„Je to Próteus, který se dovede převtělovat do skladeb nejrůznějších dob. Tuto vlastnost – do té míry vyvinutou – nenajdeme u žádného z velkých výkonných umělců, které jsme měli příležitost poznat. Většinou volí virtuózové repertoár podle osobních dispozic a zálib, přizpůsobují si jej po stránce projevové a interpretují spíš sebe než autora. Richter se dokáže ztotožnit s dílem do té míry, že zachytí všechny jeho podstatné znaky a vycítí bezpečně styl. Dynamikou a výrazem vybásní specifickou sféru pro určitého autora a přesně ji vždy dodrží. Ačkoli jde zřejmě o postoj přemýšlivý, nepodléhá nicméně Richter šablonovitě teoriím. Proto je jeho umění živé a neleží na něm ani stín spekulace… Máme opět co dělat s fenoménem »nadpřirozených schopností« a jeho prostřednictvím se můžeme dobrat skladeb, které nám zůstávaly uzavřeny.“ Obsáhlý citát pochází z recenze Václava Holzknechta, jejíž podstatná část je věnována mozartovskému recitálu Svjatoslava Richtera (1915 – 1997) na Pražském jaru 1956. Autor neskrývá úžas nad tím, jak tento klavírista mohl vyplnit celý večer čtyřmi spíše neznámými Mozartovými sonátami a nejen vyprodat Smetanovu síň, ale také udržet v sále napjatou pozornost od začátku do konce. Nezůstává přitom jenom u slova „magie“ a „atmosféra“, ale pečlivě analyzuje některé momenty geniálního výkonu. Vidíme před sebou výjimečného klavíristu, ale i výjimečného recenzenta.
Popisované vystoupení ovšem nebylo jediné, Richter na tomto ročníku hrál fascinujícím způsobem také Čajkovského sonátu, Liszta, Schuberta, na každém večeru něco zcela jiného. A neméně triumfální atmosféru měly i jeho koncerty o dva roky dříve – z roku 1954 pochází také pozoruhodný snímek Bachova Klavírního koncertu d moll s Václavem Talichem. Richter toužil si s tímto dirigentem zahrát, koncert se přidával navíc až po skončení Pražského jara – a klavírista si ještě po letech zapíše do deníku – „efektní nahrávka Bacha s Kondrašinem se stala velmi populární, na rozdíl od té skvělé s Talichem, bohužel.“ Úplně poprvé hrál Svjatoslav Richter v Praze v roce 1950 jako pětatřicetiletý – že šlo o první zahraniční cestu tak významného umělce, to je jeden z mnoha paradoxů jeho osudu, doby i země, ve které žil.
Paradoxní životní osudy
Richterův otec, německý klavírista a skladatel, byl ještě před začátkem 2. světové války zatčen a zastřelen. Matka se ze strachu provdala znovu za člověka podivného charakteru, odešla z Oděsy do Německa krátce po začátku německé okupace. Svjatoslav Richter se s ní setkal až v roce 1960, kdy mu bylo poprvé dovoleno vycestovat také „na Západ“. Krátce poté matka zemřela. Doslova druhým otcem se stal Richterovi jeho učitel, legendární klavírní pedagog Heinrich Nejhaus – jeho příjmení je stejně tak typicky ruské jako Richterovo – ale podobný rusko-německý původ nebylo to jediné, co je spojovalo. Neihaus, či v ruském přepisu Nejgauz našel v Richterovi nejbytostnější ztělesnění svých uměleckých ideálů. A ty se opíraly o velmi široké kulturní zázemí.
