Odvaha říkat ne
Nesčetněkrát jsme slyšeli a ještě uslyšíme, že bez soutěží to dnes nejde. Kdo nevyhrál soutěž nebo se jí alespoň výrazně úspěšně nezúčastnil, je víceméně bez šance, pořadatelé koncertů, nahrávací firmy o něj nezavadí. Zkrátka, dveře se neotevřou. Ovšem toto všudeútočící „pravidlo“ občas přetrumfne nečekaná výjimka a soutěž nesoutěž, umělec se prosadí i bez ní. V tu chvíli se zaraduje zvlášť ten, kdo se přiklání k názoru, že hudba se měřit nedá. Piotr Anderszewski sice soutěže nebojkotoval, dokonce se poslušně na jednu z nich vydal (1990, Leeds), ale nejenže ji nevyhrál, nedostal vůbec žádné ocenění. Nejprve všechny omámil provedením Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík op. 120 , které si mimochodem vybral, protože ostatní sonáty mu ve srovnání s nimi přišly banální, a zhruba uprostřed následujících Webernových Variací se najednou rozhodl skončit. Měl dojem, že Beethovenem už řekl vše, co bylo třeba – a možná měl pravdu. (Ostatně vliv přítomného okamžiku se odrážel v jeho směřování i později.) V soutěži zcela propadl a sám sebe bez milosti diskvalifikoval. Ať už šlo tehdy o upřímně spontánní projev, mladickou rebelii nebo trochu pózování, jednadvacetiletému Anderszewskému se pak dveře do světa profesionálů rozletěly. O rok později debutoval v londýnské Wigmore Hall a zapojil se do běžného koncertního provozu řadou turné: Británie, Německo, Francie, Rakousko, Portugalsko, Itálie a samozřejmě Polsko. Následovala i nabídka ke studiovému snímku Beethovenových 33 variací , kterou však pianista překvapivě odmítl. Byl příliš zaujat otázkou přítomného momentu a jedinou šancí, jak jej využít. Trval tehdy na live záznamu, firma zase na studiovém, a tak z projektu sešlo. Kupodivu i tento riskantní krok začínajícímu umělci vyšel a bohatě se mu vrátil… za deset let.
Ceny bez soutěží
Svou první desku natočil Piotr Anderszewski nakonec v roce 1995, i když ne tolik očekávaný Beethovenův opus 120. Díky spolupráci s houslistkou Victorií Mullovou vznikly po úspěšných vystoupeních dva snímky pro label Philips, první s díly Debussyho, Prokofjeva a Janáčka, druhý s Brahmsovými sonátami. Teprve potom přišlo na řadu recitálové album se skladbami Bacha, Weberna a Beethovena (Sonáta As dur op. 110 ), za něž Anderszewski získal v Polsku cenu kritiků Fryderyk '96. Navzdory vřelému přijetí se pianista na studiové nahrávání díval stále s odstupem: „Nahrávání ve studiu je příliš analytický, příliš opakující se proces. Je to chladný vykalkulovaný způsob, jak dílo rozložit do základních součástí, po němž následuje studená syntéza skladby. Je to úplně jiná umělecká disciplina, zcela jiný obor,“ řekl později v jednom z rozhovorů. Nicméně už dva roky po tomto výroku vznikla pro firmu Harmonia mundi bachovská deska a než se konečně dostalo i na odloženého Beethovena, stihl ještě klavírista úspěšný americký debut a honorování Cenou Karla Szymanowského. Čtvrtou symfonii „Sinfonii Concertante“ tohoto autora provedl Anderszewski v roce 2001 v Paříži pod vedením Charlese Dutoita a začal uvažovat o desce s tvorbou svého oblíbeného autora.
To už se o umělce začala zajímat firma Virgin Classics. Výsledkem byla nejen exkluzivní smlouva, ale i pianistova vytoužená živá nahrávka a něco navíc. Nešlo totiž jen o „obyčejné“ zachycení koncertu. Francouzský režisér Bruno Monsaingeon, autor filmu o Goldbergových variacích Glenna Goulda, vytvořil podobný dokument o Beethovenových Variacích Piotra Anderszewského – o jejich přípravě, nastudování a zaznamenal i výslednou interpretaci. Film poté posloužil jako základ pro desku, která přítomností doslova sálá. Tak, jak si pianista přál. Snímek je skutečně autentický, výrazný a natolik osobitý, že právem přitáhl pozornost ne nepodobnou reakcím na Anderszewského soutěžní vystoupení v roce 1990. Tím se umělec vyhoupl o mnoho dalších příček vzhůru. Získal cenu Královské filharmonické společnosti pro nejlepšího instrumentalistu (2001), o rok později mu byla udělena prestižní Gilmoreova cena (po Leivu Ove Andsnesovi), spojená s vysokým finančním příspěvkem (50 000 liber plus 250 000 liber na podporu kariéry pro dobu čtyř let), a v roce 2003 byl nominován na Grammy za snímek s Bachovými Partitami . K otázce autenticity se tehdy vyjádřil: „Přestože Bach samozřejmě neznal moderní koncertní klavír, nepovažuji to za překážku ve vyjádření podstaty, nekonečnosti jeho hudby. Hrát Bacha na moderní nástroj je ale výzva. Na jedné straně to vyžaduje vyřešit některé nepříjemné stylistické instrumentační obtíže, což je spojeno s nezbytnými úpravami a kompromisy, které by u cembalisty nepřicházely v úvahu. Na druhé straně je člověk neustále a oprávněně pokoušen i poháněn k tomu, aby plně využil fantastický rozsah výrazového potenciálu, který moderní koncertní klavír nabízí. Někdy dojde k paradoxu. Ale právě pak jde ještě víc o fascinující umělecké dobrodružství.“
Odvaha měnit názor
Studiovým nahrávkám se Anderszewski dnes už nevyhýbá, dokonce k nim nalezl pozitivní vztah. Stále však považuje natáčení ve studiu za zcela odlišnou profesi: „Hudba má co dělat s tím, jak rozložíte zvuk do určitého množství času. Během koncertu máte jednu jedinečnou šanci v reálném čase. Bachovu partitu přehrajete během půl hodiny, a při tom strávíte měsíce a měsíce přemýšlením, jak ji zahrát. Je v tom neskutečná koncentrace a tlak, ale také to dává provedení dynamiku a hudební prvky navíc. Řekněme adrenalin? U nahrávky můžete naopak čas zastavit. Všechno mění fakt, že někde v podvědomí víte, že pro konečnou podobu můžete skladbu zopakovat. Nahrávání mě obrovsky uspokojuje, protože je spíše hudebním cvičením. Miluji upravování. Je to jako když máte před sebou skálu a dostanete čas na její zdolání. Když jsem nahrával Mozarta, nikdy jsem se necítil být tak blízko jemu a jeho dílu, jako když jsem poslouchal hodiny a hodiny materiálu a objevoval nové linie, kterých jsem si před tím nebyl vědom, přestože už jsem je nahrál. Nemění se totiž nahrávka, ale vy!“
O tom se budeme moci brzy přesvědčit sami. Piotr Anderszewski vystoupí 19. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (v rámci cyklu FOK Světová klavírní hudba). Ne sice se „svým“ Beethovenem, ale s Bachem, Szymanowským a Chopinem.
