Pierre Boulez

S někdejším ikonoklastem se ale začalo dít něco zvláštního. Byl typem skladatele, který vždy notoricky revidoval své skladby, a i když vezmeme do úvahy jeho posedlost s přepracováváním a rozšiřováním vlastních děl, zjistíme, že katalog jeho kompozic se během posledních let zvětšoval jenom velmi pomalu. Jeho poslední závažné ansámblové dílo je Sur Incises – exploze myšlenky, jež byla původně uchována v pětiminutovém kusu pro klavír a rozšířena na čtyřicetiminutovou skladbu pro klavíry, harfy a bicí. Ale toto dílo je dnes staré již šest let. V současnosti je Boulez ve fázi dokončování orchestrace – nebo spíše re-kompozice – svých dvanácti malých aforistických skladeb s názvem Natations , které vznikly v roce 1945. Na těchto orchestrálních amplifikacích pracoval s přestávkami 27 let a zatím bylo dokončeno pět z dvanácti.

Jakkoliv silný je účinek Natations (ta poslední, která vychází z původně sedmé části, je pokusem o nepřetržitou orchestrální brilanci a kaleidoskop barev, což je v soudobé orchestrální hudbě téměř jedinečné), kouzelná a převratná etapa Boulezovy skladatelské kariéry je nezadržitelně za námi. Nezkrotný skladatel Le marteau sans maître , nebo cykly Mallarmé , Pli selon pli , a dokonce Répons (skladba, která odhalila možnosti počítačových technologií v IRCAM) je teď již jenom jakousi historickou postavou. Boulez, když se s ním setkáte dnes, například na diskusích před koncerty, na dirigentském stupínku, nebo když s ním děláte rozhovor, je jiná osobnost. Setkal jsem se s ním v londýnské Royal Albert Hall během jeho turné s Ensemble Intercontemporain, který tehdy připravoval koncert pro festival BBC Proms. Zanedlouho měl také zahájit přípravu na sérii koncertů s London Symphony Orchestra, s nímž ho pojí dlouholetá spolupráce. Zeptal jsem se, zda byl jeho nedostatek času na kompozici zapříčiněn rozsáhlými dirigentskými závazky v posledních desetiletích? Boulez odpověděl: „Přál bych si mít více času na skládání.“

Boulez se nachází ve složité situaci. V jeho dirigentské kariéře dospěl do stádia, kdy hudbu, kterou diriguje po celé zeměkouli s London Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra nebo Vídeňskou filharmonnií, tvoří repertoár, který zná pozpátku. Svěcení jara diriguje zpaměti již čtyři desetiletí, Bartókovy balety i jeho další kompozice byly vždy Boulezovou specialitou, stejně jako orchestrální skladby od Debussyho a druhé vídeňské školy. Znamená tedy Boulezův soustavný návrat k těmto skladbám, že se ještě stále učí od jejich mistrů? „Učit se, to ne,“ odpovídá. Ve skutečnosti vnímá své dirigentské poslání jako část mise školící orchestrální hráče, inspirující jiné dirigenty k hraní hudby 20. století a vzdělávající publikum. „Chtěl bych, aby i jiní dirigenti sestavovali a hráli takové programy jako já. Když ale vidíte dramaturgii velkých institucí, jsou tam zahrnuti také lidé, kteří skutečně umí dirigovat, a přesto je jejich program jako z doby před sto lety. Když diriguji Svěcení , tak současně zařadím moje Dérive 2 , nebo když například dělám Ravelův Klavírní koncert , dám před něj Messiaenův cyklus Oiseaux Exotiques . Snažím se věci kombinovat.“ Jako by v podtextu dodával, že kdyby správně a správným způsobem sestavovalo svoje programy dostatek dirigentů, mohl by si dovolit čas na komponování.