Co je pro Svjatoslava Richtera možná vůbec nejtypičtější, je šíře kulturních a uměleckých zájmů – dobře maloval, zajímal se o divadlo, literaturu, poezii, měl zcela mimořádné znalosti opery i symfonické hudby. „Vlastně jsem měl tři učitele: svého otce, Nejgauze a Richarda Wagnera.“ Připomeňme, že jeho cesta k hudbě skutečně vedla přes operu, ještě před příchodem na moskevskou konzervatoř roku 1937 byl mnoho let korepetitorem i nadšeným návštěvníkem opery v Oděse, znal zpaměti desítky klavírních výtahů a říkal také, že klavírní hudba má mnoho společného s divadlem. Díky studiu v Moskvě částečně unikl stalinským čistkám, které mu vzaly oba rodiče, a do Oděsy, města svého mládí a prvních koncertních vystoupení, se později nikdy nevrátil.
Sám Richterův vstup na Moskevskou konzervatoř se vypráví trochu jako legenda. Byla svým způsobem drzost hlásit se do třídy k věhlasnému Nejgauzovi a nemít za sebou žádnou hudební školu. Slavný učitel ale po několika minutách řekl: „Myslím, že to je geniální hudebník. Od toho okamžiku se stal Richter mým žákem.“ I když vždycky dychtivě hltal všechno nové a zajímavé ze všech uměleckých oborů, školu považoval za svého životního nepřítele. A z konzervatoře byl pro nedostatečnost v ostatních předmětech několikrát vyloučen a na Nejgauzovu přímluvu opět podmínečně přijat. Na konzervatoři zakládal a nadšeně se zúčastňoval dobrovolných hudebních večerů, kde si přehrávali partitury Mahlerových symfonií, Wagnerových oper a desítek dalších skladeb. Přátelská setkávání v blízkosti hudby, pořádání uměleckých večírků pro užší okruh zájemců pro něj zůstal typický po celý život.
Nezačal dráhu zázračného dítěte, na Moskevskou konzervatoř vstoupil jako víc jak dvacetiletý „samouk“ a válka ještě oddálila jeho koncertní dráhu. Vlastně nic se u něj neodehrávalo „standardními pedagogickými postupy“, je to pozoruhodné svědectví o síle geniálního talentu. „Richter byl nejprve umělcem, teprve později se z něj stal klavírní virtuos,“ zní často citovaný bonmot jeho učitele. To jsou jen některé paradoxy osudů Svjatoslava Richtera.
Koncertní mág
Jeho první vystoupení v Americe roku 1960, několik recitálů s fantastickým úspěchem a několik stěžejních nahrávek jeho dráhu nezměnilo. Od 70. let už nechtěl v Americe koncertovat, považoval ji za zemi průměrnosti. Opravdu pravidelně se vracel jen na malý festival ve francouzském Tous, který sám založil. Zásadně odmítal cestovat letadlem, vždy jezdil vlakem nebo autem a koncertoval v desítkách malých měst, která rád poznával.
Do určité míry byl tento způsob cestování záchranou před příliš častým koncertováním – ale i tak si jeho citlivé a neustále napjaté nervy vyžádaly svou daň. Od 80. let trpěl poruchou sluchu a slyšel všechny skladby o půltón výš. Přestal spoléhat na svou jinak naprosto fenomenální paměť a jeho koncerty se postupně proměnily na velice intimní večery, při kterých byla v sále úplná tma a jediným zdrojem světla zůstala obyčejná lampa na Richterově klavíru. Měl odvahu pouštět se do posluchačsky nejtěžších programů a svým způsobem ho v tom nelze napodobit. Hrát celý večer Mozarta, Schuberta, tři Beethovenovy sonáty bez jediné pauzy – a v atmosféře dokonalého soustředění – to zřejmě uměl jenom Richter.
