čtvrtek, 11. srpen 2011

Pořád mě baví bavit

Napsal(a) 

Pořád mě baví bavit, foto Ivan Malý/Supraphon Music Pořád mě baví bavitfoto: Ivan Malý/Supraphon Music

Jedna z nejvýraznějších osobností nastupující hudební generace, laureát řady soutěží, „sběratel“ cen – Tomáš Jamník. Nebojí se experimentovat a nabídnout posluchačům odvážnou a pro mnohé komplikovanou modernu, ale stejně tak přistupuje k interpretaci skladeb, které jsou všem dobře známé a přímo vybízejí ke srovnávání.

Na prvních dvou deskách, které jste nahrál, byla komorní hudba 20. století. Nyní přicházíte s kompletním „violoncellovým Dvořákem“, co vás k této změně ve výběru repertoáru vedlo? Když jsem přemýšlel o repertoáru pro CD s orchestrem, od počátku jsem uvažoval jen o málo variantách. Jeden z horkých kandidátů byl Martinů a jeho především komorní tvorba pro violoncello a orchestr, ale „kompletní Dvořák“ se přímo nabízel. Jeho Violoncellový koncert h moll si člověk s chutí poslechne i takzvaně po stopadesáté a první cellový koncert byl nahrán, pokud vím, pouze třikrát. Z těchto nahrávek mě oslovila především interpretace Miloše Sádla.

Takže jste primárně chtěl zabrousit do orchestrálních vod? Určitě, nahrávání s orchestrem je jiná výzva a hlavně odlišný způsob práce. Při nahrávání komorní hudby má člověk teoretickou pomůcku, že pokud se něco nepovede, může to zkusit znovu. Je tedy větší prostor pro experimentování a „hledání” přímo na místě. Například u prvních dvou nahrávek nám takto s lecčím pomohl režisér Jiří Gemrot. Ovšem při nahrávání s orchestrem musím mít již ucelenější představu a podat v danou chvíli maximální výkon. Členové orchestru nejsou příliš zvědaví na to, jestli se trefím na druhý nebo na třetí pokus. Psychologický moment je při takovéhle kolektivní práci silný, cítím větší napětí, ale zároveň se díky tomu vybičuji k intenzivnějšímu výkonu, který se více blíží koncertní atmosféře.

Jaká byla spolupráce s Tomášem Netopilem, se kterým jste novou desku nahrávali? Skvělá. S Tomášem jsme se scházeli již před nahráváním, probírali jsme jednak nezbytné organizační záležitosti, ale především naše hudební představy, se kterými byl paradoxně problém menší, protože jsme si velice rozuměli. Užíval jsem si i spolupráci s orchestrem. Nutno říct, že jsme nahrávali v létě, takže nás všechny k lepšímu výkonu hnala i mimohudební vidina volného času.

Od září ale působíte v jiném významném orchestru... Ano, před půl rokem jsem nastoupil na dvouletou stáž do Karajanovy akademie, což je orchestrální akademie při Berlínské filharmonii. Už se začínám „rozkoukávat“ a čím dál víc si to užívám. Zpočátku jsem byl nervózní, když jsem s filharmoniky vystupoval, protože hraní v orchestru pro mě bylo něco zcela nového. V podstatě jsem se musel naučit úplně odlišné směřování energie, než jaké funguje v sólovém nebo komorním hraní. Leckdy mám pocit, že při tom člověk musí používat nějakou neznámou část mozku... Teď se už při koncertě dokáži uvolnit, užít si ho a zároveň si být jistý, že jsem pomohl celkovému výsledku.

Může se na vás v nejbližší době těšit i české publikum? V nejbližší době vystoupím v Čechách v červnu na dvou komorních koncertech – jeden je v Praze při příležitosti výročí Gymnázia Jana Nerudy a druhý na festivalu Concentus Moraviae. V příští sezoně mám naplánováno několik krásných koncertů s českými orchestry, na které se moc těším. Vyskytuji se v Čechách poměrně intenzivně, také vzhledem ke svému doktorskému studiu na HAMU. Praha mne (naštěstí) stále táhne zpět.

V jednom rozhovoru jste kdysi prozradil, že jako malý jste se rád předváděl. Je tomu tak dodnes, nebo vás někdy přepadne touha po klidnějším povolání? Na své dětské koncerty se dobře pamatuji. Po každém větším koncertě jsem dostal vysněný balíček stavebnice Lego, což byl zásadní motivující moment. Ale hlavně mě vždy velice bavilo samotné vystupování, bavila mě komunikace, která probíhá mezi jevištěm a hledištěm, a to se od dětství nezměnilo. I dnes na každém koncertě vnímám publikum, snažím se na něj napojit a sdělit i něco víc než jenom noty. Takže ano, pořád mě baví bavit.

Dvořákův Koncert h moll patří k nejkrásnějším skladbám, nejen co se cellového repertoáru týče. Existuje ale nějaký hudební kus, který závidíte ostatním instrumentalistům? Určitě musím na prvním místě jmenovat Janáčka, který sice složil pro violoncello krásnou Pohádku, ta ale podle mého názoru nedosahuje typicky janáčkovské razance jako například jeho symfonické skladby. I jeho houslová sonáta je mi bližší. Kdyby byl býval napsal ještě jednu sonátu pro cello, byl bych opravdu šťastný. Díky Berlínské filharmonii jsem teď začal důkladně objevovat i Mahlera a postupně zjišťuji, že je to neskutečně nádherná symfonická hudba. Je v ní spoustu sólových pasáží pro violoncellovou skupinu a některé z nich bych měl rád jen pro sebe. Takže Janáček a Mahler.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se několik dobrodružných let učila, jak hudbu slyšet a jak o ní psát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.