Posunout alespoň o kousek dál – se Zdeňkem Zouharem o Bohuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách

Zdeněk Zouhar ( 8. února 2007, Kotvrdovice, okr. Blansko) se do povědomí veřejnosti dostal nejenom jako skladatel (především svými sbory, písněmi a komorními pracemi), sbormistr či pedagog, ale i jako muzikolog. Ústřední postavou jeho hudebně vědného zájmu stojí tvorba a osobnost Bohuslava Martinů. Je autorem sborníku vzpomínek a studií Bohuslav Martinů (1957), monografie Sborové dílo Bohuslava Martinů (2001) a publikace Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi – Dear friend: Bohuslav Martinů’s Letters to Zdeněk Zouhar (2008), na níž participoval jeho syn Vít Zouhar. Zdeněk Zouhar stál u zrodu Mezinárodního hudebního festivalu v Brně (první ročník byl z jeho podnětu věnován tvorbě B. Martinů) a Společnosti Bohuslava Martinů, jejíž byl předsedou. Od roku 2002 je jejím čestným členem.

Pocházíte z hudební rodiny? Maminka ráda zpívala při necování, tedy síťování, tatínek organizoval místní divadelníky a hrával a režíroval divadlo. Hudbu oba milovali, ale profesí s ní nebyli svázání. Tatínek byl mistr dřevomodelář v Ježkově továrně v Blansku a maminka se starala o chod naší domácnosti.

Komu vděčíte za základní hudební vzdělání? Rodiče po první světové válce pracovali v Moravské Ostravě, kde hojně navštěvovali divadlo, zvláště operu, a ze získaného hudebního nadšení přišli asi na myšlenku vychovat doma muzikantské děti. Tak se stalo, že do našeho venkovského domu se zakoupilo a nastěhovalo dlouhé přitažlivé klavírní křídlo s vídeňskou mechanikou. Mým prvním učitelem klavíru byl řídící učitel obecné školy v Kotvrdovicích Bohumil Tomášek a houslí rovněž učitel této školy Karel Šebela.

Na kterého učitele skladby vzpomínáte nejraději? Z početné řady učitelů skladby to byli postupně: Jan Kunc, Alexander Moyzes a Theodor Schaefer. Všichni tři byli odchovanci Vítězslava Nováka. Kromě toho byl Jan Kunc dříve také žákem Leoše Janáčka. Dlouho také, leč neúspěšně, usiloval o to, aby se Bohuslav Martinů stal profesorem kompozice na brněnské konzervatoři. Harmonii Kuncovi doplnil pak v hudební škole Besedy brněnské Vilém Blažek, na pedagogické fakultě pak Zdeněk Blažek. Nejblíže z nich jsem měl ale k Janu Kuncovi, s nímž jsem se přátelil až do sklonku jeho života a důkazem toho je také moje monografie Skladatel Jan Kunc anebo třeba iniciování skladatelovy busty v Blansku nebo pamětní desky v jeho rodné Doubravici nad Svitavou.

Který skladatel je vám nejbližší? Z dnešního pohledu je to jednoznačně dvojice Janáček – Martinů. Nebo spíš Martinů – Janáček?

Posunout alespoň o kousek dál - se Zdeňkem Zouharem o Bohuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách, foto archiv Z. ZouharaMáte nějaké skladatelské krédo? Kde není řád je neřád! A pak snad ještě něco úsměvného s drobnou nadsázkou: komorní skladba by neměla být delší než přibližně 12 minut a její obsazení by z provozovacích důvodů nemělo být příliš extravagantní. Tím jsem se vždy řídil a také doporučoval svým žákům, ale konečná rozhodnutí vždy nechával už jen na nich.

Jak byste charakterizoval svůj skladatelský styl? Intuitivně modulový. Je v tom přesně ono napětí, které mě na kompozici vždy fascinovalo: intuice korigovaná racionalitou, která je přitom schopna respektovat intuici. V 70. letech jsem formuloval svůj modulový kompoziční systém, který je určující například v mé opeře Proměna (1971) a právě jeho využívání mi tuto svobodnou ambivalenci umožňovalo.

Kolik jste složil opusů? Svého času jsem napočítal už málem 250 skladeb. Z toho jsem však vyčlenil asi kolem padesáti těch závažnějších.

