I když na svou rodnou Oděsu nezapomněla, bez rozmýšlení tvrdí, že jejím domovem jsou Čechy a chce si v Praze vybudovat základnu, ze které bude vyjíždět na spanilé jízdy do hudebních center ve světě. Je za ní už řada úspěchů, o kterých se dočtete dále, a právě v tuto dobu začíná vznikat její první deska, která vyjde v příštím roce právě zásluhou firmy Lupulus a jejího šéfa, dirigenta a houslisty Oldřicha Vlčka. (Luboš Stehlík)
NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM JE ŽIVOT SÁM
Když se člověk rozhodne, že se bude živit uměním, je důležité, aby měl talent, ale i mnoho štěstí. Touto všeobecně známou větou bych nezačínala, kdyby jí mladá ukrajinská koloraturní sopranistka Marina Vyskvorkina, nepředkládala celý náš rozhovor. Fortuna jí přála, a tak Marině nadělila zjev, nadání, nadšení pro hudbu i vůli dosáhnout nejvyšší mety. Jenomže ty si sama neustále zvyšuje a dosahuje metodou krok po kroku, jak sama přiznává. Po studiu klavíru a operního zpěvu to bylo angažmá v Oděském státním divadle opery a baletu, kde debutovala jako Violetta, dalšími rolemi byly Musetta v Bohémě a Gilda v Rigolettovi. Když se v roce 1997 stala laureátkou mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, záhy po tom začaly přicházet nabídky, o kterých sní mnohá začínající pěvkyně: „Pro tvůrčího člověka je smrtí žít někde, kde nemůže naplnit své umělecké představy. V ukrajinských operních divadlech, jak v Kyjevě, tak i v Oděse, se hraje jen velmi omezený repertoár pro můj hlasový obor – Violetta, Gilda. Co jsem odešla do zahraničí, mám za sebou již 12 titulů a role v operách, které u nás jen tak nezazní. Přirozeně je velkým štěstím pro pěvce, když může zpívat ve své vlasti. Já věřím, že se mi taky povede vystoupit doma a nejraději v ruské opeře, například V Glinkově Ruslanovi a Ludmile.“
Zářivý let debutantky
Svou mezinárodní kariéru započala v roce 1998 řadou koncertních vystoupení s českými orchestry hrajícími pod taktovkou světových dirigentů a debutem ve Statní opeře Praha v roli Gildy ve Verdiho Rigolettovi. Zprávy o novém pražském operním objevu se rozšířily do světa a tak debuty na renomovaných jevištích přicházely jeden za druhým: rok 1999 – Gran Opera Connecticut, USA (Lucia di Lammermoor, Rigoletto), v roce 2000 jako vítězka soutěže Gianfranco Masini Credem v Reggio Emilia debutovala v Teatro Massimo Bellini v italské Catanii (I Capuleti e Montecchi), v roce 2001 se opětovně vrací do Connecticutu (Roméo et Juliette) a debutuje v Janáčkově opeře Brno (Les contes d'Hoffmann), rok 2002 zahájila účinkováním v Teatro Reggio di Parma a Teatro Municipale di Piacenza (v obou zpívala Lucii di Lammermoor). V červnu 2002 vystoupila v Staatsoper Wien jako Lucia di Lammermoor, v září jako Musetta a v listopadu jako Violetta. V té samé sezoně zpívala poprvé v Staatsoper Unter den Linden Berlin (La Bohéme) a na operním festivalu v irském Wexfordu (Manon Lescaut).
