středa, 1. září 2004

Philippe Jaroussky aneb ohňostroj vášní

Napsal(a) 

Philippe Jaroussky aneb ohňostroj vášní Philippe Jaroussky aneb ohňostroj vášní

Philippe Jaroussky - toto jméno, v Čechách známé zatím jen málokomu, patří mladému, úspěšnému a v rodné Francii již slavnému kontratenoristovi, který je obdivován publikem i kritikou. Jeho dosavadní kariéra je opravdu slibná - po pouhých osmi letech studia zpěvu má tento šestadvacetiletý zpěvák za sebou nejen řadu koncertů a operních představení, ale také osm nahrávek, z nichž dvě jsou sólové. Pro "velký" svět jej objevili Jean Claude Malgoire a Gerard Lesne, kteří mu jako první nabídli spolupráci a dále jej formovali. Jaroussky všechny tyto události považuje za velké štěstí a šanci, kterou je třeba využít. Patří k nejmladší generaci kontratenoristů, kteří již pomalu začínají šlapat na paty hvězdám, jako jsou Andreas Scholl či David Daniels. Přestože se nabídky jen hrnou, Jaroussky si je přes všechnu mladickou sebejistotu také vědom svých omezení, stejně jako potřeby promyšlené strategie při volbě repertoáru a celkového zdokonalování. Jeho český debut na letošním zahajovacím koncertu Letních slavností staré hudby byl velmi úspěšný - publikum bylo zcela nadšeno krásou jeho hlasu i virtuozitou, s níž jej ovládal. K vysněné dokonalosti ještě kus cesty chybí, ale Jaroussky má veledůležitého spojence - obrovskou chuť až vášeň pro své povolání. Jeho temperament, při zpěvu někdy až překypující, je patrný i z gest, stejně jako jeho láska ke zpěvu a hudbě - oboje také tvořilo společný cantus firmus (tu skrytý, tu naplno vyzpívaný) rozhovoru, který tento umělec laskavě poskytl HARMONII u příležitosti svého pražského vystoupení.

