sobota, 15. květen 2010

Polyfonní tvorba renesanční šíře

Napsal(a) 

Jiří Anderle, foto Roman Sejkot Jiří Anderlefoto: Roman Sejkot

Na počátku letošního léta se představil v magické pražské výstavní síni v Domě U Kamenného zvonu, v souhrnu padesátiletí své tvorby, všestranný umělec Jiří Anderle, malíř, grafik, sochař žijící hudbou. Nabídl přehlídku zobrazení velkolepých dramat lidského života a otevřené výpovědi utrápené lidské duše moderního věku. Barevnost jeho děl zní hudbou, jejím rytmem, pohybem, prostorovostí a mnohovrstevností. Jakoby jejím prostřednictvím prožíval v inspirované spirále života vrchol svých dnů. Umělcovy vzpomínky se odvíjejí s neuvěřitelnou přesností detailů a je jen obtížné zastavit jejich proud.

V dětství se učil v rodném Pavlíkově u vesnického pokrývače hrát na housle. Správně vychovaní kluci na vesnici museli umět rozbíjet okna, střílet z praku, ale taky chodit do houslí. Já chodil k pavlíkovskému tesaři Fraňkovi. Měl na stěně zavěšené housle, celé doběla zaprášené od kalafuny. Sotva přišel z práce, naladil je, a hráli jsme. Když jsme zlobili, vzal nás smyčcem. Později jsem si v pražském bazaru koupil vysloužilý vojenský bubínek a naučil se na něj hrát. Za studijních let jsem nejednou seděl o sobotách a nedělích za bubnem a hrál v malé vesnické hospodě na tanečních zábavách Rakovnicka a Berounska. Nebylo to pouhé povyražení, spíš rituál prapodstaty lidského bytí, který se promítl do mé tvorby v podobě střetů mládí se stářím, krásy s drsností, lásky s nenávistí.

Na hudebce v Rakovníku pokračoval ve hře na violoncello. Učitel hudební nauky, pan profesor Tomáš, dirigent pražského Hlaholu, byl hrozný pruďas. Jednou jsem ani na jednu otázku z teorie nedokázal odpovědět správně, a tak mě strašně zepsul. Tím jsem ale s učením hudby skončil. Došel jsem k názoru, že od té chvíle budu už jen kreslit. Než jsem zmutoval, měl jsem docela dobrý soprán a zpíval jsem ve sboru sóla. Skvělý třídní učitel na rakovnické měšťance mě ale nasměroval ke zkouškám na státní grafickou školu v Praze a tenkrát mi přehodil výhybku života do nového směru. Tu školu jsem vystudoval. Život kluka, který byl strašně zvědavý, se tehdy projevil i v intenzívním hledání muziky na rádiu. My všichni spolužáci a kamarádi, například i Libor Pešek, jsme byli odchováni dvěma rozhlasovým stanicemi. Na americké vojenské, pověstné American Forces Network Munich bylo od rána slyšet Ellu Fitzgeraldovou, Louise Armstronga, dixielandy, a večer na Hlasu Ameriky jazz. Věděli jsme, co hraje Modern Jazz Quartet, co nahrál Ellington. Naše informovanost byla až neuvěřitelně rozsáhlá.

Jednoho dne nastala změna a výtvarná vývojová nit jako by se přetrhla. Začal jsem cestovat po světě jako člen Černého divadla, kam mě přizval spolužák z grafické školy, Jirka Srnec. To bylo osudové. Po příletu do Austrálie jsem hned utíkal do obchodu pro kartony a barvy a tam byl položen základní kámen mé budoucnosti. Na cestách v šatně jsem kreslil víc, než bych byl zvládl doma a všude mě při tom provázela hudba. Po letech jsem přijel do Benátek a zaslechl muziku, stařičkou, nostalgickou, kavárenskou, klavír s houslemi. Viděl jsem tu pohádkovou scenérii, baziliku San Marca, paláce, a do toho hemžení lidí všech národů a barev, a taky holubů, a napadlo mě téma: Divadlo svět – Teatro mundi. To se stalo mým stálým motivem budoucí tvorby. Všichni se obdivovali té nádherně podbízivé muzice šramlů a vídeňských valčíků. Nečekaně jsem si uvědomil, že mi ujel vlak i s nádražím, a že kromě cyklu vesnické tancovačky a australského cyklu jsem víc namalovat nestihl.

