středa, 22. září 2004

Pokud bude pršet, přijdu so sboru

Napsal(a) 

Projekt "Česká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultury" má za sebou již řadu úspěšných měsíců zvýšeného zájmu o českou hudbu na našich i zahraničních pódiích, ale také řadu vědeckých konferencí, výstav a publikací, mapujících minulý i současný život v naší zemi. Všichni se jistě shodneme na tom, že v pomyslné knize, nesoucí název "Historie a současnost české hudby", najdeme řadu kapitol, kterými můžeme listovat s hrdostí a těšit se ze všech skladatelských i hráčských osobností trvale obohacujících kulturní mapu Evropy. Často je připomínána příslovečná česká hudebnost, která je někde tiše skryta v každém z nás - zapomíná se ale na to, že bez probuzení a pěstování (většinou anonymními "zahradníky") by své plody vydávala mnohem obtížněji. Následující řádky by chtěly být takovým malým připomenutím práce oněch bezejmenných "zahradníků", kteří navazují na úctyhodnou tradici venkovských učitelů a kantorů baroka a klasicismu; bez nich by totiž koncertní sály neměl kdo naplnit a neměl by v nich kdo hrát.

Je smutným paradoxem, že se právě v roce zvýšené pozornosti vůči české hudbě začíná čím dál tím hlasitěji mluvit o rušení hudebních škol, které jsou ve světovém měřítku naší chloubou a v rámci naší země často významnou složkou regionální kultury.

Na jedné z takových, centru vzdálených, hudebních škol již téměř čtvrt století učím a vím, kolika lidem není nikdy dopřáno zajet si na koncert symfonického či komorního orchestru do Prahy, Ostravy, Olomouce či Brna a kolika uměleckým agenturám se podaří vymyslet (a zaplatit) turné tak, aby se dotklo i menších měst. O tom, kolik posluchačů si v kraji s vysokou nezaměstnaností může dovolit lístek na takový koncert koupit, raději ani nemluvím.

Ona "bílá místa" na kulturních mapách pak často zaplňují právě základní umělecké školy se svými žáky, orchestry různých typů a výstavami či divadelními představeními, těšícími posluchače a naprosto zásadně formujícími ty, kteří se na nich podílejí. Pro řadu lidí je to často jediná příležitost slyšet živou hudbu či vidět méně typický nástroj. Jakým právem je toho chceme zbavit a co jim místo toho nabízíme? Ačkoli výsostný umělecký zážitek tyto příležitosti pochopitelně nenahradí, pořád je to ale lepší varianta, než naprostá prázdnota.

Na mnoha školách se během času vyprofilují jedinci, kteří se pak bez jakéhokoliv finančního ohodnocení (a lesku "světel ramp") podílejí na kulturním životě města i mimo půdu "své" školy, vedou pěvecké sbory dětí či dospělých, folklorní soubory a amatérská divadla, pracují na přípravě festivalů a seminářů, píší články do místního tisku a snaží se vést rodiny svěřených žáků i jejich okolí k potřebě kultury, bez které jsou všechny výše jmenované aktivity a sebevelkolepější projekty jen házením hrachu na zeď.

Od svých kolegů z větších měst se (při veškeré míře pokroku) přece jen liší, neboť zažívají sněhové kalamity, které jim zabrání odjet třeba na soutěž, musejí kapitulovat, když se dere peří, ale také když je hezky a jde se místo na zkoušku do sboru sázet na pole brambory.

Já osobně bych však neměnila: kdo z mých městských kolegů dostal třeba ke Dni učitelů velikou klobásu a k nim toto přání: "Paní učitelko, já pro vás nemám k dnešnímu svátku žádnou bonboniéru, ale klobásu. Maminka říkala, že vypadáte poslední dobou nějak blbě, tak abyste se spravila." Stanou se i tragické věci jako například když houslistka přijde se slovy: "Paní učitelko, nezlobte se, že nic neumím, ale já jsem vážně nemohla cvičit - činčila mi překousala žíně na smyčci..."