Na hlasu je potřeba neustále pracovat, a tak mladá nadějná sopranistka absolvovala mistrovské kurzy u Renaty Scotto a soutěže v italské Reggio Emilia a v anglickém Cardiffu. V současném období je pěvkyni nejbližším spolupracovníkem korepetitorka Státní opery Praha Jelena Nosková. Účast v soutěžích považuje za důležitou, ale zdůrazňuje, že ani tady jí bohyně Fortuna neopustila. Marina měla štestí a má agenta, který se postaral o účinkování na italských scénách. Jenomže štěstí vidí mladá sopranistka v širších souvislostech: „Největším štěstím je život sám, když jsme milováni a když se nám povede ještě i profese, můžeme skutečně mluvit o štěstí“, říká sopranistka, která tvrdí, že operní pěvci jsou šťastní lidé. Chce mít fungující rodinu, pěkné vztahy, děti. „Dělat pouze kariéru, v tom nevidím naplnění. Toužím žít šťastný život, jako všichni lidé.“
Květy i trny růže zvané lyrický soprán
Mladá Ukrajinka je výborně hodnocena kritikou za oduševnělost i za vysokou technickou úroveň projevu. „Současný trend ve světové opeře je zcela jiný, než v době, kdy stačilo mít ťpouze hlasŤ. Dnes pěvec musí nejenom umět zpívat, ale musí pracovat jak na zevnějšku, tak na intelektu. Podmínky, které si diktují divadla nebo někteří agenti, jsou vskutku náročné: vesměs chtějí pěvkyni mladou, hezkou, s výtečnou hlasovou technikou a výjimečným hereckým talentem.“ Po chvilce zamyšlení dodává: „Svět je takový, chce mladost, krásu a i když se nám to jeví jako nespravedlnost, je to tak. Lidská zralost přináší pěvci zkušenost a zvládnutější techniku, jak je to vidět u některých skutečně velkých pěvců a ráda bych to uměla jako oni. Sutherland, Gruberová, Pavarotti excelují i v zralém věku.“
Opera jako způsob života
Ráda je součástí světa opery, který přináší lidem krásu a oduševnělost. Věří, že opera je věčná a, stejně jako obraz renesančního mistra, bude stále krásná. Protože přes hudbu tlumočí duchovní hodnoty, je šťastná, že oslovuje lidské duše svým zpěvem. „Ze zkušeností z Ukrajiny, Čech i z dalších míst vím, že milovníků opery neubývá. Když lidi zasáhne moje vystoupení na jevišti, jejich přízeň nezná mezí. Z historie se ví o mecenáších a primadonách, které byly obdarovávány klenoty. Dnes to tak už zdaleka není. Ale když za mnou po představení přijde člověk, který se mi svěří, že jej můj zpěv tak dojal, že se rozplakal, je to pro mě největší dar ze všech. Posláním operního pěvce je rozdávat radost a když se mi to povede, za žádné peníze bych ten pocit neprodala.“ Nicméně ji popuzuje zlehčování „operní práce“ některými lidmi. Připouští, že je to dřina, která není vždy slušně honorována. „Tvrdit, že pěvec bere velké peníze za jednu dvě hodiny zpívání, to může jenom někdo, kdo neví o čem mluví a absolutně netuší, jak těžké je fyzicky i psychicky se připravit, aby zpěvák předal svojí energii divákům.“
Připouští, že už dnes ví o byznysu, který se kolem opery točí, mnohé. Stejně jako jiný obchod má svá pravidla, která jsou vskutku velmi tvrdá. Existují zde kritéria, podle kterých se dá odhadnout úspěšnost operního podnikání konkrétního pěvce. A nejsou to jenom záležitosti hlasu, ale i schopnost komunikovat v cizích řečech a flexibilita. Vedle rodné ukrajinštiny a ruštiny, rozumí Marina Vyskvorkina češtině, angličtině a vládne „rodným jazykem operních pěvců “ – italštinou. Při studiu role hodiny a hodiny stráví se slovníkem v ruce a výsledek konzultuje s jazykovým odborníkem. „Když mi zavolají, jestli mohu za tři dny zazpívat například Violettu tam a tam, tak se musím rozhodnout rychle, ale odpovědně. Když řeknu ano, musím vědět, že jsem na tuto práci připravena. A to nejlépe stoprocentně. Protože, když se špatně uvedu, příště mě už nepozvou! Takže i zde platí – štěstí přeje připraveným!“ Nezakrývá fakt, že velkou roli v životě pěvce současnosti hraje schopný agent, který kromě toho, že umělci důvěřuje, musí vědět, že na jeho práci může profitovat. V současnosti ji zastupují ve svých regionech tři agentury – v Rakousku, v Itálii a v USA.
