Kolik vlastně Kaprálová napsala smyčcových kvartetů? Jeden. Hned jsme ho zařadily do repertoáru. A rády. Je to krásná skladba. Je v ní slyšet kupodivu spíše něco z Janáčka než z Martinů, třebaže byla jeho žačkou. Sedne nám to. Asi k její hudbě máme jako ženy přece jen blíž.
V přístupu? Já nevím, čím to je. Nepřemýšlíme o tom, jde o pudovou záležitost. Jako záměr by to ani nefungovalo. Stejně jako u Janáčkova kvartetu Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty. Říkají nám, že máme k němu blíž z ženského pohledu… Ano. Ženy a muži jsou jiní. Takže je pochopitelné, že i emotivní náboj v hudbě může být trochu jiný.
A vaše čtveřice je spíše klidnější, nebo hodně dramatická? Jsme různých povah. Jde o míru tolerance a já nejsem schopna definovat, jestli ta a ta kolegyně je taková a ta druhá taková… Hrajeme v tomto obsazení od roku 2000 a je svým způsobem ideální. Máme samozřejmě rozdělené funkce, to tak funguje v každém kvartetu.
Provozně? Ano, technické věci většinou dělám já. Je zajímavé, že to na violistovi spočívá v mnoha kvartetech.
A umělecky? Tam samozřejmě odpovědnost hodně spočívá na Ritě. Každá řekneme, jak věci cítíme, ale že bychom rozvíjely hodinové diskuse a pak odhlasovaly, kdo má pravdu… takhle to nefunguje. Rita třeba řekne: mně se to takhle hraje dobře, potřebuju, abychom to tak hrály, zkuste to. A funguje to. Pokud lidi spolupracují v něčem podobném, jako je kvarteto, nejsem pro příliš mnoho demokracie. Čtyři individuality, z nichž každá má svůj vlastní názor…? V případě přílišné demokracie se nedohodnou. Cíl je ovšem stejný, cítění v podstatě také. Muzikantsky všechny cítíme podobným způsobem. Někdy se o něco interpretačně přeme, ale nakonec zjistíme, že nám všem jde o jednu věc. Jen každá volíme jiná slova.
To jste si vypěstovaly? Ne. Našly jsem se tak. Samozřejmě, že časem si ale každé kvarteto vypěstuje svůj způsob hraní, kterému se každý, aniž to vlastně tuší, přizpůsobí. Sama vím, že některé věci jsem před patnácti lety asi muzikantsky cítila jinak. Nejdůležitější z hlediska čtyř hlasů je primárius a violoncello, hlasy, které si nějakým způsobem odpovídají. Často hrají sóla. Došlo u nich k ideálnímu spojení, dobře se zvukově pojí a vzájemně se respektují, což je strašně důležité. Pak jsou dva střední hlasy. Břetislav Novotný, u kterého jsme studovaly, říkával, že máme výhodu, že máme všechny čtyři hlasy rovnocenné. Myslím, že se opravdu dobře doplňujeme.
Budete desáté výročí nějak slavit? Do konce roku 2005 máme natočit 5. smyčcový kvartet od Martinů a Smyčcový kvartet Vítězslavy Kaprálové. V říjnu jedeme na zájezd do Japonska a začneme na nahrávce pracovat, jakmile se vrátíme. Až budeme desku křtít, uděláme asi také oslavu jejího výročí narození i úmrtí a oslavu našeho kvartetního výročí. Tak nám to připadá nejvhodnější.
Kdy má kvarteto narozeniny? Počítáme ten den, kdy se uskutečnil první koncert. To bylo ještě pod názvem Venus Quartet 7. května 1995.
Kde byl prvotní impuls? Už na konzervatoři. Moje sestra Jana hrála v dívčím kvartetu Femini di Praga založeném profesorem Jaroslavem Ruisem, tehdy členem Dvořákova kvarteta. Dal dohromady čtyři studentky konzervatoře – a docela jim to fungovalo. Možná tři až čtyři roky. U mé sestry, která hrála druhé housle, i po skončení myšlenka žila dál. Uplynula řada let a když už jsme byly na profesionální dráze, začala ji realizovat. Věděla, že takové kvarteto fungovalo a že bylo pro lidi zajímavé. Nejdříve v novém souboru byly úplně jiné členky, ale nešlo to… a pak sestra přitáhla mě a Ritu Čepurčenko. Sama ale později odešla.