Jaká skladba je nejhranější? Na podobnou otázku jsem vám před dvěma lety odpověděl pro časopis Opus musicum. Myslím že Dechový kvintet 151 z roku 1958. V poslední době to jsou asi Variace na téma B. Martinů pro symfonický orchestr, které vloni znamenitě provedl například dirigent Jakub Hrůša s Filharmonií Bohuslava Martinů na Pražském jaru. Z komorních skladeb pak Písničky o lásce s klavírem nebo s dechovým kvintetem, Vánoční ukolébavka pro ženské hlasy a klavír, dechová tria pro různá obsazení…

Jste autorem řady monografií. Co podnítilo jejich vznik? Prvotním podnětem, ač to může znít jako klišé, bylo studium muzikologie na brněnské katedře u prof. Bohumíra Štědroně a zejména pak touha posunout stav poznání alespoň o kousek dál. K tomu se později přidala má činnost v hudebním oddělení Univerzitní knihovny v Brně, a tak vznikly postupně publikace o J. L. Dusíkovi, F. Kramářovi, W. A. Mozartovi, ale zejména pak o Janu Kuncovi a Bohuslavu Martinů.

Na půdě Univerzitní knihovny jste založil též tradici pořádání komorních koncertů, která trvala až do roku 1970. Celkem jsem jich připravil čtyřiasedmdesát. Celá řada byla věnována skladbám Martinů s několika premiérami. Kromě sborových a komorních děl zde v roce 1956 zazněl v československé premiéře průřez operami ŽenitbaČím lidé žijí . Bylo to vše v době hudebního temna s upozaďováním Martinů. Na koncertech ale zazněla také díla dalších autorů, především moravských skladatelů v provedení mladých interpretů.

Posunout alespoň o kousek dál - se Zdeňkem Zouharem o Bohuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách, foto archiv Z. ZouharaZa svého působení v Československém rozhlase, kde jste byl od roku 1961 redaktorem umělecké hudby, jste usiloval o propagaci a kompletování díla Bohuslava Martinů. Které cykly zde poprvé zazněly? V době mého působení v Československém rozhlase jsem se snažil, aby Martinů patřil k nejvysílanějším autorům v oblasti tak zvané vážné hudby, ale také aby vznikly nové nahrávky v podání znamenitých umělců a aby byly nahrané ty skladby, které doposud existovaly jen v partiturách. Tak byla vůbec poprvé nahrána suita z baletu Motýl, který dupal , kterou v roce 1966 natočil Václav Nosek s Filharmonií Brno. Tentýž orchestr pod taktovkou Jiřího Waldhanse nahrál roku 1967 orchestrální skladbu Balada Villa na moři . František Jílek natočil v roce 1961 se souborem Janáčkova divadla operu Ariadna . Také tři melodramy Tanečnice, VážkaVečer byly nahrány v roce 1967 vůbec poprvé. Celkově to bylo šestnáct koncertantních skladeb pro různá obsazení, jedenáct orchestrálních suit z baletů a oper, pět symfonických skladeb, čtyři kantátová díla, čtyři sborové cykly, řada komorních skladeb a množství skladeb pro sólový klavír. Souhrnně asi kolem padesáti děl Bohuslava Martinů.

V centru vašeho zájmu jako muzikologa stojí tvorba a osobnost Bohuslava Martinů. Jak došlo k vašemu prvnímu kontaktu? Již od studentských let mi bylo jasné, že je nutno počítat Martinů k nejzávažnějším českým skladatelům. Z toho posléze vyvstala odvaha, že jsem mu zaslal svůj právě dokončený cyklus Písničky o lásce na moravskou lidovou poezii pro zpěv a klavír. Zajímal mě jeho názor na mou juvenilii, aniž bych však doufal v jeho vyjádření. O to víc mě překvapil skladatelův vřelý dopis, který mi poslal v říjnu 1949 z New Yorku a kde mimo jiné napsal: „Prostý projev je to nejtěžší, co si umělec může dát za cíl. Váš cyklus se mi líbí a ještě více se mi líbí, že Vám je 22 let.“ Tím a takto začal náš písemný styk.

Málokdo o vás ale ví, že jste také vystudoval výtvarný obor na Masarykově univerzitě a že jste autorem portrétu Bohuslava Martinů… Mými učiteli byli mimo jiné Eduard Milén a Vincenc Makovský. Výtvarná díla byla kromě hudby odjakživa mou láskou. Bohuslava Martinů jsem portrétoval v roce 1951 a doufám, že se mi podařilo vystihnout jeho výraz. S Martinů jsem korespondoval, prosazoval a prováděl jeho díla, ale nikdy jsme se nesetkali. Aspoň takto jsem si ho mohl „k nám pozvat“. Osobně nás navštívila u nás v Brně v bytě na Lesné jen paní Charlotta Martinů. Bylo to 25. září 1972. Mimochodem tento portrét byl použit například na programech koncertů, které pořádala brněnská pobočka Společnosti Bohuslava Martinů.

