Ke sklonku života si Bohuslav Martinů (8. 12. 1890, Polička – 28. 8. 1959, Liestal) vybíral pro své skladby náměty, které oslovují duši každého člověka. Snad právě proto v tomto období zkomponoval díla, která mu zajistila nesmrtelnost. Předlohu pro svou poslední operu s názvem Řecké pašije našel v díle řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise a jeho románu Kristus znovu ukřižovaný . Téměř tři roky trvající práce se tak stala jakousi „slavičí písní“ českého skladatele. Předcházela jí dlouhá a klikatá cesta kompozičního vývoje, lemovaná více než čtyřmi sty díly nejrůznějších druhů a žánrů. Martinů na této cestě zažil mnoho setkání s významnými interprety své doby, mnohokrát byl zahrnut obdivem a poctami svých posluchačů, kolegů a studentů. Během své pouti však nebyl ušetřen ani bolestných rozchodů, trpkých odmítnutí a zklamání. Přestože objevil na svých cestách množství míst, kde se cítil dobře a kam se rád vracel (ať již ve Francii, USA, Itálii či Švýcarsku), nejmilejší mu zůstala rodná Vysočina. V posledních třech letech života vedl dialog s vlastními vzpomínkami ve zhudebněných textech Miloslava Bureše (Otvírání studánek , Legenda z dýmu bramborové nati , Mikeš z hor ). Kdo ví, kolikrát mu během té doby vytanuly v mysli osudové okamžiky, které rozhodly o jeho doživotním vyhnanství.
„…je to jako v divadle, opona zase spadla a je nutno čekat na příští akt, jestli ovšem vůbec ještě další akt je.“ (Oldřichu F. Kortemu, Řím 1956)
Přestože Martinů uvažoval o návratu do vlasti ihned po skončení druhé světové války, několik zásadních vnějších okolností přispělo k tomu, že se tak nikdy nestalo. První z nich byla aféra s nařčením dirigenta České filharmonie Václava Talicha z kolaborace s nacisty a jeho následné věznění. I po zproštění obvinění vyvolal „případ Talich“ v Martinů oprávněné pochybnosti o vývoji poměrů v Československu. Přes pozvání a nabídku místa profesora kompozice na pražské konzervatoři oficiální vyrozumění z „příslušných úřadů“ Martinů nikdy neobdržel. Opravdový zájem o jeho návrat ze Spojených států totiž oficiální činitelé nové politické orientace již pochopitelně neměli (tehdejším ministrem školství byl Zdeněk Nejedlý). Oproti tomu skladatelova prestiž v cizině stále narůstala. Paul Sacher, dirigent a zakladatel Basilejského komorního orchestru, si objednal novou skladbu – Toccatu e due Canzoni -, v tu dobu se Martinů rovněž těšil na kompozici koncertu pro klavíristu Rudolfa Firkušného (Klavírní koncert č. 3 ). Když přišlo druhé pozvání u příležitosti Pražského jara, nepodařilo se tentokrát manželům Martinů získat potřebné dokumenty k výjezdu ze Spojených států včas.
Další přípravy na návrat domů znemožnila na dlouho ještě jedna osudná okolnost: nešťastný úraz během skladatelova pobytu v městečku Great Barrington (Massachussets), kde měl přes léto působit jako profesor kompozice. Jedné červencové noci spadl ze špatně chráněného okraje terasy do více než dvoumetrové hloubky pod sebou. I když nebyla zranění vážná, zotavování si vyžádalo několik měsíců. Následky úrazu však Martinů provázely prakticky po celý zbytek života. Podle svědectví jeho přátel si skladatel často stěžoval na bolesti hlavy a na hučení v pravém uchu. Patrná byla i změna jeho chování – byl nyní daleko citlivější, v rozhovoru reagoval pomaleji, někdy se zdálo, že plně nevnímá dění okolo sebe.
Vývoj ve východoevropských zemích po roce 1948 teď sledoval Martinů spolu se svými nejbližšími krajany s narůstajícími obavami. K nejdůvěrnějším přátelům patřil vynikající varhaník a violoncellista Frank Rybka, s nímž se Martinů seznámil v roce 1941 krátce po svém příjezdu do New Yorku. Frankův nejmladší syn James Rybka ještě dnes vzpomíná, jak hluboce byli jeho otec a Martinů otřeseni zprávou o vraždě Jana Masaryka v březnu 1948.
