pátek, 26. prosinec 2003

Petr Iljič Čajkovskij

Napsal(a) 

Petr Iljič Čajkovskij Petr Iljič Čajkovskij
Petr Iljič Čajkovskij byl osobností s velice rozsáhlou tvůrčí dimenzí. Dokázal v sobě objevit neuvěřitelné množství vnitřních poloh, které tlumočil svou hudbou, poloh, které zřejmě zůstaly zakódovány pouze v tomto abstraktním umění. V jeho díle najdeme lyrická témata i vášnivé dramatické scény, to vše v nejrůznějších hudebních formách: sólovou písní s klavírem a smyčcovými kvartety počínaje, až po orchestrální kompozice, instrumentální koncerty, balety a rozsáhlé opery. Komponoval jak skladby sledující určitý předem daný program, tak i díla bez bližšího obsahového určení. Co se podnětů vzniku týče, nebyl Čajkovskij v žádném případě umělcem tvořícím pouze při svitu měsíce a klokotání slavíků. V období, ve kterém tento skladatel žil, nebyla už sice hudba chápána jako jedno z řemesel, skladatelé už nebyli zaměstnáváni pouze církví či šlechtou, kladl se daleko větší důraz na originalitu, nezávislost, individualitu a vnitřní umělcovy touhy, ale ona řemeslná povaha se tak docela nevytratila. I Čajkovskij dělil zcela realisticky svou tvorbu na skladby inspirované vnitřní potřebou a kompozice psané na objednávku. Podle vlastních slov pro něj byly oba typy skladeb stejně důležité, nejen z finančních důvodů: "Hned musím poznamenat, že vím ze zkušenosti, že kvalita skladby nezávisí na tom, ke které skupině patří. Velmi často se mi stalo, že věc druhé skupiny byla velmi povedená, i když impuls k ní přišel z vnějšku, a naopak, věc, která napadla mne, se z různých příčin příliš nepovedla", napsal v jednom ze svých dopisů. Připouštěl ale, že původ hudebních motivů, které ho napadaly, vysvětlit nedokáže, že je to "neproniknutelné tajemství".

Skrývání v davu

Nakolik se Čajkovskij otevíral skrze hudbu, natolik byl uzavřený navenek. Od dětství si díky studiu mimo domov zvykl na kontakt prostřednictvím dopisů, se svou dlouholetou přítelkyní Naděždou von Mekk komunikoval výhradně touto formou. Přirozená uzavřenost a později i životní okolnosti skladatelovu uzavřenost jen znásobily. Důvěrou obdarovával pouze rodinu a několik nejbližších přátel, ovšem i zde věděl, před kým musí střežit některá tajemství. Sám sebou mohl být jen před mladším bratrem Modestem. Snad pro to, že si byli v mnoha směrech podobní, měl jistotu, že u Modesta nalezne vždy pochopení a ne odsouzení. Z Čajkovského dopisů postupně jako z mozaiky vyvstává téměř úplný obraz skladatele. Kromě zmíněné introvertní polohy se tento umělec dlouhou dobu potýkal se studem, který mu znemožňoval vystupovat před publikem coby dirigent, s přecitlivělostí a vnitřní nejistotou. Zároveň dokázal být ale tvrdohlavý a neústupný, velkorysý, mnohdy překvapivě prozaický a realistický.

