Několik vět se během měsíce podepsalo 10 000 občanů ČSSR; mnohé z nich si režim vybral a perzekuoval je. Šéfdirigent ČF Václav Neumann se tehdy rozhodl reagovat: „Vyslovil jsem (...) v září své mínění,“ vzpomínal v rozhovoru z roku 1990, „protože jsem nemohl snést celé léto diskriminaci a ostouzení, s jakým se obě instituce (pozn. – rozhlas a televize) stavěly k těm, kdo podepsali slova protestu. (...) ... tak jsem si řekl, že musím něco udělat, co by bylo trochu nápadnější. Nejdřív jsme s naším sekretářem chtěli situaci vyprovokovat. Říkali jsme si, že pozveme televizi a pak ji vyhodíme. Ale záhy přišly z televize dvě nabídky a já jsem využil té možnosti, že jsem je odmítl.“ Informace o tom se pak přes vídeňského spolupracovníka Hlasu Ameriky Ivana Medka dostala do zahraničních médií.

Českou filharmonii tato zpráva zastihla během zájezdu po Německu. 25. října 1989 – na zkoušce před koncertem ve Stuttgartu – inicioval zástupce orchestru Ludvík Bortl hlasování o tom, zda se orchestr k Neumannovi připojí. „Většina hlasovala pro,“ říká tehdejší violista ČF Karel Špelina. „Pár členů se zdrželo hlasování, někteří byli proti, u několika se nedalo poznat, jestli hlasují pro nebo nehlasují. Ale nedivím se jim. Všichni jsme se trochu báli, co to způsobí.“

BBC? – Jdi do háje...

„Už během zkoušky jsme si s kolegy říkali takové fórky jako: Tak na kolik půjdeš bručet?“, vzpomíná tehdejší kontrabasista ČF Jakub Waldmann. Pro něj osobně přišlo ovšem to hlavní až po návratu na hotelový pokoj. „Najednou zvoní telefon a tam se ozve: ,Tady Hodač – BBC.‘ A já na to: ,Jdi do háje, Pondělíčku!‘ – Myslel jsem totiž, že je to jenom další žertík kolegy violisty. Z telefonu se ovšem ozvalo: ,Ne, tady je opravdu Hodač z BBC.‘ – Ptal se mě na podrobnosti ohledně hlasování orchestru a měl zájem, aby se celá věc stihla co nejdříve zveřejnit, aby už nebylo možné ji stornovat. Když jsem mu všechno popsal, zeptal se, jestli může do vysílání použít můj hlas? V tu ránu se mi roztřásly nohy. Nikdy jsem nic podobného nezažil, nebyl jsem vystaven tlaku, tak jsem říkal: ,Pane Hodači, dáte mi chvíli na rozmyšlenou?‘“ Následovala půlhodina intenzivního přemítání. „Chodil jsem před hotelem a obdivoval všechny ty hrdiny, o kterých jsem kdy slyšel. Ale nedokázal jsem to, hrdina jsem nebyl, tak jsem řekl panu Hodačovi, ať se nezlobí, ale můj hlas ať nepoužívá.“

Byla to doba, kdy si mnozí hráči na zájezdy vozili vlastní tranzistorová rádia, ze kterých se dovídali novinky. „Anebo když jsme přijeli z hotelu ke koncertnímu sálu,“ připomíná Karel Špelina, „osádka kamiónu, který nám vozil nástroje, měla skoro vždycky puštěné rádio a my jsme poslouchali, co se děje.“ – „Přijeli jsme ke koncertní hale ve Stuttgartu,“ pokračuje Jakub Waldmann, „a u ní už jsem viděl stát houf ofrakovaných lidí, kteří poslouchali večerní zpravodajství BBC. Jiří Hodač v něm řekl přesně to, co věděl ode mne, a odkázal se pochopitelně na zdroj přímo z České filharmonie. V tu chvíli se po sobě všichni začali koukat, kdo by to mohl být... Tak jsem si pomyslel, co asi budu dělat dál. Ale od té doby se to už rozjelo samo...“

Filharmonie? Zrušíme!

Reakce na rozhodnutí filharmoniků na sebe nedaly dlouho čekat. „S orchestrem cestovali ještě další umělci, kteří nám to naše hlasování začali rozmlouvat,“ upřesňuje Jakub Waldmann. Zajímavá zpráva se orchestru donesla z Prahy ze zasedání Ústředního výboru KSČ. „Jeden z komunistických pohlavárů měl prohlásit, že Českou filharmonii zruší, když jsou tam takovíhle lidé. Už to ale nestihl...“, komentuje tehdejší situaci Karel Špelina. „Ředitel ČF Lubomír Čížek vystoupil jenom s kratičkým projevem, že nám to hlasování může uškodit. Vyslovil varovný signál... Nevyhrožoval.“ Napětí ovšem stoupalo s tím, jak se blížil návrat orchestru do Prahy. Ani tam však celá věc neměla žádné přímé následky. Jakub Waldmann zažil ještě spolu s dalšími několika představiteli orchestru jen jedno jednání na tehdejším ředitelství ČF: „Pozvali nás, přišli tam neznámí pánové a začali nám po dobrém domlouvat, že bychom měli natáčet. Říkali, že stačí, abychom udělali třeba jen jedno natáčení. Bylo jasné, že chtěli mít pro veřejnost jeden průkazný příklad, že je vlastně všechno v pořádku. Bylo to docela nepříjemné, i když nám nijak nevyhrožovali, ale ustáli jsme to.“

(pokračování v příštím čísle)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.