neděle, 19. prosinec 2004

Potlesk - fejeton Lukáše Hurníka

Napsal(a) 

Na Pražském podzimu se letos nápadně často opakovala situace, kterou mnozí z nás považují za příznak nekulturnosti publika. Tleskalo se mezi větami cyklických skladeb. Znáte to: dirigent mohutným závěrečným gestem uzavře poslední akord první věty symfonie a v sále někdo začne tleskat. Část publika se k němu přidá, druhá část se na nešťastníka rozčileně otáčí a syčí (nejvíc pohoršena je paní, která celou předchozí větu nahlas prokašlala). Dirigent zůstává stát k publiku zády, a pokud mylný aplaus trvá delší dobu, snaží se ho utišit uklidňujícími gesty. Posluchači, kteří potlesk vyvolali, nechápou: "Vždyť nám se ta muzika líbila, tak tleskáme. Co je na tom špatného?"

Jejich otázka má své oprávnění. V dobách, kdy sloužila hudba hlavně k tanci nebo jako zvuková kulisa k hostině, se netleskalo vůbec. Později, v tak zvaných akademiích, které byly jakýmisi předchůdci dnešních koncertů, se symfonie a koncerty nehrály pohromadě. Jednotlivé věty symfonií se často prokládaly jinými, méně závažnými skladbami. Tady mimochodem vzniklo rozdělení na vážnou a zábavnou hudbu. Symfonii, na rozdíl od oněch vsuvek, bylo třeba "brát vážně" a poslouchat ji v klidu. Po větách se ovšem tleskalo. A při koncertech tomu tak bylo až do konce 19. století. S požadavkem netleskat mezi větami přišel pro své vlastní symfonie až Gustav Mahler! Potlesk by narušoval transcendentální atmosféru jeho symfonií. Vídeňské publikum sdílelo tento názor a začalo jeho přání respektovat. Odtud se rozšířil do celého světa.

Řekněme jednoznačně, že je to z hudebního hlediska dobrý zvyk. Pomáhá vnímat cyklickou skladbu jako celek. Řada symfonií a koncertů má některé věty vzájemně propojeny - tady by vznikaly zmatky. Na druhou stranu: nezatleskat sólistovi po první větě koncertu, která vrcholí kadencí, je prostě podivné. Tam podle mě aplaus patří. Vždyť v opeře se po árii tleská do hudby na otevřené scéně! Proč by totéž v koncertním sále měl být takový prohřešek? Tleskat by se mělo i po jednotlivých částech Smetanovy Mé vlasti. Dirigenti už několik generací řeší, zda má být Tábor a Blaník propojen, nebo zda tam dělat pauzu (Blaník začíná stejnou hudbou, jakou končí Tábor). Nikdy ten problém nevyřeší, protože tam prostě má být potlesk!

Jsem pro, aby Zákon o zákazu potlesku ve znění pozdějších změn a předpisů byl zachován. Jen už se prosím tolik nepohoršujme nad tím, že někomu vyletí po první větě ruce k potlesku. Ten jev je totiž příznakem čehosi velmi pozitivního. Zřejmě se v sále objevil někdo, kdo nemá s koncerty vážné hudby zkušenosti. Buďme rádi, že tam je. Když ho nebudeme okřikovat a vytvoříme mu příjemné prostředí, třeba příště přijde zas.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.