Petr Iljič Čajkovskij Petr Iljič Čajkovskij

Názory a setkání

Kdybychom chtěli sestavit žebříček několika Čajkovského hudebních nej-, na prvním místě by zcela určitě stál Mozart. Skladatel jeho dílo obdivoval a miloval, pokud to bylo nutné, neochvějně jej obhajoval. Například v polemice se spisovatelem Vladimírem Vasiljevičem Stasovem, který skladatelově oblíbenci přiřkl "taliánskou sladkost a formalismus": "Jak je mi Vás líto! Jak je mi líto lidí hudebně vnímavých a při tom neschopných potěšit se touto božskou krásou a prostotou! Umíraje chtěl bych slyšeti úryvky z Dona Juana nebo Andante z jeho kvintetu d moll." Na druhém místě by mohl stát Charles Gounod, jehož si Čajkovskij vážil jako velkého operního autora: "... podle mého nejupřímnějšího mínění je Gounod dokonalý mistr, i když třeba není nejdokonalejší tvůrce." Rezervovanější byl Čajkovskij k současníkovi Richardu Wagnerovi, jehož opery shledával nudnými a dlouhými, a k Johannesu Brahmsovi. Preferoval hudbu francouzskou před německou. V literatuře ale neholdoval ani Emilu Zolovi, ani Victoru Hugovi. Jednoho označil za "tatrmana", druhý byl podle něj neupřímný. Z domácích autorů na Čajkovského zapůsobil především Lev Nikolajevič Tolstoj, setkal se i s Ivanem Sergejevičem Turgeněvem. Oba spisovatelé slyšeli skladatelův První smyčcový kvartet , Turgeněv byl dokonce na jeho premiéře. Tolstoj slyšel skladbu o něco později a při větě Andante cantabile se rozplakal. Něčím si možná byli tito umělci blízcí, Čajkovskij ale nemohl nikdy přistoupit na Tolstého názor, že ruský mužik je muzikálnější než Mozart.

Láska jménem orchestrion

Když se Petr Iljič Čajkovskij v roce 1863 definitivně rozhodl, že se bude věnovat pouze hudbě, dobře si uvědomoval, že začínat ve třiadvaceti letech nebude vůbec jednoduché. Opustit jistotu úřednického místa na ministerstvu spravedlnosti a vrhnout se do mnohdy zrádných uměleckých vod byl nepochybně nesmírný krok odvahy, u přecitlivělého a úzkostného mladíka, jakým Čajkovskij bezesporu byl, asi jeden z největších. Takové rozhodnutí se ovšem neděje ze dne na den, i začínající skladatel musel projít určitým vývojem, než k němu dospěl.

Prvních osm let svého života strávil malý Péťa v uralském městečku Votkinsk, byl druhorozeným synem důlního inženýra Ilji Petroviče a jeho manželky francouzského původu Alexandry Andrejevny rozené Assier. Už ve čtyřech letech byl Petřík svěřen spolu se starším bratrem Nikolajem (manželům Čajkovským se pak narodily ještě další čtyři děti) guvernantce Fanny Dürbach, o rok později přibyla chlapci učitelka klavíru. Hudba malého Péťu doslova vzrušovala, s oblibou vysedával u rodinného orchestrionu, na němž poslouchal úryvky Belliniho, Rossiniho a Donizzetiho skladeb, především však svou zamilovanou árii Zerliny Navždy tvá z Mozartova Dona Giovanniho. Domácí vyučování muselo jednoho dne skončit, a tak byl desetiletý Petřík zapsán do přípravné třídy petrohradské právnické školy. Při této příležitosti vzala maminka svého synka na představení Glinkovy opery Život za cara . Divadlo, orchestr, kostýmy, pěvci - další mimořádné setkání s neodbytnou hudbou Čajkovského naprosto oslnilo a také patřičně rozrušilo.

Z úředníka hudebníkem

Čajkovskij studoval, získával nové přátele, byl obklopován dívkami a nezapomínal ani na hudbu. Netušil však, že rodinná idyla bude zanedlouho přerušena. Maminka Alexandra Andrejevna zcela nečekaně onemocněla nákazou cholery a krátce poté své nemoci podlehla. Chyběla všem a každý se s její smrtí vyrovnával po svém. Čtrnáctiletý Petr se uzavřel ještě více do sebe a hledal útěchu v hudbě. Chodil na hodiny zpěvu, klavíru, hry generálbasu a v roce 1856 zkomponoval své první dílko, italskou canzonettu Mezza notte . O čtyři roky později měl práva dokončena a nastoupil slibné místo na ministerstvu spravedlnosti. Úřadování mladého muže příliš nebavilo, zajímavější byly návštěvy koncertů, divadel a nekonečné hovory o umění. Přestože byl Čajkovskij ujišťován učitelem klavíru, že nemá dostatek nadání pro profesionální dráhu, houževnatý mladík se zapsal na hodiny do Ruské hudební společnosti, která se vzápětí přeměnila na konzervatoř. Neustálé přebíhání ze školy do práce Čajkovského začalo unavovat, navíc učitelé žáky nijak nešetřili a Petr byl natolik pečlivý a zodpovědný, že na rozdíl od mnoha kolegů proseděl mnohdy celou noc, jen aby dokončil požadovaný úkol. Nakonec se k nevelké radosti svého otce rozhodl, že odejde z práce, bude si přivydělávat učením a stane se skladatelem.

