Rozhovor s francouzským klavíristou Pierrem-Laurentem Aimardem vznikl v zázemí sálu Berlínské filharmonie, což je místo, které samo o sobě inspiruje. Je to místo, kde se střetává tradice a současnost podobně živě a zajímavě jako v umělecké dráze výjimečného pianisty, který hraje jak Messiaena a Bouleze, tak Bacha či Debussyho. Konzervatoř absolvoval v rodném Lyonu a studoval též u Yvonne Loriod a dobře se znal s Messiaenem i dalšími klasiky hudby 20. století. Premiéroval řadu nových skladeb, ale v roce 2009 získal Grammy za Umění fugy. A jeho koncertní kalendář kombinuje mimořádně široký repertoár. Na Festivalu Rudolfa Firkušného zahraje první díl Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha.
O první otázku si ale řeklo místo samo: Co pro vás znamená budova berlínské Philharmonie, jež je symbolem setkání moderní architektury a klasické hudby? Není to vlastně moderní architektura v pravém slova smyslu, po půl století je to už klasická stavba, podle které se stavěly koncertní sály po celém světě. A tohle místo je spojeno jak s klasickou hudbou, tak s moderní. Hrál jsem tu před pár dny Bacha a pozítří tu provedu skladbu Ausklang Helmutha Lachenmanna. Takže mnoho moderny i klasiky, a žádné utlačování tradicí – což je důležité. Zdejší koncertní sál pro mě znamená mnoho i proto, že stál kousek od Berlínské zdi. A jak víme, pro mnoho lidí v Evropě byla ta zeď traumatem na celý život. Když jsem přijel do Berlína, chodil jsem k té zdi a hodiny meditoval. A Philharmonie pro mě byla symbolem vysoké kultury, která stojí nad tou zdí. Už tehdy to bylo něco velice silného a na dobu před pětadvaceti lety, kdy zeď padla, nikdy nezapomenu. Dodnes vzpomínám na pocit, že se tu děje něco velikého. Tyhle události stojí vedle úžasných zážitků s Karajanem v osmdesátých letech. Mám je v paměti i dnes, kdy v Berlíně žiji, poslouchám koncerty, a mám to privilegium zde často hrát. Je to působivé nejen kvůli architektuře, ale i kvůli akustice.
A jak byste tedy popsal atmosféru dnešního Berlína? Atmosféra je tu skutečně ohromně působivá. Není to jenom kultura a hudba, ale mnohem víc intelektuální život, divadlo, opera, žije zde mnoho spisovatelů… Je to opravdu živé a elektrizující. Permanentní pohyb ve městě, kde žijí dějiny, nejen ty dramatické před pětadvaceti lety. Dnes je tu patrná silná účast na proměnách celého evropského kontinentu. Zajímá mě ta různost kultur i to, jak se tu setkává bývalý Východ a Západ. Mívám někdy strach, jestli stát všechny ty sociální a kulturní rozdíly ustojí, ale směs tolika lidí, kteří zde žijí, je opravdu pozoruhodná. V něčem je to možná podobné jako v Londýně a New Yorku, ale tady mi to živé mísení a setkávání kultur a tradic připadá opravdu ideální.
Když už spolu hovoříme německy a v Berlíně, musím se zeptat, jestli se vlastně ještě cítíte jako francouzský klavírista? Má pro vás taková otázka vůbec nějaký smysl? Určitě má, ale v první řadě bych měl říct, že nevím, nemohu všechno sám posoudit. Ano, jsem Francouz, který má francouzské školy a mnoho tam prožil. Ale dnes se cítím mnohem víc jako Evropan než jako Francouz. Rozhodl jsem se žít v Berlíně, ale nejen kvůli Berlínu, hlavně kvůli tomu, co dnes reprezentuje. Ale něco podobného cítím zrovna tak ve Vídni, v Severní Americe – ale cítím se dobře v Japonsku, zejména v Kjótu, a trávím mnoho času i v Anglii, kde jsem byl uměleckým vedoucím festivalu v Aldenburghu… Vnímám svůj život jako neustálé rozšiřování a vrůstání do jiných kultur, jako stálé obohacování. A zajímám se o to, kudy vedou hranice, i o menší regionální kultury a identity. Identita je důležitá věc, které je třeba rozumět a respektovat ji. A není to zdaleka tolik věc národní, jako regionální, doslova mikroskopická. Nemohu říct, že by přívlastek „francouzský“ něco definoval. Jsem také z Lyonu – tedy Lyoňan –, ale reflektuji i hranice mezi severem a jihem. Dnešní Francie je v mnoha směrech jihoevropskou zemí… Takže záleží na tom, ve které části Francie se nacházíte – vezměte Alsasko, které je úplně jiné. Jsou historické hranice například mezi Burgundskem a Provencí, ale také mezi alpskými zeměmi a horskými oblastmi ve vnitrozemí. A dnes je pro mě opravdu přirozenější žít v Berlíně než v Lyonu.