Mezitím se hudební veřejnost doma jako by rozdělila do dvou táborů: na jedné straně stáli martinůovští odvážní zastánci a propagátoři (patřil k nim například skladatel Oldřich F. Korte), na straně druhé slepí kritikové, kteří prezentovali poličského skladatele jako kosmopolitního formalistu a příslušníka veskrze nepřátelského a prohnilého světa. Výrazně vzrostl zájem o jeho tvorbu po prvním uvedení Otvírání studánek (7. 1. 1956 brněnský sbor OPUS, dir. Z. Zouhar), tragické události v Maďarsku spojené se vpádem sovětských vojsk však znovu Bohuslava Martinů od myšlenek na návrat domů odradily. Když se naskytla další příležitost o dva roky později, nezbývaly mu na poslední návštěvu domova již síly.
„…lituji jen jedné věci, a sice že už se toho nemohu naučit víc. Kéž mi to Bůh přičte k dobru.“ (Paulu Sacherovi, Liestal 1959)
Jak popisuje ve své knize vzpomínek Charlotte Martinů, první příznaky těžké nemoci se projevily během pobytu v Basileji v říjnu 1958 při příležitosti oslav šedesátých narozenin skladatele Marcela Mihalovici. Jelikož byl Martinů znám jako vytříbený gurmán, vyvolalo jeho nechutenství a nevolnost u přátel oprávněné obavy. Zjištěný žaludeční vřed si vyžadoval operativní zákrok, který Martinů podstoupil rovněž v Basileji. Zotavoval se potom pomalu opět u Sacherových na statku na Schönenbergu u Basileje, který se i po příští měsíce stal manželům Martinů trvalým útočištěm.
O dva měsíce později se cítil již o něco lépe, takže se mohl zúčastnit provedení opery Juliette v německém Wiesbadenu (25. 1. 1959, dir. L. Kaufmann). Poslední stadium jeho nemoci se však dostavilo již během pobytu v Nice, kam manželé Martinů odcestovali na začátku dubna 1959. Na konci května 1959 musel být již Bohuslav Martinů hospitalizován ve švýcarském Liestalu. Zde lékaři zjislili, že se s pokročilým stadiem rakoviny žaludku již nedá nic dělat. Vedle nepřetržité péče manželky Charlotte se pacientovi jeho nemocniční pobyt snažila ulehčit obětavá Maja Sacher – manželka dirigenta Paula Sachera. Martinů se po většinu času v nemocnici věnoval četbě a nikdy se nevzdal své oblíbené cigarety.
V posledních měsících a dnech skladatelova života ho přijelo pozdravit mnoho jeho přátel z Československa: básník a novinář Miloslav Bureš, klavírista Josef Páleníček, houslista Petr Rybář, ředitel nakladatelství DILIA Vojtěch Strnad a Karel Šebánek, který dlouho působil v nakladatelství Melantrich. V rámci své cesty po Evropě zavítal za Martinů také James Rybka. Karel Šebánek popsal po svém návratu do vlasti poslední setkání s Martinů takto: „Rozechvěn vstupoval jsem do budovy nemocnice. Prošel jsem ztichlou chodbou, zlehka otevřel dveře pokoje č. 45 a zaslechl najednou slova: ťNazdar, Karle!Ť Tento tichý pozdrav mne poněkud vyvedl ze stísněného pocitu. Uviděl jsem nemocného skladatele, vyhublého, trýzněného nemocí a utrpením. Objali jsme se a pozdravili. V očích Bohuslava Martinů zasvitla radost nad tím, že může promlouvat svou mateřštinou: ťTak ty jsi přece přijel. To byla doba!Ť S dojetím jsem sledoval jeho myšlenky. Myslil na druhé a o svém stavu nepronesl ani slovo. Mohl pohybovat toliko hlavou, zatímco pravá ruka přijímala umělou výživu do žil a levá bezvládně ležela podél těla.“
Poslední rozloučení Karla Šebánka, kterého doprovázel také houslista Petr Rybář, zaznamenala ve svých vzpomínkách Charlotte Martinů: „Den před Bohušovou smrtí dlouho čekali v nemocniční hale, protože Bohuš měl bolesti. (…) Šebánek vešel do pokoje, neudržel se a rozplakal se. (…) Loučení trvalo jen okamžik. Nazítří už byl Papínek v komatu.“ Bohuslav Martinů skonal 28. 8. 1959 o půl osmé večer. Jeho ošetřující lékař Dr. Kraider se Charlotte Martinů s dojetím v hlase svěřil se svým obdivem k umírajícímu: „Nikdy v životě jsem se nesetkal s nikým tak báječným a velkodušným. Chtěl bych umřít jako on.“
Z krajanů na pohřeb tehdy přijeli Miloslav Bureš, Václav Dobiáš (tehdejší předseda Svazu československých skladatelů), Josef Páleníček a Petr Rybář. Smuteční proslov pronesl za všechny přátele Marcel Mihalovici. Martinů byl pochován na Schönenbergu, k převezení jeho ostatků do Československa došlo až v roce 1979.