Petr Iljič Čajkovskij Petr Iljič Čajkovskij

Otevřené dveře

Na konzervatoři vládl pevnou rukou ředitel Anton Rubinstein a Čajkovskij se pod jeho vedením věnoval kompozici. Vynikal svou pílí a školu velice úspěšně dokončil v roce 1865. S ředitelským doporučením odjel hned začátkem následujícího roku do Moskvy a stal se zde učitelem na nově zřízené konzervatoři, kterou řídil Rubinsteinův neméně činorodý a slavný bratr Nikolaj. Petr Iljič pokračoval ve skládání a povzbuzován Nikolajem se pustil do své první symfonie a vzápětí i do jevištních děl. Žádná z Čajkovského prvních skladeb se sice nedočkala příliš velkého úspěchu, ale jejich autor houževnatě pracoval dál.

Práce, práce, práce

Další osobností, která Petra Iljiče pobízela k tvorbě, byl skladatel Milij Alexejevič Balakirev. Tak vznikla předehra-fantazie Romeo a Julie , která byla považována za autorovo první skutečně mistrovské dílo. Čajkovského ovšem stále lákala i vokální hudba. V roce 1868 začal pracovat na úpravách padesáti ruských lidových písní, o rok později zkomponoval 6 písní op. 6 a ponořil se do přípravy nové opery s názvem Opričnik . Drama I. Lažečnikova na téma lásky a spiknutí se odehrává v prostředí carských strážců "opričniků" za vlády Ivana Hrozného. Ihned po dokončení Opričnika v roce 1872 zahájil skladatel práci na 2. symfonii op. 17 , které se po smrti Čajkovského začalo říkat "Malá ruská" kvůli použití lidových nápěvů (ve finále zazní ukrajinská píseň Jeřáb ). Následovala další opera, vokální díla, 3. symfonie op. 29 , Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr op. 33 a slavný Klavírní koncert b moll op. 23 .

Naděžda Filaretovna

Čajkovského touhu neomezeně tvořit brzdil obvyklý, ovšem dost podstatný problém - peníze. Na konzervatoři vyučoval nerad, jeho skladby se zatím mimo Rusko neujaly a propagovat je po Evropě bylo pro stydlivého autora nepředstavitelné. O problémech začínajícího umělce se doslechla koncem roku 1876 bohatá vdova a mecenáška Naděžda Filaretovna von Mekk. Jako mávnutím kouzelného proutku bylo po starostech. Od bohaté vdovy přicházely objednávky skladeb a tučné honoráře, dáma byla navíc Čajkovským tak zaujata, že začala v brzku podporovat i uvádění a vydávání jeho děl. Mezi vdovou a skladatelem vzniklo prostřednictvím dopisů, které si následujících čtrnáct let posílali, přátelství, zvláštní citové pouto a hluboké vzájemné porozumění. Nikdy se nesetkali, nic od sebe nežádali. Říkalo se ale, že spříznění tohoto druhu umožnila Čajkovského homosexualita a Naděždina frigidita.

"Chtělo by se mi napsat Vám mnoho, velmi mnoho o svém fantastickém vztahu k Vám. Říkám jen, že tento vztah, jakkoli abstraktní, je mi drahý jako ten nejlepší, ten nejvyšší ze všech citů v lidské přirozenosti možných...", vyznávala se Naděžda novému příteli. O několik měsíců později obdržel Čajkovskij další vyznání: "... těším se myšlenkou, že jste se mnou v jednom městě. Ale ať jste kdekoli, nikdy na Vás nedokážu zapomenout ani Vás přestat milovat." To už však nejsou slova nezištné Naděždy, ale studentky konzervatoře Antoniny Miljukovové, jejíž vpád do Čajkovského života měl dost neblahé následky.

