pondělí, 29. březen 2010

Pozvedáme svůj hlas

Napsal(a) 

Česká filharmonie během sametové revoluce, foto archiv Česká filharmonie během sametové revolucefoto: archiv

Fotografie, která doprovází tento text, zachycuje „véčkující“ filharmoniky na jednom z koncertů ve dnech sametové revoluce. V rozhovoru s I. Medkem se zase můžete dočíst o protestu V. Neumanna a ČF proti perzekuci signatářů Několika vět, a to ještě v době před 17. 11. 1989! V České filharmonii se prostě tehdy děly inspirativní věci, které je dobré – alespoň jednou za 20 let – připomenout. Právě od toho je tu čtyřdílný seriál, jehož 1. část, věnovanou době před listopadem 1989, HARMONIE přináší.

Carnegie Hall a VŘSR

Mávající kosmonauti – lidé v prvomájovém průvodu – svářeč – cyklisté na Závodu míru – Václav Neumann dirigující Českou filharmonii... Zdá se to být neuvěřitelná skrumáž, ale pamětníkům se možná vybaví, že to vše se potkávalo ve znělce Televizních novin, které ČST vysílala koncem 80. let. Nic z toho nebyly symboly náhodné, ani Neumann s ČF. Kratičký záběr připomínal večer co večer divákům, jaké postavení tento dirigent a tento orchestr měli.

Pozice ČF jako prvního orchestru v zemi byla mimořádná a hrát v ní bylo životním snem mnoha českých hudebníků. Dnes někteří s jistou lítostí vzpomínají na to, jaké společenské prestiži se jejich povolání těšilo. A to nejen doma. Málokterý „pracovní kolektiv“ se v tehdejší ČSSR mohl pochlubit tím, že stráví velkou část roku v zahraničí, převážně na Západě, a že je tam dokonce zván! V letech 1985–1987 ČF navštívila třeba Japonsko, Velkou Británii, Španělsko, Francii, Řecko, Švýcarsko, Kanadu a USA (a dodejme, že šlo veskrze o nejprestižnější pódia – například Carnegie Hall). Koncertování v kapitalistické cizině, šíření pozitivního obrazu o ČSSR a – v neposlední řadě – získávání valutových prostředků pro stát tehdy co do kvantity zcela převálcovalo domácí koncerty hrané ve jménu „státní ideologie“. Bylo jich skutečně jako šafránu, namátkou koncert pro delegáty XVII. sjezdu KSČ (25. 3. 1986) nebo koncert k 70. výročí VŘSR (6. 11. 1988). Jako by ČF byla klidná oáza, kde vlastně skoro nefouká...

Údržba kádrů...

„Pracovně politickou charakteristiku vypracujte tak, aby plně vystihovala celkový profil hodnoceného pracovníka, zejména pokud jde o jeho odborné kvality, charakterové vlastnosti, rodinné poměry a jeho politické postoje před rokem 1968, po roce 1968 a v současné době, a zda někdo z jeho blízkých příbuzných byl vyloučen nebo vyškrtnut z řad členů KSČ nebo se zdržují v zahraničí bez souhlasu čs. úřadů.“ – Pracovně politická charakteristika byla samozřejmou součástí kádrových materiálů všech členů ČF. Ty se bohužel téměř nedochovaly, protože archiv někdo asi ještě v době sametové revoluce pečlivě a „zodpovědně“ vyčistil. I když se o 80. letech někdy říká, že už vlastně „o nic nešlo“, najdou se případy bezpráví založené právě na kádrových posudcích. Tak třeba dnešní člen skupiny violoncell Josef Špaček dostal týden před svým nástupem do ČF (poté co v roce 1983 vyhrál konkurs) od kádrového oddělení telegram, že jeho přijetí zatím nepřichází v úvahu. Žádné zdůvodnění. „Pouze tehdejší ředitel ČF Ctirad Kohoutek mi sdělil, že by mi ministerstvo vnitra nevydalo trvalou výjezdní doložku, bez které bych nemohl být v ČF zaměstnán. Toto mi však řekl pouze mezi čtyřma očima a upozornil mě, že kdybych se chtěl proti rozhodnutí odvolat, bude prý nucen popřít, že mi něco takového řekl. Dodatečně jsem se dověděl neoficiální cestou, že někdo z OV KSČ v Třebíči (v místě bydliště mých rodičů) se obával, i když mne osobně neznal, abych nevozil ze zahraničí státu nebezpečnou literaturu. Zvláštní, když ani já ani nikdo jiný z rodiny podobný škraloup neměl.“ Nepomohla ani intervence Václava Neumanna, Špaček musel na místo v ČF čekat absurdně až do roku 1990.

Anebo případ členky Pražských madrigalistů, souboru přičleněného k ČF, Jitky Zichové. Když ministerstvo vnitra v roce 1982 zjistilo, že její sestra pobývá „nelegálně“ v SRN a její nezvěstný bratr je patrně také v emigraci, odmítlo ji pouštět na zájezdy. Ani přes intervenci ČF, která byla ochotna – jak se to někdy dělávalo – „převzít politickou a společenskou záruku“ , zůstala Federální správa pasů a víz neoblomná. ČF následně Jitce Zichové neprodloužila pracovní smlouvu; omluvy a politování se jí dostalo v roce 1991.

Ze zájezdu do Bartolomějské

I průběh samotných turné byl samozřejmě sledován. Před zájezdy na Západ upozorňoval kádrový referent na riziko kontaktu s cizími osobami. „Pokud by k takovému setkání skutečně došlo, hráči měli za povinnost jej nahlásit. Ze strachu se to dělávalo,“ vzpomíná Jakub Waldmann, kontrabasista ČF v letech 1982–2002. Bylo také potřeba počítat s tím, že někteří ze členů orchestru mohou mít na zájezdech zvláštní „poslání“. Dokresluje to příhoda hráče na bicí nástroje Daniela Mikoláška (v ČF od roku 1984), který byl po jednom zájezdě předvolán do centrály StB v Bartolomějské ulici. „Během volného dne na zájezdu jsem přejel z Rakouska do Švýcarska, abych navštívil bratra. Neuvědomil jsem si ale, že s jednorázovým typem víza se už nemůžu vrátit zpět do Rakouska. Přespal jsem tedy ve Švýcarsku a další den jsem se připojil ke zbytku orchestru. Václav Neumann pro to měl pochopení, protože tam sám měl příbuzné. Ale někdo to nahlásil, a když si mě StB předvolala, znala detaily z provozu skupiny bicích nástrojů, o kterých nikdo kromě jejích členů nemohl vědět. Tuším, kdo to mohl být, ale potvrzené to nemám a pátrat po tom nechci, ostatně – ‚o mrtvých jen dobře‘.“

A ještě jedna zájezdová obava panovala. V rozhovoru z dubna 1990 ji popsal Václav Neumann: „V posledních letech (...) jsme se obávali, že nás publikum vypíská v souvislosti s pronásledováním Havla a Charty, ale oni nám nikdy nedali najevo, že nejsme populární národ. Naopak, spíš my jsme vylepšovali pohled na Čechoslováky.“

(pokračování v příštím čísle)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.