pátek, 14. září 2018

Pohanství, konverze, křesťanství

Napsal(a) 

Jakub Hrůša, provedení Sv. Ludmily 15. 9., foto Petra Hajská Jakub Hrůša, provedení Sv. Ludmily 15. 9.foto: Petra Hajská

Stěží popsatelný pocit se mě zmocnil ve čtvrtek 13. září odpoledne, když jsem stoupal po schodišti Rudolfina do Západního salónku a zaslechl mohutný zvuk symfonického tělesa, pěveckého sboru a ovšem i pěveckých sólistů z útrob Dvořákovy síně. Nejenže to byl balzám pro uši, mohutný ale kultivovaný. Především ve mně rozezněl něco dávno spícího. Zjitřené češství i slovanství, ovšem propojené s čímsi převyšujícím, celoplanetárním. Možná, že něco takového chtěl Antonín Dvořák v posluchačích vyvolat, když komponoval své rozmáchlé Oratorium Sv. Ludmily? „Zjevně ano,“ vyplývá ze zasvěceného komentáře dirigenta Jakuba Hrůši, jako vždy precizně formulujícího bohatou, poučenou češtinou opřenou o hluboké znalosti souvislostí. „Antonín Dvořák byl niterně věřící člověk, nadšený pro myšlenku svébytného národa slovanského ražení, ovšem zároveň vnímající svět v celé jeho šíři a pestrosti.“

Úvodem tiskové konference, na které tato slova – patetičností odpovídající námětu – zazněla, si ovšem vzal slovo umělecký ředitel  Dvořákovy Prahy Marek Vrabec. Právě on celý projekt Mistrovy duchovní hudby, postupně na festivalu rok za rokem uváděný, vymyslel a s dirigentem Hrůšou i letos, tak jako loni v případě Dvořákova Requiem, do posledního detailu domyslel. Díky tomu bude pocta Svaté Ludmile znít ve výroční den jejího úmrtí, ale  i na prahu výročí české státnosti a československé republiky. A to nejen pod klenbou v sále, ale i před Rudolfinem v podání devíti pěveckých sborů, které rozezpívají Palachovo náměstí. „Chci připomenout,“ uvádí Vrabec, „že zřejmě první hudební festival se v Praze konal roku 1904. A jeho součástí, ne-li vrcholem, bylo i doslova masové provedení Oratoria sv. Ludmily. Uskutečnilo se v Královské oboře u pražského Výstaviště a zpěvu se ujal neuvěřitelný počet asi šestnácti set sboristů. Ohlas v dobovém tisku, například v časopise Dalibor, byl velice příznivý.“

Provedení Sv. Ludmily 15. 9., foto Petra Hajská Provedení Sv. Ludmily 15. 9.foto: Petra Hajská

Zjevně se  jedná o dílo, které je vhodné, zvlášť bez škrtů v jeho celistvosti, uvádět jen při výjimečných příležitostech, jako je ta letošní,“ navázal na Marka Vrabce Jakub Hrůša. „Dvořák se, jak známo, volně inspiroval Händelovými oratorii, nebál se rozmáchnout do velké kompozice a doufal, že po tamním úspěchu své Svatební košile se Angličanům zalíbí i jeho Ludmila.“ Což se ovšem tak úplně nestalo… „To je pravda. Zda kvůli odtažitému tématu, čerpajícímu z dávných českých dějin, anebo právě kvůli tomu, že tentokrát už údajně nebyl Dvořák tak originální, protože v rozměru díla ctil odkaz Händela, není dodnes jasné. Faktem zůstává, že třeba G. B. Shaw si na Dvořákově Svaté Ludmile kriticky doslova smlsnul…“

