čtvrtek, 10. leden 2019

Pietari Inkinen: Najít společnou vizi, to je, oč tu běží

Napsal(a) 

Pietari Inkinen, foto Petr Dyrc Pietari Inkinenfoto: Petr Dyrc

Kdyby se finský dirigent a houslista ­Pietari Inkinen (1980) na prahu středního věku ohlédl za sebe, spatřil by již leccos. Jeden z vyhledávaných dirigentů dneška má za sebou úspěšné působení u pultu New Zealand Symphony Orchestra, významného tělesa austroasijské oblasti, jehož šéfdirigentství převzal po britském matadorovi Jamesi Juddovi, též ostříleném cestovateli. To bylo v roce 2007 a o osm let později jej vystřídal Edo de Waart. Zatímco tento létající Holanďan se pohybuje mezi Milwaukee, St. Paul, Antverpami a Wellingtonem, létající Fin nasedá každý týden do letadel ve směru Tokio, Melbourne, a honem zase zpátky do Evropy, do Kaiserslautern, Ludwigsburgu – a od roku 2015 i do Prahy, kde si ho Pražští symfonikové zvolili jako svého šéfa, s původní smlouvou na 3 sezony. Taková je realita dneška. Partitury se studují ve společnosti krásných letušek. Možné je to i proto, že technická připravenost orchestrálních hráčů nesmírně vzrostla. Přesně v tomto duchu vznikal i tento rozhovor. Přes moderní komunikační kanály, jež náš svět spojují – i rozdělují. Na klidné tête-à-tête dnes není čas. Zajímalo nás hlavně, ne jestli to všechno létající Fin stihne, ale jestli zanechá nějaký otisk. Sám se nazývá spíš moderátorem.

Váš první nástroj byly housle. Co vás vedlo k tomu, že jste upřednostnil kariéru dirigenta před kariérou houslisty? Co byl ten rozhodující moment? Na housle jsem hrát nepřestal, stále koncertuji. Nebyla to volba, ale přirozený postupný vývoj. Nikdy jsem neudělal zásadní rozhodnutí nebo změnu v tomto směru. Ve 14 letech jsem se začal dirigování věnovat na akademii v Helsinkách a tam mě můj učitel, slavný Jorma Panula, téměř hned pustil k orchestru. Vytvořil takový program pro studenty, v rámci kterého jsme mohli s orchestrem pravidelně pracovat. Koncert s profesionálním tělesem jsem poprvé řídil v rámci jednoho masterclassu v 16 letech, to už je dlouhá doba. Dirigování se tedy pro mě pomalu začalo měnit z běžné hudební průpravy, kterou prochází každý muzikant, na moji hlavní aktivitu. Postupně mi začalo zaplňovat víc a víc místa v kalendáři a stávalo se pro mě stále důležitějším. Ale střídám to s houslemi, pořád chci také hrát.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V životě dirigenta jsou dvě stránky nebo dva různé přístupy k práci: šéfdirigentství, tedy práce se svým domácím orchestrem, a hostování. Mohl byste je porovnat? Co je náročnější? A co preferujete? Je to asi zřejmé z toho, že jsem šéfdirigentem několika orchestrů: Preferuji model šéfdirigentství, hlubšího vzájemného poznání se s orchestrem. Když znáte ten orchestr dobře, myslím osobně ty lidi v něm, pozorujete, jak se zlepšují. Ale samozřejmě je také pro všechny obohacující a osvěžující potkávat se občas s jinými orchestry a pravidelně někde hostovat. Pro hráče to znamená nejen to, že se nemusejí dívat pořád na stejný obličej, ale i poznání nového přístupu. Ale stejně si myslím, že nejlepší výsledky přicházejí při dlouhodobější a koncepční spolupráci, obě strany z toho mohou vytěžit nejvíce. Takže obecně preferuji spíše dlouhodobou spolupráci před hostováním. V praxi to mám tak, že se věnuji svým orchestrům, a teprve pak, když mám volno, zvažuji, jestli přijmu nabídku na hostování, je to pro mě až jako druhé v pořadí. Jedna věc ohledně hostování je pro mě ale hodně důležitá – snažím se vždy najít čas na to, abych mohl dirigovat nějakou operu. To je další komplikace pro můj management při tvorbě harmonogramů: příprava operního představení zabere mnohem více času než symfonické koncerty.