Nešťastná svatba

O Naděždině postoji k mužům se dá jistě spekulovat, ale Petr Iljič si svou homosexualitu uvědomoval už jako chlapec a nyní v tomto směru o sobě nepochyboval. Rozhodně nemohl city své ctitelky ani v nejmenším opětovat. Antonina ovšem v dalším dopise psala o sebevraždě, pokud se s ní její idol nesejde. Petr Iljič na dopisy odpovídal zdvořile, odměřeně, ale nic nepomáhalo. V téže době měl rozpracovanou 4. symfonii op. 36 a operu Evžen Oněgin . Seznamoval se s Puškinovou básní a začal dopisem Taťány Oněginovi. Najednou se mu zdálo, že je Antonina jako Taťána a on Oněgin, až se celý dojatý s dívkou sešel. Překvapilo ho sice poněkud, že ač ho zbožňuje, nezná žádné z jeho děl, ale snažil se jí především vysvětlit, že jí nemůže nic slíbit. Nakonec však Antonina dosáhla svého a Čajkovskij se s ní zasnoubil, svatba byla v létě roku 1877. Naivní dívenka zpočátku nic nechápala, ale poté, co se její manžel psychicky zhroutil a přišli za něj vyjednávat jeho bratři o rozvodu, začalo jí zřejmě svítat. Nicméně rozchod rezolutně odmítla. Strach, že by mohla Antonina rozšiřovat na veřejnosti, jak vypadalo její soužití se skladatelem, způsobil, že se Čajkovský téměř izoloval od okolního světa.

Petr Iljič Čajkovskij Petr Iljič Čajkovskij

Hledání

Zůstat v Moskvě bylo pro Petra Iljiče nemyslitelné a zdálo se, že ani pobyt na venkově by nepomohl. Nakonec se o skladatele postarali jeho nejbližší. Bratři mu zajistili delší cestu po Evropě, Nikolaj Rubinstein přislíbil roční placenou dovolenou a Naděžda k tomu přidala svůj nemalý pravidelný finanční příspěvek. Rekonvalescenci zahájil Čajkovskij ve Švýcarsku, následovala Paříž a Itálie. Velkou útěchou byly pro umělce dopisy, ve kterých mohl otevřeně psát o svých pocitech těm, kteří věděli a chápali. S Naděždou se ale intimním tématům záměrně vyhýbal a ona jeho nevyslovené přání respektovala. Probírali spolu nejrůznější otázky, vznik Čajkovského skladeb, literaturu, současnou hudbu i náboženství. V jednom z dopisů přítelkyni vysvětlil svůj postoj k pravoslaví, z něhož vysvítá i názor adresátky: "K církvi mám zcela jiný poměr než Vy. Pro mne si zachovala mnoho poetické přitažlivosti. Chodívám velmi často na mši; liturgie Jana Zlatoústého je podle mého názoru jedním z největších uměleckých děl. (...) Musím Vám říci, že co se týče náboženství, jsem vnitřně rozdvojen a dosud nemohu najít řešení. Z jedné strany můj rozum úporně odmítá přiznat pravdivost dogmat pravoslavného, tak i ostatních křesťanských vyznání. (...) Z druhé strany výchova, zvyk z dětství, poetické představy spojené se vším, co se týče Krista a jeho učení - to vše mě přivádí mimoděk k tomu, že se k němu obracím s prosbou ve chvílích utrpení a s vděčností ve štěstí." Právě liturgii sv. Jana Zlatoústého Čajkovskij roku 1878 zpracoval pro čtyřhlasý smíšený sbor bez doprovodu a k liturgické hudbě se vrátil ještě o tři roky ve své Večerní mši .

Během zahraničních cest se skladateli podařilo dokončit operu Evžen Oněgin , zkomponovat Houslový koncert D dur op. 35 , 1. orchestrální suitu , 2. klavírní koncert G dur op. 44 , Italské capriccio , Dětské album pro klavír op. 39 , operu Panna orleánská a přepracoval 2. symfonii . Stále marně usiloval o rozvod s Antoninou, která mu čas od času napsala dopis, ve kterém ho jednak ujišťovala o své lásce, jednak neopomněla naznačit, že trumfy má v rukou ona: "Žádná síla mě nemůže přinutit, abych Tě přestala mít ráda, měj se mnou aspoň soucit. Náležím Ti duší i tělem.(...) Zatím ví jen Bůh, jaké mezi námi byly vztahy."