Některé rysy Richterova repertoáru jsou obecně známé: veliká šíře od Bacha a Händela, přes Beethovena a Schuberta k Chopinovi a Schumannovi až k ruským autorům 20. století. Pověstný byl jeho odpor k často uváděným dílům. Hrál například jen první a třetí Beethovenův klavírní koncert, nehrál Chopinovy sonáty – a naopak se celou vahou svého umění postavil za sonáty Schubertovy a Brahmsovy. V úvodu zmiňovaný Mozart je přitom pro Richtera asi nejméně typický, a sám dokonce říkal, že tajemství jeho hudby mu zůstává utajeno. „Mám mnohem raději Haydna, je v něm zvláštní radost. Dnešní klavíristé si jinak Haydna nevšímají, jaká ostuda.“
Byl stejně jedinečným sólistou, komorním hráčem a jako doprovazeč – i když těžko mluvit jen o doprovodu – spolupracoval s D. Oistrachem, M. Rostropovičem, ale také Dietrichem Fischerem-Dieskauem. Později s houslistou Olegem Kaganem nebo Borodinovým kvartetem.
Podobně jako jeho slavné umělecké kolegy, i jeho ovlivnilo osobní setkání s Prokofjevem a Šostakovičem, později i s Benjaminem Brittenem. Ještě za války uvedl jako první Prokofjevův 5. klavírní koncert , Šestou klavírní sonátu , později Sedmou a Devátou . S Davidem Oistrachem později premiérovali Sonátu pro housle a klavír Dmitrije Šostakoviče.
Díky desítkám či spíše stovkám příležitostných záznamů je Richterova diskografie možná nejrozsáhlejší ze všech koncertních klavíristů a setkáme se s ní snad na sedmdesáti různých labelech. Jsou mezi nimi renomované firmy, ale také zcela neznámé značky, u kterých má člověk podezření, že vznikly právě jen proto, aby někdo mohl vydat Richterův koncert. Sám tomu těžko mohl zabránit, a když byl dotazován na některé své nahrávky, byl k nim překvapivě kritický. Vyjádření, „koncert se mi zdál dobrý, ale když teď slyším záznam, nic mi to neříká, nemám se rád,“ je pro něj dosti typické. Pro charakteristiku Richterova umění se rádo užívá slova „magie“ – tuto charakteristiku bychom ale měli pokud možno rozšířit. Jako interpret vládl nejširším hudebním rozhledem, brilantním intelektem, jedinečným stylovým cítěním.
Otazníky a hledání
Přiblížit se Richterově osobnosti přitom není vůbec jednoduché. Všichni se shodnou na umělecké jedinečnosti, jen málokomu se podařilo více se k němu přiblížit. Někteří vzpomínají na jeho přátelskost a laskavou ušlechtilost, jiní více na plachost i jakousi nevyzpytatelnost. Byl neobyčejně kritický k sobě, ale i ke svému okolí. Jeho pronikavě bystrý intelekt ho někdy vedl k příkrým a až nespravedlivým soudům. Nahrávky znovu a znovu vycházejí, některé citáty se znovu a znovu opakují – ovšem pochopit tuto osobnost v celku je nesmírně těžké. Je mnoho vzpomínek, často protichůdných a nakonec i velký vzpomínkový rozhovor, který se stal základem pro dokumentární film Enigma . Ale to všechno jsou jenom střípky, ze kterých je těžké sestavit ucelený obraz.
Pozoruhodná integrita myšlení, fantazie, smyslu pro stavbu, psychologické práce s časem a tempovými nuancemi, technika i úhozová škála, se kterou pracuje přirozeně a logicky. A jeho síla je, zdá se, v této celistvosti. Jsme běžně zvyklí vnímat jednotlivé duševní dispozice jaksi odděleně, stavět proti sobě rozum a cit, myšlení a fantazii, řád a spontaneitu. A podle toho si obvykle škatulkujeme i různé interprety. Když ale posloucháme Richtera, působí hudba jako živý organismus, ve kterém jsou ve zvláštní jednotě přítomné všechny mohutnosti lidské duše – intelektuální, citové, fantazijní – a všechny naplno. Zřejmě proto se k němu lze vracet znovu a znovu a čerpat inspiraci ze všech zdrojů, které může umění přinášet. Na závěr proto dovolte parafrázi jednoho Beethovenova výroku: Vynikajících klavíristů je mnoho, Svjatoslav Richter je jen jeden.