Nicméně není to spíše zapříčiněno tím, že neexistuje dostatek dirigentů následujících jeho příklad (jako model pro budoucnost uvádí Simona Rattlea v Berlíně a Esa-Pekka Salonena v Los Angeles) a že se Boulez trvale obětoval „obrácení na víru“ ve jménu hudby 20. století a teď je pro něho již nemožné se toho vzdát? Balancuje na pokraji defétismu, když mluví o osudu vlastní hudby. Samozřejmě jsem se také zeptal, zda by mohl nabídnout kompletní verzi svých Notations kterémukoliv orchestru na světě s ním jako dirigentem? „Mohl bych je dirigovat, ale kde? Nemohu to dělat kdekoliv. Práce s orchestry přináší také omezení. Ať už jste jakkoliv známý, a navrhnete program, na který pak přijde jenom 500 lidí a pouze zkoušky mají trojnásobný rozpočet, tak poté manažer obyčejně řekne: ťPromiňte, ale podruhé už nemáme zájem.Ť Musíte myslet také na tyto věci. Chci tím říci, že když budu psát skladby, které se nikdy nebudou uvádět, tak jaký by to mělo smysl?“

Tohle vše se dnes zdá jako enormní změna postoje revolučního Bouleze, jako kdyby se mladistvý vizionář transformoval do světem unaveného politika. Dnes říká: „Všichni nejlepší revolucionáři byli také pragmatici. Jinak by revoluce byly ještě stále pouze v jejich hlavách a nikdy by se neuvedly do života. A to je pomalý proces.“ Místo toho, aby se snažil změnit rámec, v němž orchestry pracují jako instituce, Boulez to teď již akceptuje. „Můžu to porovnat se situací v malířství. Existují normální muzea a existují galerie, které jsou více experimentální. Lidé sice chodí do galerií, ale jenom v omezeném počtu, možná že 100 nebo 200 za den. A možná, že na umělce, který si dnes získá 200 lidí, bude za deset let chodit 2000. Když diriguji, jsem současně jak kurátor muzea, tak i vlastník galerie – Ensemble Intercontemporain.“

Pro obecenstvo na celém světě je vynikající zprávou, že může zažít Boulezovy produkce živě, i když brzy vstoupí do devátého desetiletí svého života (26. března 2005 mu bude osmdesát). V říjnu 2004 dirigoval s London Symphony Orchestra dva koncerty Stravinského Svěcení jara , z nichž jeden byl naplánován jako průzkum skladby s jeho vlastním výkladem, v kterém rozpitval proces orchestrální konstrukce. Bylo to jedinečné nahlédnutí do toho, jak jeden vynikající umělec přistupuje k dílu druhého vynikajícího umělce, což učinilo koncert ještě více zdrcujícím zážitkem než obvykle. Brilance Boulezova Svěcení jara je v tom, že vytváří tornádo energie a syrové expresivity osvětlením detailů ve Stravinského partituře. U Bouleze pramení všechno z mechanismu skladatelského procesu, přičemž výsledek tohoto představení byl šokující, instiktivně vzrušující.

Dnes stále ještě potřebujeme Bouleze a možná snad i více než předtím. Ale jakkoliv bychom mu měli být vděčni za jeho interpretaci hudby 20. století a jakkoliv jsme jemu a jeho kolegům zavázáni za způsob, jakým otevřel možnosti orchestrální dramaturgie, možná brzy budeme litovat našeho nenasytného přání vidět ho na pódiu. Myšlenka na Boulezovu operu, něco jako svatý grál kompozice minulých desetiletí, se nikdy nerozvinula ze stádia koncepce a téměř určitě už nikdy nebude napsána. Celá sekvence jeho ansámblových a orchestrálních děl, která mohl napsat v sedmdesatých letech, je teď již ztracena jako oběť jeho dirigentského nadšení. A existuje také teritorium elektronických skladeb, které bylo otevřeno právě jeho díly, ale které už neměl čas probádat. Boulez více než kdokoli jiný změnil způsob, jak se chápe hudba 20. století, jak se o ní diskutuje a jak se provádí. Ale koneckonců možná je to tak, že Boulez – dirigent je zodpovědný za atrofii Bouleze – skladatele.