A kdybyste porovnal orchestry, u kterých jste šéfdirigentem, co se týče atmosféry, muzikality a spolupráce? Je například rozdíl v tom, jak se snažíte nadchnout Japonce pro své myšlenky oproti třeba Němcům (nebo jiné národnosti)? Nemyslím si, že se můj styl dirigování nějak zásadně proměňuje podle toho, kde zrovna jsem. I když kulturní rozdíly samozřejmě existují a někdy jsou velké – mezi mými orchestry také. Jde o přístup k hraní a ke kulturnímu dědictví, které ta země má. Je to také důvod, proč mě tolik fascinuje dirigovat u několika orchestrů v různých zemích. Mám svoji určitou představu, jak co hrát, ale vždy ji musím konfrontovat s rozdílnými přístupy jednotlivých orchestrů. Rozhodně bych nechtěl, aby všechny moje orchestry hrály stejně! Každý orchestr musí mít svoji vlastní tvář. Neexistuje jedna cesta, jak nejlépe provést konkrétní dílo, vždy pracujete také s konkrétním orchestrem a s jeho způsobem vyjadřování.

, foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

To mě vede k filozofické otázce týkající se dirigentství. Jaký přístup zastáváte? Demokracii nebo autokracii? Pro mě to není tak oddělené, buď jedno, nebo druhé. Je to symbióza. Někdo to musí umělecky vést. V každé skladbě máte udělat třeba přes stovku rozhodnutí, není ani z hlediska času možné se ptát každého jednotlivce na jeho názor. Mým úkolem je předložit jim co nejpřesvědčivější návrh. Vnést silnou osobnost a umělecký názor, který směřuje k jejich cíli; cíl se stává opravdovým cílem teprve tehdy, pokud je společný. Musíte ho nejdřív najít, a to je to, proč je potřeba, aby to někdo moderoval – úlohou dirigenta je najít nebo vytvořit s orchestrem společnou vizi. Vize vychází ze stylu toho orchestru i z osobnosti dirigenta a určuje společný směr. Pak můžete někoho přesvědčovat o detailech. Bez společné vize to nejde. Vize je absolutní nutnost! Některé moderní orchestry hrají bez dirigenta, ale tuhle roli musí někdo vždycky převzít, jinak ten výkon nemůže být přesvědčivý. V tom je podle mého názoru role dirigenta nezbytná – kvůli tomu společnému cíli. Takže ta symbióza je v tom, že já nejsem tím, kdo by tu hudbu udělal, to orchestr dává notám život. Ale na mně je, aby to bylo koordinované a mělo to celkový smysl.

Jaký je váš postoj ke zpětné vazbě hudební kritiky? Na to je potřeba se podívat z různých pohledů. Myslím, že je v dnešní době obzvlášť důležité, že máme hudební média, která vyjadřují vlastní názor. Mezi hudebníky ale většinou víme velmi dobře, jak jsme uspěli s tou či onou skladbou oproti tomu, když jsme ji cvičili… Publikum má také svůj názor, a to je dobře. Recenzenti by za prvé měli být na stejné vzdělanostní úrovni jako umělci a pak, co se týká kritik, sice se můžeme bavit o tom, jestli ta druhá věta byla moc pomalu nebo moc rychle, vždycky se najde někdo, kdo má jiný názor. Takže myslím, že v dnešní době, zahlcené nejrůznějšími informacemi a reklamami, je poslání kritiky trochu jiné. Myslím, že bychom měli společně s médii maximalizovat úsilí, abychom ukázali mladým generacím, co děláme, v tom nejlepším světle, a měli bychom je, pokud to jen trochu jde, motivovat k tomu, aby si tu hudbu poslechli. Nechci říct, že by neměly existovat negativní kritiky, ale určitě by se to s nimi nemělo přehánět. Když máte hodně negativní kritiku, tak vám příště nikdo nepřijde na koncert, a to je podle mě škoda. Neříkám, že by zas měly všechny kritiky být pozitivní, ale určitě bychom se měli společně s médii snažit přivést mladé generace do koncertních sálů.  

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.