Téma škrtů je v případě tohoto oratoria velice zajímavé a není divu, že jeden z přítomných novinářů, Petr Veber, se na něj zeptal. „Provedeme-li letmý historický exkurz,“ vysvětlil dirigent, „pak zjistíme, že ani sám Dvořák neměl ve svých vlastních škrtech úplně jasno. Hned první provedení Svaté Ludmily, uskutečněné pod jeho taktovkou, zaznělo v celém rozsahu. Po kritickém ohlasu šel ale Dvořák do sebe a začal krátit. Jenže se k tomuto procesu opakovaně vracel, až musel některé nově vzniklé švy v partituře řešit dokomponováním. A tak dodnes vlastně existují různé verze oratoria, jehož úplný tvar je zachycen pouze na nahrávce, kterou dirigoval Gerd Albrecht. Aby však nevznikla mýlka, že proti škrtům a krácení brojím. Jde o dílo tak zásadní, že mu neškodí a klidně je možné je takto uvádět. Kromě – jak už jsem dříve řekl – výjimečných chvil, jaká nastala právě letos.“

Provedení Sv. Ludmily 15. 9., foto Petra Hajská Provedení Sv. Ludmily 15. 9.foto: Petra Hajská

Na tiskovce byli – až na tenoristu Ondřeje Koplíka – přítomni i sólisté. Alespoň na chvíli sopranistka Kateřina Kněžíková, která se po vyznání úcty k dotyčnému dílu musela vzdálit kvůli jiným pracovním povinnostem. Také však  její slovenská kolegyně, mezzosopranistka Alena Kropáčková spolu s krajanem Jozefem Bencim, jehož bas duní i při hovoru, a českým tenoristou Richardem Samkem. Právě ten pobavil všechny přítomné replikou na část debaty, ve které Jakub Hrůša ozřejmoval svůj klíč k výběru těchto pěvců. Přirozeně vyzdvihl jejich jedinečnost, což bylo přijato s potěšením. Aby však atmosféra nebyla jen plná vzájemných lichotek, neodpustil si Samek přátelsky poťouchlou poznámku, že „pěvci si ovšem svého dirigenta vybrat nemohli…“ Což, mimochodem, později při našem loučení okomentoval slovy „To víte, já vždycky něco plácnu!

Dalšího z novinářů, Ivana Rumla, zajímal Hrůšův názor na  to, že jde sice o dílo, které je v drtivé většině uváděno koncertně, ale nabízí svojí strukturou též scénické operní provedení. Bylo by možné? „Nepochybně. Už to, jak přehledně je děj členěn na tři části, tedy pohanství, konverze a křesťanství, k tomu vybízí. Však také abychom to v naší koncertní verzi zdůraznili, děláme mezi každým z těchto – řeknu – dějství přestávku, jaká se u typicky symfonických děl nekoná. K opernímu provedení svádí i příběh, který sice není vždy úplně dynamický, ale uznejte, že něco takového se dá zvlášť vzhledem ke statickému závěru  říct i o Libuši a přesto se znovu a znovu operně provádí.“

Je pro pěvce rozsah tohoto oratoria a délka, po kterou jeho provedení trvá, výzvou? „Naštěstí už jsem ve svaté Ludmile vystupovala dříve, takže vím, co očekávat,“ konstatuje Alena Kropáčková, „včetně toho, že prodlevy jsou v mém partu tu a tam relativně dlouhé. To ovšem k věci patří a já pociťuji ke Dvořákově oratoriu velký respekt.“ „S tím se nedá než souhlasit,“ přidává se Jozef Benci, který podobně jako další sólisté natáčel či vystupoval už pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a poté jeho následovníků Tomáše Netopila či Jakuba Hrůši, s nímž ho zjevně pojí i kolegiální přátelství. „Večer to bude náročný, ale uděláme vše pro to, abychom byli ve formě, nic nepokazili a naopak přispěli k úspěšnému provedení.“

Svatá Ludmila, to je pro mě Antonín Dvořák jaksepatří,“ nabízí bezděčně shrnutí Richard Samek. „Plno krásných melodií, nádherná instrumentace, a když se člověk do toho mohutného zvuku zaposlouchá, uvědomí si s pokorou, že jen částečkou celku, který bere dech.“

 

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.