„Myslím, že to není od Vás pěkné, takhle si odejít a neříci kam.“ (Z nekrologu skladatelova žáka Jana Nováka, 1959)
Jakmile se zpráva o skladatelově úmrtí dostala do jeho rodné země, objevily se v domácím tisku početné ohlasy a nekrology. I když se ještě v roce 1957 a 1958 setkáváme se zjednodušujícím a zkreslujícím hodnocením jeho tvorby, zaznívá po skladatelově smrti z úst českého tisku ve většině případů oslavná píseň.
Bohuslav Martinů byl v tuto dobu znám doma především jako autor kantáty Polní mše a orchestrální skladby Památník Lidicím , vyjadřující jeho odpor k německé okupaci. Vedle těchto skladeb jsou dále s jeho jménem uváděna vokálně-instrumentální díla inspirovaná lidovou slovesností jako Špalíček či Písničky na jednu stránku . Ze skladeb symfonických bylo odkazováno na šest symfonií a na Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány , ve kterém skladatel „reaguje neustále na vnější podněty a na tragické události druhé světové války.“
Autoři nekrologů se museli vyslovit k nedobrovolné emigraci skladatele, k úspěchům v zahraničí, k jeho námětovým okruhům a tvůrčímu skladatelskému profilu, který se ideálu „pokrokového umělce“ v mnoha bodech velmi vzdaloval. Přesto je z několika článků cítit snaha „napasovat“ tvorbu Martinů na dobově aktuální kritéria: „Bylo mnoho sporů o tom, zda je jeho hudba česká a zda opravdovost jeho životního postoje může být námi přijata. Martinů se svým dílem postavil mezi přední bojovníky za člověka svobodného a za život krásnější a lidštější.“ Pohled na hudbu skladatele zůstal mnohdy u jednostranného zdůrazňování její českosti a lidového základu: „Proto snad právě teprve ve třicátých letech, kdy plněji obrátil svou tvář k českým intonacím a lidové poezii, začal také obohacovat českou i světovou hudbu o nové, osobité tóny radosti a pohody.“ I přes oslavný tón a slova uznání nebyl Martinů ušetřen tiché výčitky, že zůstal vzdálený domácím zápasům o „lepší zítřek“.
Jak se však Bohuslav Martinů zapsal do paměti svým nejbližším? Skladatelova manželka Charlotte milovala jeho nevyčerpatelný optimismus a nezištnost. Obdivovala jeho pokoru a naprostou oddanost hudbě a kompozici. Ve svých vzpomínkách prozradila, že se Martinů vždy rád vkusně oblékal a potrpěl si na důstojné jednání a slušné vychování. K tomuto postřehu se přidala i Maja Sacher, pro níž byl Martinů „distingovaný diplomat každým coulem“. Martinů veškerý svůj zájem většinou soustředil na kompozici, ke které potřeboval klidné prostředí, kde by nebyl ničím rušen. Nerad se zatěžoval starostmi každodenního života, v praktickém životě byl téměř ztracený. Tu se vždy mohl spolehnout na péči své obětavé manželky a na pomoc přátel. Každého, s kým se setkal, ohromil mimořádnou sečtělostí a intelektem. Po celý život byl také hluboce věřící, proto požádali manželé Martinů kaplana Maxe Kellerhalse ještě necelých čtrnáct dní před skladatelovou smrtí o uzavření církevního sňatku.
Pokud se snad ještě dnes s těžkým srdcem pozastavujeme nad Martinů nerozhodností a nepřízní osudu zdržující ho od návratu domů, mohou nám být v mnohém velmi moudrá a výstižná slova jeho přítele a obdivovatele Oldřicha F. Korteho v závěru tohoto ohlédnutí inspirující potěchou: „Těžko si představit, jak by tu náš milovaný Mistr při své krajně sensibilní plachosti a bytostné pravdivosti dokázal čelit vzniklým náporům, přetahovánkám, nefalšované vřelosti i oficiálním křečím, jak by unesl všechny pocty a oslavy pod patronací a dozorem těch, kteří ho ještě včera tupili a jeho návrat si v podstatě nikdy nepřáli. (…) Věděl jsem nejlépe, proč tolik váhal. Vždyť jen tak se mu mohlo podařit uchovat si svou vysněnou představu domova v té dětsky nedotčené, k pláči líbezné i bolestnou touhou navýsost posvěcené podobě, jaká dýchá z celého jeho díla. A právě tak přece byl a zůstává silou a krásou svých zbásněných návratů odnepaměti a navždycky tady s námi.“