A název Venus Quartet? Hledaly jsme takový, který by v krátkosti vyjádřil ženskost.
Takže ženskost byla a je programem? Ne, určitě ne. Záměr, aby spolu hrály čtyři ženy, určitě existoval. Jsme zemí kvartet, tak aby se to nějak odlišilo. Ale programově, že by se zdůrazňovalo, že jsme výhradně jen ženské, to ne. Od začátku jsme dávaly důraz na kvalitu. O to jsme měly situaci složitější. Nejdříve jsme musely dokázat, že dobře hrajeme, a pak teprve to druhé. Snad se to povedlo…?
Znala jste se s Ritou Čepurčenko? Znala jsem ji tehdy jen z doslechu a věděla jsem, že je výborná. Když mě sestra oslovila, hrála jsem už komorní hudbu docela hodně a kvarteto mě zajímalo. Ale přesto jsem řekla: Ano, ale jenom v případě, že u prvních houslí bude paní Čepurčenko. A ona naštěstí neodmítla.
Jak pravidelně se scházíte? Ve všední dny v průměru více méně denně. Snažíme se, protože máme děti, nechávat si soboty a neděle, pokud to jde, volné. Před důležitými projekty a zájezdy samozřejmě hrajeme pořád. Ale když se pak vrátíme a další máme až za delší dobu, tak si třeba uděláme čtrnáct dní volno. Dvě jsme zaměstnané v orchestru FOK.
A kolegyně Hurníková a Klepáčová? Mají povinnosti v Talichově komorním orchestru. Kvarteto rozhodně není příležitostnou věcí. Můžeme si ale dovolit díky existenčnímu zázemí a zajištění odmítnout některé kvartetní úkoly, o nichž si myslíme, že je nemusíme brát.
Jak jste dospěly ke jménu Vítězslavy Kaprálové? Bylo volné? Ne, byla to souhra náhod. Jako Venus Quartet jsme po určité době začaly přemýšlet, že bychom časem měly změnit název – smály jsme se, že v padesáti těžko můžeme být Venuše. A tehdy nám přišla nabídka z Kanady, kde sídlí sdružení Kaprálova Society. Dověděli se o nás z internetu. Nám se nabídka líbila – byla skladatelkou, nadčasovou, byla na svou dobu dost jiná. Musely jsme jen polemizovat s názory, že nikdo v cizině neví, kdo byla Kaprálová. Ale vždyť jsou třeba kvarteta, která se jmenují po primáriovi – a také nikdo v první chvíli neví, co to má soubor za jméno.
Jak je to se vzájemným ovlivněním české kvartetní školy a ruské houslové školy? Paní Čepurčenko přišla z Leningradu… Rusové, pokud se týká smyčcových nástrojů, jdou do hry s obrovským tónovým nasazením. I ona má tónové dispozice a jde do toho s ohromnou emocí. To je dobře. Primárius musí technicky absolutně zvládat svůj nástroj. A to je u Rusů bez diskusí, však také měli pro budoucí muzikanty vždy obrovský výběr. Na technice se pak dá bezpečně stavět. Je tu rozdíl od naší starší houslové školy, která je komornější, niternější. Emoce našeho primária se spojí s naší výchovou komorních hráček, takže ona nás táhne do tónu. A my se jí chceme samozřejmě přizpůsobit. Česká škola si pohraje s detaily, třeba se začátkem a koncem tónu, s akcenty a podobně. V kombinaci lze pak vytvářet úžasné věci.
Máte nějaké repertoárové preference? Nejsem příznivcem názoru, že Češi hrají dobře Dvořáka, Němci zase něco jiného… V Německu nám tvrdili, že Schuberta hrajeme lépe než Němci! Nemáme v repertoáru žádné preference. Soudobé hudbě, když je zajímavá, se nevyhýbáme. Zdeněk Lukáš nám napsal další skladbu. Jeho hudba se obecně dobře hraje, píše pro nástroje. Víme, že nelze ustrnout jen na klasice. Ta je ovšem zároveň nejtěžší. Na ní se pozná vše – práce, píle… U klasiků jsou také dané mantinely. Zahrát dokonale Mozarta? Možná po třiceti letech… Zamuzicírovat si lze především v romantickém repertoáru.