Ta sladká muzika, v kontrastu s groteskností šťastně tančících lidí, v něm vyvolala teskný pocit. Díval jsem se na ně, okouzlené prostředím Benátek, nešťastný z toho, jak mi uběhl čas. V divadelních šatnách, hotelových pokojích, v krátkých pobytech v Praze jsem začal intenzívně pracovat. Přesně za dvacet let jsem se pak objevil v ústřední expozici na Benátském bienále. Byla to doba zvláštního světa Ahasvera, jenž neví dne ani hodiny svých cest. Osm let u dechovky, osm let na vysoké škole, osm let v Černém divadle, to byly moje tři univerzity. Naštěstí jsem potkával ty správné lidi ve správný čas. Byl jsem roku 1966 zařazen do velmi prestižní výstavy Aktuální tendence českého výtvarného umění a definitivně jsem tím přešel ze světa divadla do světa výtvarného umění. Výsledkem mých cest se také stala sbírka cenných artefaktů primárního umění Afriky, z níž se zrodila expozice v nádherné neorenesanční Pelléově vile v rozlehlé zahradě rezidenční čtvrti Bubeneč. V ní bydlel náčelník francouzské vojenské mise v ČSR, náčelník hlavního štábu a v roce 1919 hlavní velitel československé armády M. C. J. Pellé. Roku 2003 ji pro sbírku afrického umění, retrospektivu mého díla, získala Nadace Milady a Jiřího Anderlových. Dnes, průběžně obohacována, nabízí průřez africkým uměním v běhu několika staletí a konfrontaci umění Afriky s uměním současným.

Možná se během toulek světem zaposlouchal do hudby australských aboridžinců nebo afrických domorodých kmenů. Popravdě, nesetkal jsem se s ní. Zato nemůžu zapomenut zážitky z nádherných alb Supraphonu s hudbou dalekých kontinentů, v dokonalém vybavení Gramofonového klubu. Nejvíc mě samozřejmě oslovoval rytmus té hudby a to má u mě své dávné kořeny. Když jsem totiž prvně viděl na návsi v Pavlíkově bubeníka vyhlašujícího zprávy, jak mlátí do bubínku jako když se sypou brambory, tak jsem si řekl: to chci dělat! Naštěstí mě naši poslali do houslí, a to bylo moje osudové štěstí. Celý ten můj život na vesnici byl vlastně něčím úžasným, pestrým a citově bohatým. Musím za to být neustále vděčný.

Kdyby si měl dnes zopakovat nějakou etapu svého života, která by to byla? Nepochybně doba mého hraní po venkovských hospodách. Bylo mi dvacet, a v těch padesátých šedesátých letech jsem studoval na Akademii výtvarných umění. Četl jsem Čechova a Gogola seznámil se s Franzem Kafkou.

Tehdy jsem tvořil cyklus Vesnické tancovačky křivoklátských lesů na Rakovnicku, a k tomu jsem hrál s naší dechovkou v sálech v okolí Berounky. Byl to proud zážitků, který je pro mne dodnes zlatou hřivnou, kterou jsem ještě nenamaloval. Coby studenti Akademie výtvarných umění jsme měli nevídané štěstí, že nás hudební teoretik Josef Löwenbach zval do tehdejšího Divadla hudby. Systematicky nám pouštěl z desek moderní muziku. Začínali jsme Tristanem a Isoldou Richarda Wagnera, pokračovali Skrjabinem a Schönbergem. Zjasněná noc , Písně z GurrePierrot lunaire nás uchvacovali. Nato přišel Alban Berg s LuluVojckem (s nezapomenutelnou hlavní rolí Ladislava Mráze), a Pět orchestrálních kusů Antona Webera, a nakonec i Koncert pro preparovaný klavír a komorní orchestr Johna Cage a Boulezovo Kladivo bez pána pro alt a šest nástrojů . Dozvídali jsme se, co právě píše Luigi Nono a Karlheinz Stockhausen. Jako pravé pilíře moderní hudby se mi náhle zjevily Stravinského skladby Svěcení jara , Příběh vojákaPetruška . Přehrávky dr. Löwenbacha byly obrovským darem. Pochopit v tom čase dospívání dvanáctitónovou a seriální kompoziční metodu bylo pro nás obrovským zjevením. Následovaly nevídané koncerty Komorní harmonie Libora Peška v Divadle Na zábradlí, Stravinského Oktet, Příběh vojáka a skladby Jana Klusáka. Prokousával jsem se světem hudby, a to trvá dodnes, i když v menší intenzitě, jak čas dovolí. Stále mě zajímá Boulez a sleduji i nová jména, jako jsou Alfred Schnittke, Sofia Gubajdulina či Arvo Pärt.