Primadonna assoluta
Kýžený cíl všech pěvkyň, označení, které vypovídá o maximální kvalitě se jeví Marině dosažitelné jen s absolutní disciplinovaností lidskou i profesní. Tvrdí, že jej může dosáhnout pouze člověk, který se obětuje svému umění, který je schopen obětovat své pohodlí neustálému cestování a stálým změnám. „Takový člověk musí disponovat přímo nepředstavitelnou koncentrovaností, velkou znalostí jazyků, velkolepou technikou a krásným zvučným hlasem, musí být herecky na výši. Když všechny tyto předpoklady tvoří jeden celek, je možné mluvit o primadonně. Traduje se, že takovými byly Maria Callas a Renata Tebaldi. Já jsem se setkala s Renatou Scotto, která je pro mě živoucím vzorem primadonny. Je to nesmírně vzdělaná dáma, žena, která maximálně rozumí tomu, co dělá. Ovládá neuvěřitelné množství partů od jemných lyrických poloh až k dramatickým rolím. Myslím, že právě preferování dramatického repertoáru ve zralejším věku jejímu krásnému sopránu trochu ublížilo. Ovlivnilo to jeho barvu; jak je vidět i taková mistryně oboru musí být opatrná.“
Marina Vyskvorkina je na začátku slibné kariéry, nicméně je možné již mluvit o hvězdných chvílích. Mluví však o nich velice střízlivě a označit zatím svoje největší profesionální vítězství jí dělá problémy. „Měla jsem debut ve Vídni. Asi to bylo vítězství, ale když něčeho dosáhnu, tak už přemýšlím nad dalším krokem. Nejsem člověk jistot, spíš mě zajímá pohyb. Pro mě je největším vítězstvím pocit permanentního profesionálního růstu – zvládnout nové role, potkat nové lidi, navštívit nová divadla. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nevděčná. Děkuji Bohu za to, co bylo, a prosím Fortunu, aby mi byla i dál nakloněna.“ O přijetí ve Vídni svědčí i nadšené kritiky v tamějším tisku, které o pěvkyni mluví jako „o jednom z těch potěšitelných zjevů v tzv. světě koloratur, který skýtá nejen ozdobný zpěv, ale i celé široké spektrum výrazových možností… a kterého návrat je žádoucí. O to bolestnější bylo představení Verdiho Traviaty, kde zpívala roli Violetty. Představitel Alfréda po árii ve druhém jednání ztratil hlas.“ „Řekl I'm sorry! a odešel z jeviště. Byla to moje první podobná zkušenost. Dá se říct, že to byl šok jak pro mě, tak pro publikum. Co dělat v takové situaci? Vzít veškerou energii a pokračovat? Bez afektu se omluvit a přijmout skutečnost, že pro dnešek mi štěstí nepřálo? Doufám, že si nikdy nebudu muset takové otázky pokládat.“
Role a ženské osudy
Největším štěstím je život sám a o této pravdě se přesvědčuje v každé postavě. Co určuje život ženy dnes a taky před staletími? Osudy operních hrdinek od barokních počátků až po soudobou operu říkají: Krása, láska, muži, mateřství, oběti, smrt. Aby byla co nejlépe připravena, čte mnoho historických knih, ráda navštěvuje hrady a zámky a miluje jejich obrazárny. Přemýšlí o osudech zobrazených žen a mužů a skládá si v hlavě jejich vzájemné vztahy, rozhovory, lásky… „Mockrát jsou předobrazem mé vlastní představy o Violettě, Lucii, Musettě, Manon. Pak ale vstoupím do nastudované inscenace a moje osobní interpretace jsou obohaceny nebo zredukovány realitou. Jsem ráda, když můžu být u toho, když se nová věc tvoří.“ Že osobní přínos Mariny Vyskvorkiny je z inscenací čitelný, bylo zjevné i při premiéře Pucciniho Bohémy ve Státní opeře Praha, kde její Musetta přímo rozzářila jeviště a stala se tak hvězdou představení, a zastínila tak i titulní role. Tuto postavu bude ztvárňovat v příští sezoně i v inscenaci berlínské Staatsoper Unter den Linden.
Režiséři a dirigenti
Přiznává, že je spíš konzervativní divadelní divák a i jako interpretka preferuje tradičnější inscenační přístupy. Věří, že v operním představení je stále nejdůležitější lidský hlas a je schopna, v případě, že jí pojetí její role nesedí, s režisérem polemizovat. „Pěvec je povinen sledovat režisérovo vedení, ale když je postava vyložena režisérem v rozporu s mým cítěním, ozvu se, protože jsem to já, kdo je na jevišti, kdo nesu kůži na trh. Dá se ale říct, že ve většině případů režisérům důvěřuji, možná i proto, že víc jsem se setkávala s takovými, kteří respektují hudbu i příběh. Herecká práce u operních inscenací je spíš otázkou instinktů a jsem vděčná, když je mi režisér nápomocen. Jevištní dění, jeho realizace na zkouškách a můj vnitřní pocit pěvce musí být v souladu. Jenom tak je možné přenést krásu opery na diváky.“
Mária Uhrinová
ROZHOVOR S ULDO LUPINEM
Pane Vlčku, jak vlastně vznikla přezdívka Uldo Lupino? Víte nedávno jsem si vydal pro radost desku, na které hraji na housle a na violu v úpravách Pavla Drešera hudbu legendární skupiny Queen. Protože jsem chtěl oddělit svou práci v oblasti klasické hudby od tohoto „crossoveru“, nechtěl jsem se pod to podepsat jako „frakoun“ Oldřich Vlček, zvolil jsem jako pseudonym italský přepis svého jména Uldo Lupino.
Mimochodem jaký má nahrávka ohlas? Jsou to instrumentálky a hrozně mě překvapilo, jak je z toho řada lidí nadšená. Udělal jsem zatím promotion sérii a uvažuji o nějakém velkém vydavateli.
