středa, 1. červen 2011

Petr Vyroubal - advokát jako konzument hudby

Napsal(a) 

Petr Vyroubal - advokát jako konzument hudby Petr Vyroubal - advokát jako konzument hudby

Když vejdete do prostor pražské advokátní kanceláře Vyroubal Krajhanzl Školout, máte pocit, že jste se omylem dostali do malé galerie. Všude jsou obrazy současných českých výtvarníků. Setkání se zakladatelem advokátní kanceláře, Petrem Vyroubalem, bylo zprvu zvláštní. Myslel jsem si, že špičkový právník musí být suchar, v hlavě jen paragrafy a dává si pozor na každé slovo. Naštěstí jsem se mýlil. Nejdřív mi ukázal obrazy a několik exotických artefaktů a potom začal se zaujetím mluvit o hudbě, o tom, že je konzumentem s potřebou vyššího dávkování, o umění, s určitým ostychem, ale upřímně. Když jsem se jej zeptal, zda by nechtěl podpořit cédéčko k poctě Smetanova kvarteta, okamžitě spontánně souhlasil a zavzpomínal, jak v 80. letech mohl po koncertě v Německu aspoň chvíli držet v ruce a hlídat vzácné violoncello Antonína Kohouta a jak velkým vzorem byli pro něho členové Smetanova kvarteta. Byl to můj vůbec první rozhovor s právníkem.

Proč se stává člověk filantropem a proč jste se jím stal vy, tedy mecenášem v oblasti kultury? Myslím, že to jsou silná slova. Lze je použít až od určitého vztahu k něčemu dobrému, tedy hodnému podpory. Spíše než za filantropa se považuji za přítele kultury, v tomto případě hudby. Úrovně filantropa jsem rozhodně ještě nedosáhl.

Jak jste se dostal k tomu, že jste „přítelem umění“? Kořeny jsou samozřejmě v dětství, kdy jsem v šesti letech začal hrát na housle a vydržel jsem u tohoto nástroje sedmnáct let. První léta byla jako u řady žáků lidových škol umění obdobím stresu, protože mě to nebavilo. Naštěstí se stres proměnil v nadšení, které vyvrcholilo muzicírováním ve smyčcovém kvartetu. To byla pro mě v oblasti hudby nejkrásnější doba. Aktivní kontakt s hudbou mě tehdy nejenom obohacoval, ale vysloveně psychicky uvolňoval; vlastně antistresový efekt. Později, i když jsem se už aktivně hudbě nevěnoval, jsem se začal fenoménu hudba věnovat alespoň tím, že jsem začal podporovat různé projekty finančně i organizačně. Když se ohlédnu zpět, tak moje aktivita v této oblasti začala kolem roku 2000. Prostě jsem cítil, že pro svou práci v advokacii potřebuji odreagování v umění – hudebním i výtvarném. Výsledkem toho bylo a je i moje angažmá ve prospěch Talichova komorního orchestru. K určitému zlomu však došlo na jaře letošního roku, kdy začalo, jak s nadsázkou říkávám, moje „období zvýšené kreativity na kulturní frontě“. Vytipoval jsem si pár kulturních projektů, v kterých bych se rád angažoval.

Máte z takového snažení kromě ušlechtilých výsledků zisk i vy? Určitě. Dostávám z toho hodně dobré energie, zažívám krásné pocity na koncertech a rád se setkávám s lidmi, kteří mě mohou duchovně obohatit. Je to taková moje životní „schizofrenie“ nebo přesněji vyrovnávání protipólů. Právo je někdy dost nudná záležitost, takže odskoky do hudby, do úplně jiného světa, můj život vybalancovávají. Jsem zastáncem principu kalokagathia – rovnováhy ducha a těla. Proto mi ony stále intenzivnější odskoky do vážné hudby a výtvarného umění poskytují balanc.

Vaším zatím možná nejzásadnějším odskokem je Talichův komorní orchestr. Na počátku řady počinů a rozhodnutí bývá náhoda, i když já moc na náhody nevěřím. Před osmi lety mi jeden známý navrhl, abych se stal členem správní rady tohoto orchestru. Šest let jsem byl předsedou správní rady, nyní jsem předsedou dozorčí rady. Spolupráce si moc vážím. Symbolem českého dirigentství je pro mě určitě stále Václav Talich a jsem rád, že jeho prasynovec, Jan Talich, pokračuje ve vysoké umělecké úrovni orchestru, který založil. Mimochodem pojítkem mezi námi není jen láska k hudbě, ale i obliba dobrého vína, které si občas společně rádi vypijeme.

Co se vám líbí na tomto orchestru? Líbí se mi, že v něm hrají mladí lidé a pro mě je podstatné, že nejenže dobře hrají, ale že se dá na to dívat, hrají zaujatě, s radostí. Dnes totiž není běžné, aby orchestry hrály s entusiasmem. A to je další přidaná hodnota, energie; není to jen o tónech, ale je to něco transcendentálního, co na svoje posluchače přenášejí. Koneckonců orchestr nepodporuji jen já, ale celá naše advokátní kancelář.

Jakou máte rád hudbu? Podstatné je, aby mě „zduchovňovala“. Jedním z mých favoritů je Bach, zvláště pak nahrávky Glenna Goulda. Dalším je Beethoven, například smyčcová kvarteta, symfonie Šostakoviče, u něhož jako by na mě působila energie za notami, nebo letošní jubilant Mahler, ke kterému nebyla moje cesta jednoduchá.

Prý jste součástí okruhu lidí, kteří chtějí iniciovat realizaci nové koncertní síně v Praze... Je ostudné, že za téměř sto let nebyla v Praze vybudována špičková velká koncertní síň. Na myšlenku angažovat se i v tomto směru mě navedl Lukáš Hurník. Po čase jsem zjistil, že existují dvě na sobě nezávislé vize. Za první stojí Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu, jenž vznikl na půdě Pražského jara a je reprezentovaný Jiřím Bělohlávkem a Romanem Bělorem. (Pozn. red.: Spolek dojednal s představiteli pražského magistrátu memorandum, které vyjadřuje potřebnost nového kulturního centra se sálem s kapacitou minimálně 1800 diváků a snahy hledat vhodný pozemek a získat finanční prostředky.) Nositelem druhé vize domu umění je již několik let galerista Miro Smolák (pořadatel cen Trebbia – pozn. red.). Svoje možné angažmá vidím v rovině organizační či právního servisu. Praha nový velký sál potřebuje. Je kulturním a vzdělanostním centrem státu. Není to sportovní hřiště vhodné pro olympijské hry.

Provokativní coda: Potřebuje právo hudbu a hudba právo? Prvoplánově vám jistě vytanou na mysli autorská práva. Ale to jste asi nemyslel... Obojí je lidský výtvor, ale zdá se mi, že mezi hudbou a právem vztah závislosti není. Právo je záležitost levé mozkové hemisféry, analytické, logické části lidské osobnosti. Hudba jako projev emoční, smyslové stránky člověka patří pravé hemisféře. Právo vzniklo coby civilizační nutnost na základě snahy po regulaci lidského chování, abychom se tady nepobili. Hudba je potřeba lidské kultivace, dává nám rozlet, svobodu. Naštěstí mnozí právníci hudbu potřebují a odskakují si jako já ze sféry nutnosti do světa svobody a emocí.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.