středa, 22. duben 2020

Petra Matějová: Muzikant potřebuje cvičit, šichta nešichta

Napsal(a) 

Petra Matějová, foto Supraphon Petra Matějováfoto: Supraphon

Hráčka na kladívkový klavír Petra Matějová prožívá v důsledku koronavirové krize dosud nejintenzivnější „mateřskou“. I když se živí jako samostatně výdělečná osoba, kvůli malému zaměstnaneckému úvazku nemá nárok na podporu státu. S houževnatostí, s jakou vymýšlí aktivity pro své dva syny, lpí na pravidelném cvičení na nástroj. A co se vystupování týče, našla si svůj způsob: „zahradní“ koncerty pro sousedy.

Jak se tvůj život změnil po vyhlášení nouzového stavu? Kromě zrušených koncertů a zkoušek a možnosti opustit pracovně republiku tu změnu mého života určuje především fakt, že mám dvě děti, jedno předškolního a jedno čerstvě školního věku. Takže jelikož mému muži se – samozřejmě naštěstí – pracovní podmínky nijak výrazně nezměnily, nemám na výběr: jsem na té bezkonkurenčně nejintenzivnější rodičovské „dovolené“, jakou jsem kdy měla…

Zvládáš se udržovat ve formě? Už jen z psychického důvodu, musím! Myslím, že teprve teď doceňuji terapeutickou funkci jak pravidelného denního režimu, tak samozřejmě hudby samotné. Rozhodně cvičím denně, jen je to až navečer a v noci, protože od rána zhruba do 16 hodin jsem (jako jistě celá řada mých dětných kolegyň v mnoha oborech) zároveň učitelkou na základní škole a ve školce, kuchařkou, družinářkou, učitelkou houslí a skautskou vedoucí. Pustila jsem se do Mozartových sonát a doplňuji ty, které jsem buď nehrála nebo hrála dávno a jinak. Ta energie a většinou pozitivní náboj je přesně to, bez čeho se momentálně duševně neobejdu. A tak jsem začala hrát ze zahrady sousedům přes údolí, třeba nám vznikne vesnický zahradní cyklus. Teď v dubnu měl také jak narozeniny, tak 170. výročí úmrtí můj oblíbený Václav Jan Tomášek, takže jsem se vrátila také k jeho sonátám a nahrála k těmto výročím pár domácích videí. Často v těchto dnech myslím na klavíristku Alici Herz, která i ve svých 103 letech cvičila každé dopoledne s takovou pravidelností, že si podle ní sousedé mohli řídit hodinky.

Spadáš podobně jako řada výkonných umělců do kategorie OSVČ? Já spadám dokonce do té „krásné“ kategorie OSVČ, která má k tomu pár hodin úvazku – v Praze je to u mě slovy jedna hodina týdně, a pak učím na půlúvazek hammerklavier na Hudební Akademii v Krakově, což se momentálně překvapivě docela úspěšně děje on-line. Oficiálně budu vlastně ještě asi tři měsíce na rodičovské dovolené, takže ta je momentálně jedinou podporou, na kterou mám od státu nárok.

O kolik koncertů jsi doposud přišla? V Čechách to za ten poslední měsíc byly čtyři zrušené koncerty a jeden festival v Polsku. V případě dvou českých koncertů se uvažuje o přesunu buď na podzim, nebo na další rok.

, foto Jiří Jaroch foto: Jiří Jaroch

Někteří kolegové řeší situaci rychlou brigádou v supermarketech. Co si o tom myslíš? V supermarketech, v továrnách, v pomáhajících profesích… Samozřejmě mi to trhá srdce, i když – tak jako mnozí – obdivuju, že do toho šli. Ale muzikant potřebuje cvičit, aby mohl vystupovat. Co asi ještě zvládne člověk po takové šichtě, zejména když ho třeba čeká ještě druhá v domácnosti? Ještě víc mě děsí, s jak nechápajícími nebo dokonce nenávistnými reakcemi se v této nové roli někteří kolegové setkali. V neposlední řadě by bylo velice nefér, kdyby právě kvůli takové brigádě neměli dosáhnout na státní podporu.

V čem je situace hudebníků a zpěváků specifická – ve srovnání s jinými profesemi? Co se týče udržitelnosti profese samotné, tak jednoznačně v nutnosti být v každodenním několikahodinovém kontaktu se svým nástrojem. Vždycky si vzpomenu na citát tuším Vladimira Horowitze, který říkal: „Když necvičím jeden den, poznám to jen já, když necvičím dva dny, pozná to i moje žena, a když necvičím tři dny, pozná to i moje publikum.“ Co se týče současné a budoucí situace v hudbě i v kultuře obecně, tak v tom, že i po uvolnění opatření o shlukování padesáti nebo snad jednou i více osob, se teprve uvidí, kolik lidí si na koncerty vůbec troufne chodit. O státním rozpočtu na další léta a krácení už i před krizí malinkého dílečku, ze kterého kultura dlouhodobě musí žít, raději ani nemluvě.

Někteří hudebníci se už chopili iniciativy na podporu kolegů, myslím teď například Radka Baboráka, Václava Lukse a další. Sleduješ tyto aktivity? Sleduji a jsem za ně velmi vděčná, protože sama mám kapacity málo. Skvělé je Sdružení umělců klasiky (SUK), kterému se podařilo zaangažovat právnickou kancelář pro řešení konkrétní osobní situace, nebo prostřednictvím svých významných zástupců komunikuje o naší specifické situaci s Ministerstvem kultury.

Jaká podpora od státu – třeba na příkladu zahraničí – by ti připadla smysluplná? Nemusíme ani chodit do zahraničí, úplně by stačil původní návrh podpory 15 tisíci měsíčně po dobu nemožnosti vykovávat svoji profesi. Myslím, že kdyby u něj zůstalo, mohlo za kasou skončit o pár kolegů méně.

Co ti během tohoto stavu nejvíc chybí a v čem je to naopak přínosná situace? Chybí mi soukromí a čas. Sice nemám přímý kontakt se širokým okruhem lidí, ale zato jsem 24/7 se svou rodinou, což je příjemné i náročné zároveň. Jako přínosné vnímám zejména dvě věci. Protože jsme se hned se zavřením škol „odstěhovali“ na chalupu, a do Prahy jezdím jen o víkendu jako do práce, pěkně ode dveří ke dveřím bez styku s okolím, jsem v této úžasné, ale běžně na povinnosti nejnabitější roční době intenzivně v přírodě. To se mi naposledy stalo v předškolním věku. Profesně zas snad poprvé od školy můžu cvičit taky „do šuplíku“ a nejen programy od jednoho koncertu k dalšímu, kdy každá nová skladba má hned své datum doprovázené více či méně zdviženým prstem. A konečně, i přes útlum koncertního života a značně pozměněnou podobu pedagogické činnosti je pro mě celá situace velkou výzvou, nutí mě zaobírat se myšlenkami a pocity, na které jindy „není čas“, a staví mě do situací, kterým by jindy bylo snadné se vyhnout, ale jejich vyřešení je nakonec obohacující.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.