Nezlobte se, prosím, začnu asi trochu netradičně, ale české čtenáře bude zajímat vaše jméno, zní totiž velmi slovansky . Ano jistě, můj pradědeček byl Rus. Skutečně? Ano, odešel z Ruska hned po revoluci roku 1917 a když byl na hranicích, tak se ho Francouzi ptali na jméno. Ale on jim nerozuměl a vysvětloval, že je Rus. - Ja ruskyj? A oni z toho udělali jméno? Přesně tak. Fantastické, to je jak ze Švejka... Přejděme ale k obvyklejším dotazům. V České republice není zrovna příliš mnoho možností studovat hru na dobové nástroje a specializovat se na tak zvanou starou hudbu. Kontratenoristé jsou stále velmi vzácní a už vůbec není, kdo by tento obor učil na některé z našich státních konzervatoří. Jak je tomu ve Francii, je to srovnatelné s poměry v Anglii, Holandsku, Švýcarsku či Německu? Ve Francii není velká tradice, dosud bylo jen pár zpěváků, ale situace se mění. Je tam velká vášeň pro italskou barokní hudbu, možná větší než v Itálii samé. Co se týče zpěvu... já mám dobrého pedagoga, profesorku, která sice není specialistkou, ale dávala například hodiny i Gerardu Lesnemu. A myslím si, že to není na závadu, protože my musíme zpívat v mnoha ohledech stejně jako ostatní zpěváci. Dnes je hodně mladých kontratenoristů, ale narozdíl od dřívějších let je jejich specialitou opera a také mají širší možnosti než například před dvaceti lety; vznikají i soudové skladby pro tento hlas. V čem byste viděl hlavní zvláštnost kontratenorové techniky? Musíme pracovat s rejstříky, ale to ženy také, možná musíme mít přirozenější vedení hlasu, nesmíme možná tolik tlačit na hlas, nesmíme se dopouštět forze. Náš hlas je křehčí a musíme si toho být vědomi. Já osobně jsem zpočátku zpíval jako sopranista, protože mohu zpívat velmi vysoko, ale necítím se tam úplně nejlépe a dnes spíš vyhledávám party středních a nižších poloh. Ale znám sopranisty, kteří mohou zpívat opravdu velmi vysoko. A váš nynější rozsah? Já bych řekl mezzosopránový, nahoře tak do g'', aby to bylo jisté. René Jacobs, se kterým budu dělat Monteverdiho Korunovaci Poppey mi říkal: "Ty můžeš zpívat i Nerona, ale půjdeme raději na jistotu. Když máš zpívat g, musíš mít tercii nad tím." A má pravdu. Mohu i do hloubek, ale ona to je také otázka síly. Hlas by měl být slyšet i při orchestrálním doprovodu, na tom teď pracuji. Musíme také používat hrudní rejstřík. Myslím si, že kontratenoři mají menší problém s přechodem než zpěvačky. Velmi dobře je na tom David Daniels. Ten teď natočil Berliozovy Letní noci , tam používá velmi často oba rejstříky. Může za to být kritizován, ale já si myslím, že je to velmi odvážný a správný postoj, protože ukazuje lidem, co kontratenoři všechno zvládnou. Už jste spolupracoval s řadou známých kontratenoristů - jaké jsou vaše zkušenosti, jak se liší jejich přístup? Určitě, Gerard Lesne se například soustředí mnohem více na přesnost, na intonaci, fráze. René Jacobs zase na slova. A technicky? Řekl bych že pánové jako Daniels a Asawa zpívají jinak než většina evropských zpěváků . To je nová americká tradice, je to tím, že oni více zpívají v opeře. Osobně si myslím, že pro můj hlas je teď správné dělat recitály. Ale třeba Scholl v nedávném interview uvedl, že chce dělat víc operu. Vše je v pohybu. Co vás vlastně přivedlo ke zpívání, začínal jste jako instrumentalista, jestli se nepletu? Ano, hrál jsem na housle. Ale víte, já jsem začal dost pozdě, ve dvanácti, což není ideální pro kariéru virtuosa [smích ], ale v patnácti jsem věděl, že chci studovat hudbu...., dirigovat, skládat... Začal jsem hrát na klavír, ale vždycky jsem si zpíval pro sebe, pro radost. Ale v době, kdy jsem poprvé viděl film Farinelli , tak jsem normálně hrál Prokofjeva a Šostakoviče a barokní hudbu jsem neměl zrovna v oblibě. Ale to se vše změnilo, dozrál jsem k tomu - a teď se tím dokonce živím. A jsem asi jeden z mála kontratenorů, co dělá samé zvláštnosti. Ferrari - to je rarita, CD Hudba pro Mazarina - to jsou také rarity, rozhodně bych nechtěl dělat nahrávky typu "The best of Händel". Mám rád muzikologicky zajímavé projekty. To vám fandím, ale asi to nebude vždy snadné, tlak trhu a nahrávacích společností je někdy značný . Já vím, ale ono jde dělat marketing i s neznámými tituly, jen se to musí umět. A co bylo tím zlomem vedoucím ke zpěvu? To bylo tak, jednou jsem dělal nějaký houslový konkurz a byl tam kamarád, co zpíval kontratenor, a mně se to líbilo a říkal jsem mu, že tak také zpívám. Nevěřil