Přes všechna vzpomenutá i nejmenovaná úskalí odchází každým rokem z tak zvaných "venkovských tříd" řada žáků na konzervatoře, pedagogické fakulty a jiné umělecké školy a vrací se zpět, k převzetí pomyslného štafetového kolíku v nikdy nekončící cestě za uměním.

Po studiu na školách, které (jak bohužel víme) často pravý stav věcí nereflektují, lpí na maličkostech a své absolventy nevybavují pro realitu, která je čeká, jsou bez velkých cirátů vystaveni tisícům drobností, o kterých jim nikdo neřekl a které je často zbavují počátečního nadšení.

Ne všichni jsou ochotni jít přes první obtíže dál, někteří zase nevědí, kde hledat inspiraci. Pisatelka těchto řádků si (bez jakéhokoli lobbování) nedovede představit svůj pedagogický život bez pomocníků, kteří jí pomáhali či dosud pomáhají udržet si kontakt s hudebním děním v naší zemi, ač je nejbližšímu "centru" vzdálena nejméně 120 kilometrů.

Jsou jimi nejen všechny dostupné a kvalitní hudební či pedagogické časopisy a knihy a vysílání stanice Vltava a ČT 2, ale také semináře České hudební společnosti a jejich sekce pro další vzdělávání učitelů. Málo připomínanou a doceňovanou je práce Hudební mládeže, která kdysi pomohla při startu řadě začínajících umělců a vychovala spoustu zapálených "animátorů", oživujících v tom nejlepším slova smyslu kulturní život kolem sebe.

Z tohoto podhoubí se dá dlouho čerpat, tyto podněty jsou (spolu s citovým a záměrně budovaným vztahem k žákům) nejúčinnější medicínou proti tak zvanému syndromu vyhoření, který hrozí každému, kdo delší dobu pracuje s něčím tak křehkým a složitým, jako je lidská duše.

Příjemnou satisfakcí je pak pohled na všechno, co se daří zakreslit na "kulturní mapu" toho či onoho regionu. Ta "naše" je záviděníhodně pestrá a rovněž nemyslitelná bez učitelů zdejších hudebních škol.

Festival Karla Ditterse z Dittersdotfu (který v našem kraji téměř třicet let působil) a soutěž v komorní hře nesoucí jeho jméno, mezinárodní Schubertova soutěž ve čtyřruční hře a ve hře na dva klavíry, mezinárodní festivaly smyčcových či dechových orchestrů, varhanní festival, přehlídka amatérských divadel "Divadelní žatva", řada nově budovaných či oživovaných tradic, koncerty ve městě i Priessnitzových léčebných lázních, mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka ve Zlatých Horách (a také jeho koncert v rámci koncertního turné, zařazeného do projektu Česká hudba 2004) - to vše a ještě spousta jiných aktivit tvoří opravdu pestrou mozaiku kulturního života, který je nutné a prospěšné brát vážně, i když se o něm za hranicemi našich hor často ani neví.

Možná je to chyba nás "bezejmenných", že o sobě tolik nemluvíme (i když se často opravdu máme čím pochlubit), možná je trochu chyba i na straně těch, kteří na stránkách různých periodik zpovídají stále dokola ty stejné osobnosti a nechtějí se rozhlédnout trochu dál. Ti, o kterých je celou dobu řeč, ale naštěstí nehledají mediální slávu a jsou vděčni za každou chycenou "dušičku", pro kterou je umění radostí a potřebou - moc dobře vědí, že bez jejich přičinění by už třeba za pár let nebylo co slavit a co připomínat.

V knize Jiřího Pilky Sonáta o hudbě je použit termín "pěšáci v hudbě" pro ty, kteří své bitvy nevyhrávají za aplausu nadšeného publika a jsou spíše bezejmenným odrazem slávy svých "generálů". Ne každý je s touto rolí smířen, bez těchto pěšáků by ale byla řada bitev předem odsouzena k zániku a nedotažena do konce. Neškodí si to občas (a letos obzvlášť) připomínat, vážit si mravenčí práce všech poctivých kantorů a snažit se udělat maximum pro to, aby řady podobných pěšáků neřídly a měly možnost i nadále bojovat s otevřeným hledím na poli umění a krásy.

Nejnovější od Rafaela Drgáčová

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.