Myslíte, že jsou skladatelé, kteří novou kulturní situaci Berlína dovedou odrážet a reflektovat? Zdá se mi, že dnešní svět soudobé hudby je jako Babylonská věž. Každý skladatel mluví svým vlastním jazykem, každý má svobodu si něco vybrat. Už nejsou skladatelé, kteří by mohli být odrazem jednoho města, jako tomu bylo kdysi ve Vídni nebo v Paříži. Když je tvůrce skutečně tvůrcem, dovede najít své vyjadřovací prostředky a svou řeč, vlastní estetiku. Nic není tak jasné jako v minulosti.
Podle jakých kritérií se tedy rozhodujete, když chcete studovat novou skladbu? Mám dvě kritéria. První je osobní, musím cítit nějakou vnitřní nutnost – že něco skutečně má pro mě smysl. Hraji jen to, co má hluboký smysl pro moji existenci, a jestli je tvůrce skutečně originální, má nějaký svůj svět či substanci – hledám vždy to, co naplňuje i můj svět a život… A druhé kritérium je možná důležitější. Že jako interpret dělám něco pro společnost, nehraji doma, ale na pódiu. A zajímá mě, který kus je skutečně důležitý pro tuto dobu a společnost, co je nějak nepostradatelné a chceme to zde mít.
Co vás přitahovalo konkrétně k Pierru Boulezovi? V čem považujete za výjimečnou jeho hudební řeč? To je těžké říct. Komponoval několik dekád, víc jak šest, sedm. A v jeho dlouhém životě najdete zcela protikladné momenty. Od prvního rozletu, který je opravdu vášnivý a divoce svobodný, přes období velmi disciplinované a abstraktní… Je to jako stavba úplně nového světa. Pak přišel se zvláštní jasností a průzračností, se směsí nových zvuků, formy a jistého tajemství. Pak přichází téma rituálu a něčeho monumentálního – a ještě později svět počítačů a hledání technologií. A pak zase zpět k „ruční výrobě“, ten jeho pozdní rafinovaný, jakoby barokní sloh… Myslím, že si pořád kladl nové a nové otázky, všechny nové vědecké vynálezy chtěl vždycky dostat do hudby. Každé nové dílo pro něj bylo nová výzva a jeho dílo souhrnně je zcela mimořádně variabilní.
Ještě víc jste ale spojován s Messiaenem… Samozřejmě, Messiaen to je skutečně něco jako moje mateřština nebo mateřské mléko jestli chcete…. Poznal jsem Messiaena ve dvanácti letech, pobýval jsem u něj doma a pracoval jsem na mnoha jeho věcech. Jeho hudba je opravdu část mé krve a stále se k ní vracím, i když se učím pořád něco nového. Teď aktuálně objevuji Lachenmanna, ale i George Benjamina a starší repertoár směrem k Ligetimu…
A česká hudba 20. století? Opravdu vášnivě miluji Janáčka, hrál jsem jeho Sonátu, V mlhách, Concertino, Capriccio. Druhou polovinu století trochu znám, ale dosud jsem nic nehrál. Nemohu hrát všechno, protože když interpret hraje všechno, je jako supermarket. Důležité je vybírat si tak, aby skladby reflektovaly vaši víru a vaše skutečné prožitky. Zatímco když hrajete všechno, ztrácíte identitu a jste jen nedefinovatelný osobní servisman. Každá interpretace je osobní volba a osobní objevování.
V Praze ovšem zahrajete první díl Bachova Dobře temperovaného klavíru. A podle vašeho kalendáře má ve vašem repertoáru, zdá se, stále důležitější místo… Ano. Bach je univerzum. Je skoro banální to opakovat. Ale je důležité znát lidi, kteří mají vztah k univerzu – jeho hudba je neuvěřitelně bohatá a je to velká syntéza. Hrát ho dobře znamená poznat mnoho hudby před ním i hudbu jeho současníků. Pokaždé na mě Bach udělá ohromný dojem, ale dlouho jsem sbíral odvahu jeho hudbu živě prezentovat. Jistě, když jsem byl mladý, neměl jsem žádný problém se sebevědomím a hrál jsem ho s radostí. Každý pianista hraje preludia, fugy, pak jsem ale hodně dlouho čekal. Co mě nakonec přesvědčilo, byla skutečnost, že dnes máme opravdu mnoho neuvěřitelně inspirativních bachovských interpretů. Máme zcela neopakovatelnou historickou příležitost ve stejné éře zažít tolik různých bachovských interpretací – vezměte jen Harnoncourta, Herrewegha a Gardinera, třeba jen tyto tři. To je opravdu neuvěřitelné. A tak jsem si řekl, dobře, jsem sice jenom klavírista, to nebyl jeho nástroj, ale mohu se pokusit i o Bacha. Jeho hudba je tak bohatá a vyzařující – a přináší do života tolik pozitivní energie…
Mezi klavíristy je mnoho výrazných bachovských interpretů, kteří se navzájem velmi liší, máte mezi nimi přece jen někoho, kdo vás nejvíc ovlivnil? Pro mě byla skutečně důležitá Rosalyn Tureck, to byla velmi zvláštní a pozoruhodná osobnost. Ale aby bylo možné Bacha hrát, není možné přebírat něco od jednoho, něco od druhého – to by nefungovalo. Když však už něco objevím, pak se mohu mnoho dozvědět, když to porovnávám s někým dalším. V New Yorku jsem teď slyšel Anglické suity v podání Andráse Schiffa, to byl skutečně fantastický koncert. Ale pokud sám poslouchám desky, pak především kantáty, Mši h moll a podobně – a chci slyšet ty správné dobové nástroje, i když klavír k nim zrovna nepatří.
