Operou Hry o Marii Bohuslav Martinů v druhé polovině 30. let výrazně a zdařile rozšířil a dále posunul svůj plán obohatit české hudební divadlo o některé momenty, jež v něm dosud chyběly. Však také za ni dostal státní cenu. Dílo má svou nevelkou interpretační tradici, alespoň posuzováno pražskými měřítky, spíše monumentalizující. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nyní pěknou podzimní inscenací přineslo pohled komornější, daný ovšem především o něco menší rozměrností své scény. Inscenátoři ji využili pozitivně. Naznačili výrazněji spojitosti s lidovým divadlem, zůstali u jednodušších prostředků a dosáhli tak příjemné oproštěnosti. Tam, kde by v Mariken z Nimégue i v Sestře Paskalině , ale vlastně i v kratších útvarech, jimiž jsou Panny moudré a panny pošetilé i Narození Páně , mohla snaha o sofistikovaná řešení proměn či přílišný realismus působit nakonec paradoxně klopotně, je náznak nebo jednoznačná neskrývaná stylizace ideálním řešením; režisér Jiří Nagy v tom měl – spolu s výtvarníky a choreografem – šťastnou ruku. Škoda, že si nelze v chudě vybaveném tištěném programu přečíst ani nic o něm, ani o jeho pohledu na Hry o Marii. Dirigent Jan Zbavitel doplnil tento přístup převážně poeticky cítěnou hudbou, která ani v Sestře Paskalině v jeho pojetí nepřesáhne ve fantazijní snovosti příliš daleko do démonické divokosti. Mezi sólisty, kteří se na scéně během večera vystřídali, není žádná skutečná hvězda, ale Jana Tetourová v roli Sestry Paskaliny, jeptišky „kryté“ při výletu do světského prostředí samotnou Pannou Marií, byla vokálně nejjistější, nejpřesvědčivější, prostě nejlepší. Sopranistka Ivana Veberová (jedná se pouze o shodu s příjmením recenzenta) v roli Mariken a pak Marie projevila velkou snahu a dosáhla velmi dobrého výsledku, připomněla se i Libuše Márová , ale další pěvci – včetně Elišky Weissové , Dalibora Tolaše či Aleše Hendrycha – ničím nepřesáhli slušnou regionální úroveň. Příjemně neafektovaně působil v autorem předepsané roli vypravěče a průvodce dějem Jaroslav Someš .