Jste autorem první české knihy o tomto skladateli, sborníku vzpomínek a studií nazvaném „Bohuslav Martinů“ z roku 1957. K blížícímu se výročí Bohuslava Martinů v roce 1955, k jeho 65. narozeninám, jsem usiloval i přes nepřízeň doby o vydání knihy podpořené rovněž obdivem současných českých hudebních osobností Václava Talicha, Jana Nováka, Pavla Bořkovce, Iši Krejčího a dalších, ale také například skladatelovy sestry Marie Martinů. Tak vznikla první česká kniha o Bohuslavu Martinů.

Posunout alespoň o kousek dál - se Zdeňkem Zouharem o Bohuslavu Martinů, o jeho skladbách a knihách, foto archiv Z. ZouharaTaké jste autorem monografie Sborové dílo Bohuslava Martinů… Z této publikace je patrné, že sborová tvorba Martinů pro mne jako bývalého sborového dirigenta, žáka Viléma Steinmana, byla od poloviny padesátých let vždy v popředí mého zájmu. V knize jsem zúročil nejen interpretační zkušenosti se skladbami, které jsem inicioval (Petrklíč ) nebo premiéroval (Tři legendy, Tři zpěvy, Otvírání studánek ), nýbrž jsem se zde pokusil detailně uchopit rozsáhlou sborovou tvorbu Martinů v její bohatosti, včetně přesahů do operní a kantátové tvorby.

S Bohuslavem Martinů jste byl v přátelském styku od roku 1949 do jeho smrti v roce 1959. Za tu dobu jste si vyměnili řadu dopisů, které v roce 2008 vyšly tiskem. Dopisů i s pohlednicemi je celkem 30 a jejich obsah není pouze přátelský, nýbrž i odborně velice věcný. Martinů v nich například popisoval interpretační představy opery Čím lidé žijí nebo sborových cyklů PetrklíčZbojnické písně . Komentoval v nich Janáčkovu předmluvu ke III. Bartošovi, kterého jsem mu poslal v roce 1955 a kterou, jak sám psal, neznal, a moravský hudební folklór. Jsou v nich důležité zmínky ke vzniku oratoria Epos o Gilgamešovi nebo opery Řecké pašije. Už ve zmiňovaném Sborníku z roku 1957 jsem z dopisů poprvé citoval a později ještě několikrát a také jsem plánoval jejich vydání, ale důležitější úkoly tomu chtěly jinak. Až když asi v roce 2004 přišel můj syn Vít a řekl, že je nejvyšší čas dopisy vydat, tak je moje manželka Věra začala postupně přepisovat.

Spoluautorem této poslední publikace je také váš syn Vít Zouhar. Jak se na knize podílel? Vítkův podíl je značný. Nejen, že přišel a řekl, že dopisy je třeba vydat, ale zároveň měl jasnou koncepci edice včetně její grafické podoby. Zdůraznil, že obsah dopisů si žádá dvojjazyčnou česko-anglickou kritickou komentovanou pramennou edici s faksimilemi a tudíž v ní například nebudeme opravovat pravopis Martinů, tak jak tomu bývalo často i v případě dalších skladatelů. A proto, že se dochovaly jen dopisy Bohuslava Martinů a mé nikoli, navrhl pro větší plastičnost, doplnit komentáře o citace z dopisů dalším adresátům do České republiky – rodině v Poličce, Miloši Šafránkovi, Karlu Šebánkovi a dalším. Je pravda, že rozsah poznámkového aparátu jsem nezamýšlel tak rozsáhlý, ale nakonec jsem synovi dal za pravdu, když měl chuť se tím takto detailně zabývat, tak jsem mu ji nebral, třebaže jsem si občas neodpustil poznámku, zda-li se skutečně domnívá, že to vše ještě někdy bude někoho zajímat. Na to mně vždy odvětil: „Ale otče,“ a poslal mi to ke korekturám. V loňském roce, nakonec přesně padesát let od završení naší korespondence s B. Martinů, se tyto dopisy poprvé dostaly ke svým čtenářům.

Sdílet článek: