Životní styl je rychlý, místy takřka překotný, ale nemohu si stěžovat. Pro dirigenta je hrůza nemít práci. Musím použít frázi: „Práce je mi koníčkem.“ Ale při mém povolání a v umění vůbec to snad jinak nejde! Mám rád odpovědnost. Je to v našem státě zatím velmi složité a dlouhodobé ji v každém z nás vybudovat. Zatím funguje spíše sebevědomí, bez odpovědnosti. Jako dirigent bych chtěl mít vždy čas pro práci na detailech. V pozici šéfa se snažím pojmenovávat věci přímo, i když nemám rád černobílé vidění. Jako táta říkám často: „Hlavně, že jsme všichni zdraví.“
Volný čas
Jestli je to ta hodina a půl po dopolední zkoušce a odpolední schůzi před odchodem na večerní frekvenci, tak tu se snažím vždy trávit doma. Zjistit, jestli žena ještě žije, co provedl Honza (8 let) ve škole a jaké nové slovo má Kryštof (1,5) na repertoáru. I když jsem člověk, co je bez práce jaksi nesvůj, sním o zahradním křesle na velké opuštěné zahradě u domu blízko Bodamského jezera, ve kterém se sklenicí suchého červeného sedím a čtu si nebo poslouchám hudbu.
Cestování, auto
Hrůza. Vybavují se mi nekonečné lety do Japonska, ještě delší cesty autobusem skrz Evropu… Bolení za krkem, balení kufru po třicáté páté… Na druhé straně krása některých měst a míst se specifickou atmosférou. Rozdílné publikum, které přijímá stejnou hudbu (jakkoli hudba nikdy není stejná) jinak, to je vzrušující… Autem jezdím hodně a rád, v poslední době stále méně rád. Poslouchám, učím se, zpívám… A cestování autem s dětmi je zcela zvláštní kapitola, pokud je jeho cílem deset dní u moře v klidu, super. Někdy je to však i cesta do supermarketu…
Umění, jiné hudební žánry, knihy
Chtěl bych mít více času k poznávání. Více se orientovat, víc vědět. Fascinuje mě architektura, zejména ve své jednoduchosti nápadu a tím dosaženého efektu, také malířství, sochy. Zajímá mě spousta věcí mimo tzv. vážnou hudbu, v každé hudbě mám rád „nápad“. Poslouchám občas Nohavicu, Bratry Ebenovi, Hanu Hegerovou, něco z Kocába, Collinse, R.E.M., obdivuji jazz. Spousta věcí mi takzvaně „nevadí“. Nesnáším „tuc, tuc“ všude, v každém obchodě. Jeden manažer mě kdysi poučil, že to je „komerční hudba“ – myšleno pravděpodobně „hudba podporující nakupovací centra v mozku“ – prostě hrůza. Co rozhodně nemusím je dechovka a vyloženě mi vadí v poslední době hojné koncerty s honosnými názvy a jmény a przněním jak klasiky, tak vlastně i popu. Že se populární hvězdy pokoušejí o árie z oper je snad ještě pochopitelné, je to jakási touha po nedosažitelném, proč však „hvězdy“ vážné hudby šmírují v bílých a stříbrných oblecích a przní vlastně i svoji práci? Každý z nich přece na svém růstu tvrdě pracoval? Ale neodsuzuji tyto lidi, spíš mě mrzí, jak se v touze být vidět posouvají do jiné kategorie, než ve které si původně přáli být nebo nepřáli? Nevím.
Bydlení
Veškeré mé myšlenky na bydlení zcela nyní vyplňuje náš rozestavěný domek blízko Brna. Strastiplné vymáhání potvrzení a prokazování mohoucnosti po všech stránkách splatit bankám dvojnásobek sumy, kterou si poníženě po všech peripetiích můžete prostavět. Na druhé straně budování domova, výběr kachliček, časté prohlídky rozestavěné stavby, po které se kluci prohánějí a já se s ženou rozhlížíme, kde co bude. Máme štěstí na stavební firmu, doufám, tak se těším, až na zahradě zasadím strom…
Kuchyně
Ó, to by mohla být dlouhá kapitola. Jídlo mám opravdu rád… Italská a vůbec středomořská kuchyně, těstoviny, řecké saláty, ale taky steaky všeho druhu – nemohu dodnes zapomenout na jeden steakhouse v Japonsku, suché červené víno nebo třeba slivovice z Biskupic. Moje žena vaří skvěle, což je v kombinaci s tradičním neduhem mého povolání (nejlepší jídlo je pochopitelně v noci po představení) nebezpečné. Musím bojovat, snažit se sportovat, abych bez problémů zvedl ruce i v padesáti. Není to lehké. Říkám si, jíme spoustu věcí dohromady s dětmi, takže vlastně zdravě, na tradiční česká tučná jídla a sladké moc nejsem, tak snad přežiji.
Mobil, telekomunikace,internet
Bez mobilního telefonu a e-mailové pošty se málokdo obejde, připadne mi dnes nepředstavitelné, že ještě před pár lety jsme tyto možnosti neměli. Snažím se nebýt otrokem, netrpím takovou tou vášní „každé dva měsíce nový přístroj“. Vypínám, s nadsázkou si říkám: „Však oni mě z té Metropolitní najdou, když budou chtít.“ Na druhé straně mi připadne falešné mobily odmítat, zaklínat se ztrátou verbální komunikace a kdoví čím ještě. Svůj notebook mám velmi rád, nedávno jsem měl velkou radost, když se mi podařilo na dlouhém zájezdě v Holandsku po všech dlouhých hovorech na informace a několika vzteklých chvilkách – v těch reklamách to vypadá opravdu idylicky – připojit se přes mobil. Musí to být krásný pocit umět využít všeho, co počítače umí. To není bohužel můj případ, chtěl bych najít čas se více dozvědět.
Jiná povolání
Obdivuji každé povolání, každého profesionála v pravém slova smyslu, ale opravdu nemám touhu po jiném povolání.
SRDCOVÁ SEDMA
1. Leoš Janáček: Taras Bulba, Concertino, Sinfonietta (Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný, Symphonieorchester des Bayrischen Rundfunks 1972)
2. Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte (J.E.Gardiner/ DG Archiv Production 1995)
3. Igor Stravinskij: Baletní suity (Riccardo Chailly, Royal Concertgebouw Orkest / Decca 1997)
4. Heinrich Schütz: Motets (Pro Cantione Antiqua / Teldec)
5. Giacomo Puccini: La Bohéme (Antonio Votto, Maria Callas, Giuseppe di Stefano / EMI)
6. Gustav Mahler: Druhá symfonie (Zubin Mehta, Israel Philharmonic Orchestra)
7. Ludwig van Beethoven: Symphonie č. 1-9 (John Eliot Gardiner / DG Archiv Production )
Speciální bonus – za hlasitého zpěvu celé rodiny v autě: Jaromír Nohavica: Tři čuníci