Vraťme se k Marině Vyskvorkině a vašim klasickým projektům. Co si o ní myslíte? Setkání s ní je pro mě vždy něčím výjimečným. Obdivuji u ní málo vídanou pracovitost a pokoru. Nechová se jako primadona, i když si myslím, že vzhledem k jejím pěveckým kvalitám by se tak chovat mohla. Navíc má na pěvkyni neobvyklou vlastnost – je přesná a chodí všude včas. Myslím, že je před ní velká kariéra a věřím, že se jednou stane hvězdou Metropolitní opery. Charakterizoval bych ji jako „krásnou, disciplinovanou harmonii“.
Co bude vlastně její debutové album, na kterém s ní bude spolupracovat vedle vás orchestr Virtuosi di Praga, obsahovat? Protože to bude deska profilová, ukáže tam v operních a koncertních áriích hlas v plné šíři. Nebude zde chybět hudba Belliniho, Auberova, Donizettiho, Mozartova. Byl bych rád, kdyby se tam objevila i česká hudba.
Máte už datum vydání? Přesné ještě ne, ale bude buďto v září nebo říjnu 2004. Dále se objeví na mimořádném projektu The Best of Virtuosi di Praga, kterým bychom chtěli oslavit jaro příštího roku, a na mozartovském projektu, jenž by měl vyjít v době konání našeho mozartovského festivalu v roce 2004.
V Praze se koná ve jménu Mozarta letní operní festival, Mozart zní leckde a v lecjakém provedení, proč tedy mozartovský festival? Když jsem před časem hostoval na mozartovském festivalu v Soulu, tak tam lidé říkali, že soulský festival není se svými 20 koncerty nic mimořádného, ale že v Praze, kterou Mozart miloval, to musí být něco úplně jiného. Zjistil jsem, že v Praze vlastně žádný komplexní Mozartův festival není. Náš chce jít směrem k salcburskému festivalu, to jest uvádět pouze díla Mozarta nebo s ním nějak spojená… Podoba festivalu se zatím rodí. Rozhodně však nebude pragocentrický, právě naopak. Třetí ročník v roce 2004 už bude perfektně vyprofilovaný a měl by zavítat do padesáti míst České a Slovenské republiky. Samozřejmě vrcholem bude jubilejní rok 2006, kdy by se měl tento festival zařadit mezi prestižní evropské mozartovské akce. Všechno však v kultuře závisí na penězích. Věřím však, že se nám podaří sehnat dobré partnery.
Řadu let pořádáte velmi úspěšný a stále se rozšiřující festival Pontes. V jeho rámci jste po několik let prezentovali restaurátory nově pečlivě ošetřená díla. Jaký bude blížící se osmý ročník? Vědomě jsme přerušili projekt „Záchrana kulturního dědictví“, v rámci kterého jsme zachránili před nenahraditelnými škodami Mou vlast , Novosvětskou symfonii , Prodanou nevěstu . Protože v hudební veřejnosti, v médiích a koneckonců i v ministerstvu kultury nebyl téměř žádný ohlas, dohodl jsem se s finančním garantem projektu, firmou Léčiva, že to zastavíme. Prostě jsme narazili na mediální bariéru, kterou jsme nebyli schopni překonat. V budoucnu už se tím nebudu zabývat; pro mě je to uzavřená kapitola. Třeba se jednou najde pokračovatel a naváže na to, co už bylo vytvořeno. Letošním ročníkem festivalu Pontes prostupuje myšlenka Harmonie světa. Jelikož vystupujeme nejen u nás, ale i na Slovensku v chrámech, zvolili jsme „requiem“ skladatelů devíti zemí. O jednotlivé části mše se podělili Mozart, Vivaldi, Verdi, Puccini, Gounod, Fauré, Dvořák, Preisner, Bernstein a další. Do prosincového závěrečného Česko-slovenského koncertu ve Smetanově síni Obecního domu navštívíme ještě Žďár nad Sázavou, Telč, Kutnou Horu, Litomyšl, Kroměříž, Český Krumlov, Olomouc a Brno.
Je o vás známé, že jste jakýmsi „ježčím filantropem“. Slyšel jsem, že uvažujete o ježčím hotelu pro přezimování? Hotel pro ježky bych chtěl skutečně postavit. Nebude to sice levné, ale část prostředků doufám získáme při koncertu 5. listopadu v Rudolfinu z díla Jaroslava Ježka a jeho učitele Josefa Suka. Mělo by to odstartovat tradici každoročního pořádání koncertu z Ježkovy hudby.
Luboš Stehlík