Co tedy vyžadujete od klavíru, a zároveň od sebe, když hrajete Bachova díla? Myslím, že pro Bacha potřebujeme prostě barokní zvuk. Stojí v protikladu k romantickému zvuku, který potřebuje měkkost a velké tenuto. Za druhé potřebujete cit pro barokní artikulaci a rétoriku, zvuk, který připomíná řeč. A za třetí zvuk, ve kterém vyzní velmi transparentní polyfonie. To je opět protiklad onoho postromantického zvuku, na který je stavěna většina dnešních klavírů. A nakonec, také klavír musí vyzařovat něco z toho, co má dobré cembalo a krásné barokní varhany v kostele. Standardní velké nástroje pro velké pódium a romantické koncerty jsou tedy opakem toho, co potřebujete. Mnoho se toho musí regulovat, aby výsledek zněl opravdu bachovsky.
Co očekáváte od sebe a co od publika, pokud hrajete celý večer Dobře temperovaný klavír? Je to přece jen něco jiného než běžný recitál… Interpret musí mít koncentraci a pokoru. To jsou myslím dvě hlavní věci. Není to hudba komponovaná pro koncert jako pro společenskou událost. Dnešní koncerty jsou dědictvím 19. století, ale Bach nemá nic společného s touto divadelnosti, demonstrací, přáním udělat senzaci… Nic takového. A pak jde o to, uvést celý kus do života, aby dýchal a bylo v něm i napětí okamžiku. Musí to být víc než poslouchat desku.
Máte sám rád romantickou hudbu, slavnou romantickou klavírní tradici… Ano, velmi. Hrál jsem Schumanna a Liszta, ale také Schuberta či Dvořáka, rád hraji Chopina a dnes konečně i Brahmse, který se od Bacha hodně učil. Ale – romantická epocha pro mě není mojí hlavní životní pravdou a kořenem – je to zkrátka jedna z mnoha epoch. Jedna pravda mezi mnoha. Pro mě mnohem víc znamenají autoři kolem Bacha, raný klasicismus, období před první světovou válkou a po druhé válce. Chopin a Liszt – to je zajisté zlatý věk, ale ne jediný.
Vedete pozoruhodný festival v Aldenburghu, co pro vás znamená tato zkušenost? Velmi mnoho a je to opravdu osobní záležitost. Když jsem byl mladý a měl jsem říct, co byl chtěl dělat, zněla moje odpověď: umělecký vedoucí. Teprve pak jsem objevil svou klavírní identitu. Ale programová strategie, rozhodování co a proč hrát, prostor pro hudební výchovu a všechny otázky s tím spojené. Jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčný – můj život to velmi obohatilo. Myslím, že díky tomu lépe vím, co znamená být interpretem, ale objevil jsem i to, jak důležitá je v hudbě role stálých institucí. A také festival dejme tomu v Aldenburghu je něco zcela jiného než třeba festival ve Voralbergu. To všechno musíte reflektovat, kde jsou jaká očekávání a co můžete pro koho objevovat. Když jste úspěšný jako dramaturg, můžete lidem opravdu něco přinášet.
A pokud jde o vůbec nejbližší plány? Ať už jde o nahrávky nebo koncerty. S nahrávkami teď nevím. Dříve jsem hodně nahrával, staré i nové věci, slavné i neznámé, častěji neznámé. Teď jsem starší a nahrávací průmysl tolik neřeším. A koncertní plány? Chci žít s Bachem a kombinovat jeho hudbu s dalšími mistry polyfonie, s Beethovenem i Brahmsem. Chci se zaměřit i na Cartera a Ligetiho. A z novinek nejbližší doby bych zdůraznil skladbu Response od Harissona Birtwistla. Je nekompromisní ve své originalitě a je pro mě velká radost tohoto výjimečného a vnitřně silného autora poznávat.
Psáno pro: HARMONIE 11/2014
