čtvrtek, 2. květen 2019

Philippe Jaroussky: Mysliveček byl modernista

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

O tom, že se během právě probíhajícího týdne v Praze nahrává hudba k historickému filmu o Josefu Myslivečkovi, jsme už informovali. Po delší době je díky tomu v hlavním městě Philippe Jaroussky. Aktuálně si můžete přečíst část našeho povídání o Myslivečkovi a v jednom z příštích vydání tištěné Harmonie najdete kompletní rozhovor, ve kterém jsme se dostali i k tomu, proč měl Jaroussky potřebu založit vlastní akademii a komu tím chce pomoct, proč je podle něj Francie pesimistická země a co ho vede k názoru, že kdyby začínal svou kariéru dnes, vypadala by úplně jinak.

Je tohle vaše první setkání s Myslivečkovou hudbou? Ano. Slyšel jsem o něm poprvé asi v době, kdy Magdalena Kožená nahrála jeho árie, spolu s Mozartovými a Gluckovými. Už to bude skoro dvacet let. Potom jsem si dělal nějaké rešerše, hlavně na opery, které Mysliveček skládal podle libret Pietra Metastasia. Mysliveček totiž zkomponoval opery na téměř všechna jeho důležitá libreta. Zkoumal jsem důkladně například Artaserse, protože i můj vlastní ansámbl se tak jmenuje. Věděl jsem, že asi nebudu nikdy sestavovat celý koncertní program z Myslivečkovy hudby, ale říkal jsem si, že by bylo dobré zařadit alespoň některé z jeho árií. Nakonec to nedopadlo, ale pořád jsem na něj myslel. Víte, můj hlas není úplně snadné obsadit do nějaké opery. Nejsem vysoký soprán ani kontraalt. A Mysliveček má pro mě docela dost árií, například v L'Olimpiade. Rád psal kastrátské role pro střední polohu, což je pro mě ideální. A včera, když jsem vůbec poprvé zpíval jeho hudbu s orchestrem, uvědomil jsem si, jak výjimečným způsobem v porovnání s ostatními skladateli rozuměl orchestrálním partům. Věděl, jak podpořit zpěváka instrumentací (ty lesní rohy a hoboje!), dynamikou, jak barevně kombinovat – to všechno velice dobře vede zpěváka, pomáhá mu v jeho výrazu.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Tím se podle vás liší od jiných skladatelů? Nejen tím. Měl velký vliv na vývoj stylu ve své době. Byl modernista. Já rád porovnávám skladatele mezi sebou. Händel je podle mě jeden z největších géniů, ale není modernista. Drží se stylu. Bach je modernista, Monteverdi je modernista. A Mysliveček šel taky směrem kupředu. Například co se týče jeho árií da capo. Většina skladatelů jeho doby je komponovala klasicky: a-b-a. Mysliveček navrhuje novou část c místo opakování části a. Naznačí ji, ale postaví do jiného kontextu. Mění harmonii, instrumentaci. To je přesně to, co potom dělá i Mozart. Staví árii da capo do úplně jiné formy. Ne že by si myslel, že aria da capo je nudná - i opakování stejné hudby může mýt superzajímavé -, ale pomáhá tím zpěvákovi hledat nové barvy a pěvecké polohy.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jaké Myslivečkovy árie jste nahrávali? Dvě velice kontrastní. Ta první by se dala zařadit do kategorie scény šílenství, Gemo in Punto, kde spoustu práce za mě odvede orchestr, probublává, bouří. Druhá je Mentre dormi, zpívá ji jeden z hlavních hrdinů, Licida, svému příteli. V té hudbě je něco velice homoerotického a křehkého. A musím říct, že jsem překvapený, jakým způsobem jsme si porozuměli s Václavem Luksem. Když neznáte orchestr, se kterým máte spolupracovat, je to vždycky těžké. Dorazíte na zkoušku, řeknete si pár vět, nevíte, co přijde a nezbývá vám než otevřít radary a tvořit. A já jsem vděčný za to, že jsme v posledních desetiletích udělali spoustu práce na znovuobjevení artikulace barokních nástrojů, jejich lehkosti, dynamiky a že díky tomu se může stát tohle, co si teď užívám já s Václavem. Spousta lidí říká, že už jsou unavení tím barokním boomem, že chtějí slyšet velké orchestry, ale já nesouhlasím. Ano, je pár skladatelů, které i dneska můžeme hrát na moderní nástroje…

Kteří to jsou? Bach. Jeho hudbu můžete hrát na elektronické piano a zůstane v něm všechno. Je to zázrak.

Dokončení článku v HARMONIE 7/2019.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.