Rozchod

Až v roce 1881 vysvitla Čajkovskému v osobním životě jitřenka naděje. Antonina otěhotněla a na rozvod kvůli nemanželskému dítěti musela nakonec přistoupit. Skladateli se značně ulevilo, i když vědomí, že bývalá manželka zná pravou příčinu jejich rozchodu, jeho štěstí umenšovalo.

Zklidnění

S přibývajícím věkem ubývala Čajkovského nejistota na veřejnosti a začal ho naplňovat vnitřní optimismus. Úspěšně dirigoval vlastní kompozice, vydal se na koncertní turné po Evropě i Americe. Roku 1888 navštívil Prahu a dostalo se mu zde vřelého přijetí. V prosinci téhož roku zde proběhla česká premiéra Evžena Oněgina v překladu Marie Červinkové-Riegrové, Oněgina zpíval Bohumil Benoni a Taťánu devatenáctiletá Berta Foerstrová-Lautererová, kterou Čajkovskij považoval za nejlepší představitelku této role. Opera teď skladatele nelákala, ponořil se do tvorby 5. symfonie a po celou dobu ho trápily obavy, že se vypsal. Výsledné dílo, přestože bylo příznivě přijato, tentokrát zavrhl: "Bylo mi úplně jasné, že ovace, kterých se mi dostalo, patřily mé dřívější tvorbě." Po symfonii se odhodlal k opeře podle Puškinovy povídky Piková dáma . Její nadšené přijetí bylo pro Petr Iljiče jistě obnoveným hnacím motorem.

Ztráta

Zdálo se, že se život Čajkovského dostal do zaběhnutých kolejí a že už bude naplněn jen komponováním, případně trochou cestování. Na podzim roku 1890 však dostal dopis, kterým se opět vše změnilo. Naděžda mu oznámila, že zbankrotovala a nemůže ho nadále nijak podporovat. A nejenom to, dala mu zřetelně najevo, že si už dál nemohou psát. Čajkovskij byl tou zprávou naprosto šokován, pokoušel se přítelkyni několik měsíců psát, ale nikdy nepřišla odpověď. Přemýšlel, proč by finanční potíže měly rušit jejich vztah a zjistil, že to skutečně byla jen záminka. Pravé příčiny se nedopátral, pravděpodobně na stárnoucí ženu zaútočilo příbuzenstvo obávající se pomluv. Nezbývalo tedy, než bolest překonat. Hned následující rok přišla na svět opera Jolanta , symfonické dílo Hamlet a roku 1892 3. klavírní koncert Es dur op. 75 . Původně to měla být další symfonie, ale na poslední chvíli Čajkovskij změnil názor a přepracoval skladbu na klavírní koncert, jehož provedení se ujal skladatel Sergej Ivanovič Tanějev.

Poslední dílo

"V době cestování mi přišlo na mysl napsat jinou symfonii, tentokrát programní, ale s takovým programem, který by všem zůstal hádankou. - Ať se dohadují!" napsal Čajkovskij synovci Vladimíru Davydovovi, své dlouholeté, zvláštně nešťastné a neopětované lásce. Netušil však, jak pravdivá budou jeho slova. Symfonie, která vznikala dva měsíce, měla premiéru 28. října roku 1893 a o několik dní později, 7. listopadu skladatel náhle zemřel. Oficiálně bylo řečeno, že příčinou smrti byla cholera, netrvalo však dlouho a vynořily se zprávy o předtuše zhmotněné v poslední symfonii, zprávy o vynucené sebevraždě, zkrátka, že Čajkovskij o blížící se smrti věděl. Jak to bylo doopravdy zůstane už zřejmě i přes ty nejlogičtější úvahy a argumenty trochu tajemstvím, okořeněným Čajkovského výrokem "ať se dohadují".

(Převzato, redakčně zkráceno,

z edice Mistři klasické hudby)

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.