Philip Picket o hudbě Alžbětinského divadla

Jak vznikl soubor Musicians of the Globe? Z popudu Sama Wanamakera, který stál u zrodu myšlenky obnovení Shakespearova divadla Globe. Zavolal mi a řekl: „Rád bych tady měl nějakou kvalitní hudbu. Představuji si soubor, který aby nepracoval pouze v divadle, ale také by šířil jeho jméno mimo něj.“ Původně se toho měl chopit můj soubor New London Consort, ale bohužel to časově nefungovalo, a tak jsme se rozhodli založit soubor nový, mladší, složený z lidí, kteří budou hrát pouze na renesanční nástroje.

Je počet členů v souboru neměnný? Ne, záleží na programu. Je zde pevné jádro, které tvoří The English Broken Consort, jehož složení vzniklo podle vzoru anglických městských hudebníků: housle, zobcová flétna, loutna, basová viola da gamba, cistra a bandora. Podle typu představení se toto jádro rozšiřuje o další nástroje.

Hrajete výhradně renesanční hudbu? S „broken consortem“ ano, protože je zde časově omezený repertoár. Řada lidí, jako například Thomas Morley, upravovali oblíbené melodie své doby pro tento druh ansámblu, což je úžasné, protože do té doby se dalo hrát cokoli na cokoli. Člověk prostě nevěděl, co na co hrát a mohl se dopouštět příšerných omylů. Ale tady máme najednou reálný repertoár pro reálný soubor!

Na jaký typ nástrojů hrajete? Víte, lidé, kteří dnes staví kopie nástrojů, je často různě uzpůsobují, aby vyhověli dnešním potřebám. Tím nástroje kazí. Vyžaduje se, aby nástroje zněly hlasitěji, protože je třeba hrát ve větších sálech. A tak se udělá kompromis tady a tamhle a vznikne vlastně úplně nový nástroj, který už není kopií. Naše nástroje jsou naopak velice věrnými kopiemi. Můžete na ně hrát legato, být lyrická, vokální. A o tom celém je renesanční hudba. Je lyrická, vokální, napodobuje hlas.

A zvuk je pak velmi specifický… Ano, skutečně je. Takové nástroje znějí opravdu jinak, nádherně, dobře se na ně hraje, jsou vyvážené, jejich zvuk je velmi subtilní. Nemusíme třeba zvukově nahrazovat loutnu, jak to dnes dělá řada jiných souborů. Tam prostě loutnu vůbec neslyšíte! Protože hrají na barokní housle, ne na renesanční, na barokní violu, ne na renesanční.

Co všechno musíte nastudovat při přípravě projektu? Jde o kombinaci všeho možného, musíme vše prověřovat a ověřovat v pramenech, zabýváme se otázkou ladění a dalšími organologickými detaily. Řešíme otázky typu: Tento nástroj byl postaven v roce 1570, a po roce 1600 byl upraven. Pak byl zase upraven a tyto změny na něm zůstávají. Proč? Takové úvahy vyžadují dost znalostí.

Kdo hrál hudbu v shakespearovském divadle? Pouze muži? Muži a chlapci, kteří zastupovali ženský prvek. Ženy na jevišti nebyly. Určitě znáte romantický film Zamilovaný Shakespeare – hodně věcí v něm bylo uvedeno velice přesně, přestože je jinak dost módní a hloupý. Ženy se na jevišti skutečně neobjevovaly.

Kdo vlastně byli divadelní hudebníci? Byli to profesionálové, městští hudebníci, šest lidí, kteří byli placeni městem. Hráli na dechové nástroje a v „broken consortech“. Dále ještě asi tři hudebníci patřící ke dvoru. To bylo celkem běžné, protože dříve se muzikanti neuživili prací pouze pro jednoho pána. I členové královské kapely hráli v divadle.

Jaká byla funkce hudby v divadle? Byla jich celá řada. Například předat publiku nějakou informaci, změnit náladu, podat vhled do charakteru a pocitů postav – tuto funkci plní vlastně píseň, která komentuje určité myšlenky. Hlasy trubek říkají publiku, co se děje na bitevním poli nebo na dvoře. Někdy, když je hudba hrána mezi scénami, vám může ukázat, že se děj posunuje na jiné místo, třeba z bitvy na dvůr. Může mít spoustu různých funkcí, ale nikdy není filmová, nikdy není jen kulisou! Pokud slyšíte hudbu na jevišti, jde o určitý druh napodobení reality.

Sdílet článek: