pondělí, 8. únor 2021

Petr Rudolf Manoušek: Dva tisíce tři sta tun lásky

Napsal(a) 

Petr Rudolf Manoušek, foto Archiv zvonařství Manoušek Petr Rudolf Manoušekfoto: Archiv zvonařství Manoušek

Jen málokterý hudební nástroj mě fascinuje tak jako zvon. Být v blízkosti Petra Rudolfa Manouška, možná posledního českého mistra zvonaře, byla doslova životní zkušenost.
Zvon je jak zvláštní předmět, tak hudební nástroj. Většinou slouží lidem ve věžích, kde je jaksi nedostupný a oko na něho nedohlédne. Téměř vždy je výtvarně ozdoben, nicméně jeho krása spočívá ve zvuku. Nahoru za ním stoupají jen vyvolení, na prvním místě zvonaři, kteří jej buďto pozdvihují, nebo mu dávají nový život. Zvon se však rodí v zemi. Zvonař míchá měď a cín, tvoří z hlíny formu, dává svému dítěti-zvonu bohatství zvuku, ve spolupráci s kovářem srdce a vyzdvihuje zvon nakonec vzhůru, kde udává řád a rytmus života. Někdy se raduje, jindy truchlí, ba i bije na poplach. Obdivuji houslaře, ale poslání zvonaře mi přijde posvátné. Když slyším vznešený zvuk svatovítského Zikmunda, symfonii zvonů Klokot, Zelené Hory, vimperský Maria Hilf, rychnovského Kryštofa, zvonohru ve Křtinách…, zastavím se a bez dechu s úctou poslouchám. Zvon se stovky let nemění a nejlepší opusy mi připadají podobně dokonalé jako housle Antonia Stradivariho.
Petr Rudolf Manoušek (1957) rozvíjí rodovou tradici, která začala v první dekádě 20. století. Navázal na odkaz dědy-zakladatele Rudolfa Manouška st. (1881–1951) a svého otce Rudolfa Manouška ml. (1909–1994). Můj hlavní dojem ze stodvacetileté cesty rodu Manoušků, jež byla nelehká, někdy dramatická až tragická? Láska ke zvonům, láska k řemeslu, láska ke zvukové symfonii zvonů. Láska a nadšení prolínaly i náš rozhovor, jenž se uskutečnil ve formálním sídle firmy Manoušek ve Zbraslavi, kde se už ale zvony neodlévají a hlavním magnetem je Muzeum zvonařství.

Ve vašem rodu jste třetí generace. Jak tuto tradici uvnitř sebe vnímáte, nakolik je to zavazující? A bude v tom někdo pokračovat? Moje děti si vybraly jinou práci, která jim přináší spokojenost v životě, pokračovatele tedy nemám… Vždycky jsem velmi silně vnímal tradici zvonařství našeho rodu a později jsem si ověřil, že je tomu stejně u všech mých zahraničních kolegů. Zvon nelze vyrobit za týden, takže zvonař má na svou cestu k dokonalosti poměrně omezený čas a musí velmi tvrdě pracovat. Když potom může navázat na výsledky práce svých předků a poučit se z jejich úspěchů i chyb, dá mu to určitý náskok, takže se během života může posunout trochu dál a zkušenosti pak předat svému nástupci. Samozřejmě nikdy není zaručeno, že následovník bude lepší nebo aspoň stejně dobrý jako jeho předek. V historii můžeme najít příklady, jak pokračovatel rodu k vedení firmy neměl schopnosti nebo rezignoval na kvalitu, a tím doslova zničil předchozí dobré jméno, které jeho předkové dlouho budovali. Toto vědomí je pro mě zavazující a nikdy bych si nedovolil něco takového dopustit.


V každé zemi je přístup ke zvonům trochu jiný,
ale vždy si zvon s sebou nese určitou symboliku a nadčasovost.


Vnímání a funkce zvonu se v běhu času proměnila. Určoval ráno, poledne, klekání, svolával ke mši, uctíval zemřelé, oslavoval svatby. Dnes je to exkluzivita, možná i atrakce, doufám i kulturní objekt hodný ochrany. Jak vnímáte tyto proměny? V naší zemi je zvon v povědomí lidí stále velmi úzce propojen pouze s kostelem či zvoničkou na návsi, v lepším případě si někdo připomene odbíjení věžních hodin. Dnes už pochopitelně nejsme odkázáni na polední zvonění jako jediný časový signál, ale funkce zvonu jako hudebního nástroje zůstává téměř neznámá – ostatně i zvonohra pražské Lorety byla po několik staletí víceméně exotickou atrakcí, od níž nikdo neočekával širší využití. Stejně tak vnímání zvonu jako součásti kulturní historie zůstává výsadou poměrně úzkého okruhu lidí, kteří jsou schopni takovou hodnotu vidět. Je to markantní především na sbírkách pro restaurování zvonů, kdy jsou mnohem častější a větší příspěvky od jednotlivců než firem či institucí a vyřizování státních dotací a grantů na tyto účely patří k nejobtížnějším. V každé zemi je přístup ke zvonům trochu jiný, ale vždy si zvon s sebou nese určitou symboliku a nadčasovost.

Základem zvonařského umění je jako třeba u houslaře určitě dokonalé řemeslo, jistě i tradice. Jakou roli hraje kreativita? Zvonař nemá příliš velký prostor k volné tvorbě. Zvon je v první řadě hudebním nástrojem, takže všechno se podřizuje snaze o co nejdokonalejší akustické vlastnosti. Trochu volnější hranice má sochař, který vytváří výtvarnou výzdobu zvonů, ale i ten musí striktně respektovat zákonitosti zvonového profilu. Ty určují, kde je možné umístit více výtvarných prvků a kde jsou naopak nežádoucí, stejně jako předepisují určitou vyváženost na povrchu zvonů i výšku reliéfů. Opomenutí či nerespektování pravidel se vždycky negativně projeví na kvalitě zvuku a pak už je na nápravu pozdě. Kromě toho je už samotné zadání zakázky vázáno mnoha podmínkami, takže kreativita se může projevit pouze v umění, jak docílit optimálního výsledku.

Poznáte vaše zvony? V čem je jejich zvuk specifický? Své zvony samozřejmě poznám po hlase, stejně jako lze rozlišit zvony významných zvonařů z minulých staletí. Je to dáno charakteristickým zvukovým obrazcem, který představuje něco jako rukopis autora. Některé alikvotní tóny třeba chybí, u jiného zvonového profilu mají zase typickou odchylku či zní výrazněji, než je obvyklé. To jim dává zvláštní barvu tónu, proto byl také jeden z dědových zvonových profilů ustanoven jako etalon v mezinárodních kampanologických směrnicích pro kolaudace zvonů.

S otcem ve zvonárně, 1974, foto Archiv zvonařství Manoušek S otcem ve zvonárně, 1974foto: Archiv zvonařství Manoušek

Zvon provází člověka určitě tisíc let. Vyráběl se vždy stejně? Zvony se tradičně odlévají ze zvonoviny, což je slitina 22–23 % čistého cínu a 77–78 % čisté mědi. Žádné další kovy nejsou žádoucí a dlouholeté pokusy prokázaly, že nejlepší výsledky má skutečně jen čistá zvonovina. Oba kovy jsou poměrně drahé a mnoho zvonařů se proto snažilo najít levnější slitinu. Existují zvony odlité z mosazi, bronzu s nižším obsahem cínu, různých zinkových slitin nebo z litiny. Těch se zachovalo poměrně hodně z poválečných dob, kdy byl nedostatek barevných kovů a litinové zvony se odlévaly jako dočasná náhražka. Přestože některé firmy vyráběly litinové zvony v poměrně slušné kvalitě až do počátku 60. let 20. století, žádný z nich nemohl zvukově konkurovat klasickému zvonu ze zvonoviny. Každý materiál má své specifické vlastnosti a zvonovina je v tomto ohledu nenahraditelná.

Co je na výrobě zvonu nejsložitější? Základním a pravděpodobně jedním z nejdůležitějších technologických kroků je ten úplně první, tj. výpočet budoucího tónu. Zjednodušeně řečeno jde o stanovení síly zvonové stěny po celé délce zvonového profilu, ve vztahu k výšce, spodnímu a hornímu průměru zvonu. Tím je dán celý soubor základních a alikvotních tónů, který vytváří vlastní hlas zvonu, to vše s přesností na 1/16 tónu. U nových zvonů do souhry s dalšími je navíc potřeba při výpočtu přihlížet k ladění starého zvonu, aby při společném zvonění nevznikala disharmonie. Při stavbě zvonohry s několika desítkami zvonů je pak požadovaná přesnost ladění až 1/100 tónu.

Totálně laická otázka – jak se ladí zvon? Zvon je naladěn už dříve, než fyzicky vznikne, protože tón je dán profilem zvonového žebra jako výsledek komplikovaného výpočtu. Všechny další technologické kroky mají za úkol pouze zajistit odlití s dodržením maximální přesnosti a kvality. Pokud má hotový zvon odchylku mimo povolenou toleranci, oprava není možná a musí se odlít znovu. Pouze u zvonů pro zvonohry se používá drobné doladění na vertikálním karuselu, protože prostým odlitím nelze docílit tak vysoké přesnosti ladění. Na rozdíl od jiných hudebních nástrojů je zvon při výrobě naladěn jednou provždy.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2021.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.