Mnozí pražští přátelé umění se scházívali nad klasickou hudbou u Josefa Sudka a Jana Zrzavého. Já byl ale už tehdy, pokud jde o muziku, v časovém posunu velmi, velmi napřed. Chodíval jsem i do Mánesa, kde dr. Emanule Uggé vykládal historii jazzu, od jeho afro-americké historie k současnosti, k čemuž hrabě Lobkovic pouštěl originální desky. Kdo tehdy chtěl, hudební vzdělanost dostal. A kdo chtěl, mohl se uzavřít do věže ze slonoviny, číst si klasiky a poslouchat muziku, nikam se nespěchalo, všude vládlo bezčasí. Netušili jsme, že je nějaká svoboda, to byla pro nás obrovská výhoda, zatímco generace našich maminek její ztrátu bolestně prožívala. Četl jsem Bratry Karamazovovi, Vzkříšení, a z knihovny rodičů spolužáka Apollinaira a Baudelaira. A k tomu ta nádherná muzika z rádia.

Dodnes nemůže Jiří Anderle zapomenout na hudební zážitky na Hradčanech, v Loretánské ulici číslo 5. Teď je tam hospoda U císařů. Stará, klenutá barokní kovárna s výhní, kde každou středu nesmírně múzicky vnímavý Bohdan Hrabal pořádal hudební přehrávky. Vybírali jsme si tematicky jednou Mahlera, jindy Luciana Beria, Bruno Madernu, Boulezovo Kladivo bez pána, a všechny ty nevídané moderní skladby, které jsem na deskách navezl ze svých cest. Hrabalovo popisování životních situací se nám v nich objevovalo v akustické podobě. Mluvívali jsme také o nedoceněném Alexandru Skrjabinovi, o jeho duchovním, přemýšlivém světě hudby.

Jakoby zájem o moderní hudbu docela převýšil inklinaci k hudbě klasické. Opak je pravdou. V těch patnácti letech jsem za první „vyčesané“ peníze na pavlíkovské chmelnici utíkal k rakovnickému knihkupci koupit si Čajkovského Italské capriccio, ještě na tvrdých černých deskách. Dodnes nechápu, jak jsem se já, vesnický kluk, mohl do té muziky doslova zbláznit. Veškerá dobrá hudba mě silně oslovovala, takže ty její základní pilíře jsem záhy ovládal. Skutečně sugestivní byl především Beethoven, s jeho přesahem do nejhlubších vrstev, a současně do transcendentna. Pomalá věta Klavírní sonáty op. 111 s e v mé představě dodnes vymyká jakékoliv běžné hudbě. Taky jsem žasl nad Musorgského Obrázky z výstavy. A pak se pro mne stalo něco nečekaného, doslova zlomového. Na deskách Gramofonového klubu vyšel Janáček, Symfonietta, Taras Bulba, a také klavírní cykly Po zarostlém chodníčku,mlhách a  smyčcové kvartety. Byl to objev. Janáček ohromující, v té době ještě v mnohém nepoznaný a nechápaný. Obrovský fenomén! Z toho pro mě vyplynulo poznání, že umělec během svého života nemá šanci dozvědět se, jestli jeho dílo bude směřovat do budoucnosti. To se ukáže až padesát let po jeho smrti. Janáček mimořádně předběhl dobu a stal se světovou veličinou, pilířem nové hudby. Úžasné pro mne bylo, že tak obrovský talent dokázal převracet všechny zápory v kladnou hybnou sílu.

Co má Jiří Anderle zejména z české hudby nejraději, kdo je autorem jeho srdce? Nerad bych opomenul třeba dílo Martinů, ale jednoznačně dávám přednost prokomponované, niterné partituře Josefa Suka. Asrael , Zrání nebo Pohádka léta , a v ní třetí věta, Slepí hudci, to je nevídaná muzika. Dá se snad trochu srovnávat jen s Mahlerem, ale ten je jednodušší, průzračnější, údernější, zatímco Suk je kontemplativní, mnohovrstevný, jak ho dnes skvěle interpretuje Libor Pešek. Suk je nepochybně nedoceněný autor, který bude teprve objeven. Čeká ho ještě veliká světová sláva.