Jak se vám hrál Schnittke? Hodně nám „sednul“. Jeho hudba je intenzivní, plná emocí… Rozhodně není plytká. Ale uplatnit ji v Česku není až tak snadné…
Hledáte nějaké neotřelé projekty? Inspirovali nás Škampovci s Ivou Bittovou. Hledáme něco obdobného, máme v plánu projekt s Petrem Maláskem. Nebudeme ale určitě ani Kronos Quartet, ani Vanessa Mae.
Máte za sebou mnoho cest, včetně Izraele, Kanady či Kypru… Kam jezdíte nejčastěji? Do Španělska, Německa a Švýcarska je to nejběžnější. Na podzim nás čeká podruhé Japonsko a v jednání je Jižní Korea.
Cítíte rozdílný přístup publika v cizině? Potěší nás, když někdo řekne: nejenže dobře hrajete, ale i dobře vypadáte. Když slovo hrajete říkají na prvním místě, ne opačně. Na začátku jsme možná byly na některá vyjádření trochu choulostivé, ale už si toho nevšímáme. Víte, kde na nás trochu koukali jako na růžové králíky? Ve Španělsku. Vysvětlovali nám to tím, že Španělsko je hodně katolická země a že je tam zvykem, že žena, než se vdá, je naprosto svobodná, může na diskotéky, do baru a tak dále. V momentě kdy se vdá a dostane se do středního věku, není vlastně přípustné, aby si někde sama dala pivo. Jen v doprovodu manžela. Nám se stává, když jsme ve Španělsku na turné a jdeme si někam po koncertě sednout, že ten bar ztichne… Stejně tak, když jsme tam byly poprvé, hmatatelně jsme v sále cítily až skoro nedůvěru. Ne – nedůvěru ne. Zvědavost. Co předvedeme. Právě tam fungovalo přesně tohle: nastoupily čtyři ženské na pódium, nějak oblečené, lidi se podívali, řekli si – hm, dobrý. Pak jsme začaly hrát a oni si řekli: ony i dobře hrají! Zajímavé to bylo v Japonsku, kde tradiční rozdělení úlohy muže a ženy ještě docela funguje. Byly jsme tam na prvním turné v roce 2003. Jely jsme s očekáváním, jestli nebudou mít předsudky – ale musím říci, že nás přijímali velmi vřele.
Jak je to u nás? Přelomové pro nás bylo Pražské jaro v roce 2002, kde jsme hrály Schnittkeho kvartety. Byla to hodně prestižní záležitost. Myslím, že jsme hodně lidem takříkajíc vytřely zrak, když zjistili, že opravdu jsme profesionální soubor. A že fakt, že jsme čtyři ženské, je až nadstavba. Jsme také rády, že už neslýcháme zbytečné otázky typu, jestli se jako ženské nehádáme…
No – a mimochodem – hádáte se? Všechna kvarteta se občas hádají. Občas dochází k nějakým střetům – jako v manželství. O interpretaci je to běžné. Ale jsme jedno z mála kvartet, kdy si dáváme dárečky k narozeninám.
U nás jste nejviditelnější. Kolik je dámských souborů ve světě? Řekla bych, že existuje deset mužských nebo smíšených kvartet na jedno ryze ženské. Většinou jsou ženská kvarteta hodně mladá, ale já myslím, že na takové kvarteto musí být už ženy vyzrálé. Při porovnávání rozdílů mezi mužským a ženským kvartetem je dobré vzít v úvahu, že jsou ženy utvářeny i vlastními dětmi, životem s manželem… Výměny v souboru jsou pak logické – a také dramatičtější. Tohle chlapi řešit nemusí. Také si mohou klidně při zkoušce vypnout mobil. Kdyby se něco dělo doma, někdo se postará. Matka od dětí, které jsou samy doma, musí nechat telefon zapnutý.