mi, tak jsem mu zazpíval a on mě okamžitě vzal ke své profesorce zpěvu [Nicole Fallien - pozn. red.] a k ní chodím už osm let. Rok poté jsem nastoupil na oddělení staré hudby na Conservatoire national de la région de Paris a po dalším roce jsem se setkal s Gerardem Lesnem, který mě angažoval pro svou nahrávku Scarlattiho oratoria, což považuji za velké štěstí. To byl výborný začátek. A co komponování? Toho jsem musel nechat. To nejde dělat dohromady, máte hlavu úplně jinde, špatně se pak dostáváte do jiných skladeb. Možná později.. Možná [smích ], Gerard Lesne už taky něco složil, motet myslím. Jaký je dnes váš nejoblíbenější autor nebo typ hudby? Obecně to je italská hudba. Většina kontratenoristů se dnes orientuje na 18. století od Händela a Vivaldiho dál, ale já mám raději 17. století - Monteverdiho, Cavalliho, Ferrariho, Barbaru Strozzi... Je tam mnohem víc volnosti. Je to také "otevřenější" repertoár. Zvláště duchovní skladby tehdy zpívali falsetisté, kastráti i chlapci, podle toho, kdo byl k dispozici - to by mohla být určitá výhoda . Ano, říkají mi často, že s mým typem barvy hlasu jsem ideální na ty "andělské" duchovní party. Já osobně chci dělat i operu, ale myslím, že pro mě bude dobré, když se nyní zaměřím víc na tento repertoár. Mohu se hodně naučit. Nemám ale rád, když mě dávají do nějakého šuplíku. Stejně tak jako když se schematizují operní role. Třeba Nerone v Korunovaci Poppey není šílený, jak se to občas vykládá. Hlavně ze začátku ne. Ale třeba zpívat nějakou postavu, která by měla být jenom záporná, to bych asi nedokázal. Však to tak ale v barokních operách není. I takové role jako Tolomeo v Händelově opeře Giulio Cesare mají i krásné árie, kde jsou sympatičtí. V tom případě jsou pro vás ideální jako příprava na operu komorní kantáty . Ano, bylo to tak i pro skladatele. Jsou někdy velmi náročné, jsou tam koncentrované afekty a vy se musíte rychle dostat z jedné polohy do druhé. Rád se jim se svým ansámblem věnuji. Máte nějaké pěvecké vzory? Rozhodně Cecilii Bartoli. Mám ji nesmírně rád, neboť ona sice dělá spoustu věcí, ale všechno pro lidi. Kdybyste viděl to nasazení..., na scéně..., to je úžasné. Ona nemusí vůbec nic nikomu dokazovat, ale prostě přijde a rozdává a rozdává! Myslím, že se teď začíná víc věnovat barokní hudbě. Je to dobře, ona není žádný obrovský hlas, ale mohla by dělat tolik krásných rolí. V ní je něco magického! V ní jsem viděl jako by ztělesnění těch legendárních primadon, Cuzzoni, Bordoni... ...(přechází do francouzštiny ) ... Feu d'artifice! A není to jenom o těch úžasných koloraturách, je v tom tolik emocí! A co vy? Jak dlouho pracujete se svým souborem Artaserse? Pět let. Chtěl bych, abychom se soustředili především na italskou hudbu 17. století, zatím pracuji jen s nástroji bassa continua a když tak později přijdou i housle atd. Pro mě je důležité mít možnost si repertoár hodně ozpívat před nahrávkou a teď jsem dostal možnost natočit vivaldiovské CD se svým ansámblem. A máme také řadu koncertů před tím, to je myslím skvělá šance. A další plány? Kromě tohoto disku to bude Vivaldiho La fida ninfa s Mattheus-ensemble v Paříži. Potom Il Ritorno d'Ulisse s René Jacobsem v Staatsoper, kde budu zpívat Telemacha. [Postřehne otazník v mých očích.] Ano, ono je to pro tenor, ale Jacobs to chce o oktávu výš. Asi chce vyzkoušet mé možnosti, bude to trochu experiment. Pak Eustazia v Rinaldovi (Händel) na operním festivalu a pak znovu Agrippinu , kterou jsem dělal s Malgoirem. A nějaké sny? Sny? Hm... Možná bych rád jednou dělal Ottoneho, dělal jsem Nerona, ale je to nepříjemná role.. Myslíte ta repetovaná géčka... [přikyvuje] a s textem... a Ottone je také zajímavý. Oni jej všichni pořad dělají takového ufňukaného [názorně předvádí], ale já bych jej chtěl udělat zajímavějšího. A taky víc Händela. Víte Vivaldi, to jsou pořád samé emoce [živá gestikulace], ale Händel, on je takový jako by klasičtější a mohly by se tam najít nové barvy... Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů. Já děkuji [smích ].

Diskografie: Alessandro Scarlatti: Sedecia, re di Gerusalemme - Claudio Monteverdi: L'incoronazione di Poppea - Pierre Menault: Vepres pour le PÉre La Chaize - Giovanni Battista Bassani: La morte delusa - Antonio Vivaldi: Catone in Utica - Antonio Vivaldi: La veritÄ in cimento - Benedetto Ferrari: Musiche Varie - Un Concert pour Mazarin

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.