Jiří Anderle: Maškarní (1962), foto Galerie hl. m. Prahy Jiří Anderle: Maškarní (1962)foto: Galerie hl. m. Prahy

Během let nacházel umělec vztah i k některým dalším hudebním oblastem. Uvědomil jsem si to znovu v historických prostorách Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, kde probíhala moje výstava s názvem Žabomyší války. V gotické kapli přímo cítíte pradávné vyzařování transcendentna. Jakoby tu zněla hudba Guillauma de Machauta, Jeana Ockeghema a Claudia Monteverdiho. Je to úžasná muzika, něco zcela mimořádného, vrchol velké dějinné hudební etapy, počínající gregoriánským chorálem. V mé tvorbě se odráží ve Variacích na Poslední večeři Páně a ta se zase blíží orchestrálním Freskám Piera della Francesca Bohuslava Martinů. Ta hudba pokračuje v novodobé paralele až k Olivieru Messiaenovi, kterého taky velmi miluju. Mám doma snad všechno co od něj bylo na CD vydáno.

U mnoha nedoceněných skladatelů platí, že všechno, co umělec dokáže, je dotknout se stropu svých možností. Jinak nemůže udělat vůbec nic. Všechno ostatní za něj vyřídí až čas. A když si někdo myslí, že je slavný teď, tak to je záludné, a možná je to pro něj i polibek smrti. Dnes jsme v zajetí tolika módních trendů, že jedinou možností umělce je jít mimo ně. Proto také až dnes přichází ke slovu Janáček, který předběhl svůj čas. Teď teprve nazrává jeho doba. Jakoby existoval neúprosný zákon, že nejméně padesát let po smrti autora se teprve ukáže, čím jeho dílo skutečně je.

Muzika, především ta moderní, dává vnímavému výtvarníkovi svým ponorem do nejhlubší lidskosti velkou odvahu. Připomínám si třeba vzrušující hudbu Dmitrije Šostakoviče. Potkal jsem tohoto giganta v Edinburghu. Bylo to na hradě, při přijetí starostou města. Krčil se v koutku, bojácná očička za silnými brýlemi, přes něž se díval do daleka. Až před několika lety jsem ten pohled pochopil, když jsem se začetl do textu jehoTřinácté symfonie Babí jar. Mluvil se mnou, ale určitě myšlenkami byl v partituře. Byl to pro mě veliký zážitek.

Všechny ty nádherné vzpomínky jsou nedílnou částí umělcova života a tvoření. O dva roky starší spolužák, dirigent Libor Pešek, i jeho kolegové jsou dnes překvapeni, že profesionální malíři už za studií tak dobře znali hudbu své doby. Ale obě umění jdou ruku v ruce a vždycky se prolínala jako spojité nádoby. Stejně si ale myslím, že absolutní umění je právě jen muzika, protože je to největší odezva jakéhosi kosmického času, nehmotná, plynoucí v nekonečnu, vstupující do naší mysli, probouzející emoce.

Generace Jiřího Anderleho nese zvláštní úděl, dotkla se tří století. Devatenáctého, o kterém nám vyprávěly babičky a dědové, dvacátého, ve kterém jsme žili a teď jedenadvacáté, a to je fenomén zcela neopakovatelný, protože právě v této době dochází k těm největším zvratům, válkám i objevům. Stejně ve výtvarném umění jako v hudbě jsou k dispozici výrazové prostředky, o nichž se nikomu dřív ani nesnilo. Soukolí, které z neustálé honby za něčím novým požírá samo sebe, kontroverzní umění brzo zkrotne a stává se akademismem a citově vyprahlým klišé. Děkuju za to, že můžu dělat to, co dělám, a že mi k tomu osud dopřává jakžtakž zdraví. Pořád si ale připadám, že jsem teprve na startovní čáře.

Citlivý umělec musel jednou nezbytně přijít na to, že také obrazy znějí hudbou. Dokonce mimořádně. Jsou takové, které znějí pianissimem, jiné fortissimem, anebo se ve zvuku proměňují. Mohou někdy znít jako slastný barevný akord, jindy jako temný generální bas, a potom zase v křehké kresbě jako tóny harfy, nebo jako nit houslí s dusítky v Sukově Pohádce léta. Někdy se mi zdá, a jsem tím mnohdy zaskočen, že i současná česká hudba je překvapivě hodnotná.

Nesmíme se nechat otrávit současným stavem doby a hledat kolem sebe ty vybroušené brilianty, které je vždycky radost si poslechnout. Je třeba děkovat, že jsme dostali dar hudbu vnímat. Při jejím poslechu žijeme nádherný čas, který se už nikdy nebude opakovat. Každý, kdo dokáže hudbu vnímat, poslouchat ji, nebo ji číst z výtvarného díla, měl by za tu možnost děkovat. Bez hudby by náš život byl omyl.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.