Dirigent Peter Oundjian, který přijíždí do české metropole, aby s Filharmonickým orchestrem Francouzského rozhlasu zahájil 12. května festival Pražské jaro, má k české hudbě nejednu vazbu. Je šéfem Torontského symfonického orchestru, kde působil Karel Ančerl. Ještě jako kvartetní hráč v první polovině své dosavadní umělecké pouti po léta rád hrával i Dvořáka, Janáčka a Smetanu. Na housle ho kdysi v Londýně učil Jaroslav Vaněček, uznávaný pedagog původem z Československa, absolvent pražské konzervatoře, který mimochodem na ostrově Wight zemřel na sklonku předloňského roku ve věku téměř 92 let. A Harmonii poskytl pan dirigent rozhovor právě v den, kdy uvedl v Glasgow ve Skotsku Smetanovu Mou vlast.
Uvádíte cyklus symfonických básní teď před Pražským jarem častěji? Na duben jsme naplánovali Mou vlast na uvedení dvakrát za sebou v Torontu a teď na konci března jsem ji nastudoval s Královským skotským národním orchestrem. Včera jsme byli v Edinburghu, o den dříve v Perthu a dnes večer jsme s touto skladbou v Glasgow.
Internet prozrazuje, že nejde o úplně běžné koncerty: pozvánky hovoří o vizualizaci. Co si pod tím lze představit? Něco trochu jiného, než jsou běžné koncerty. Má vlast je fantastická hudba a v České republice je tak mimořádnou, zvláštní a milovanou skladbou, jak dobře vím, že jsem chtěl z jejího uvedení v jiných zemích udělat opravdovou událost. Došli jsme s mými spolupracovníky k závěru, že by mohlo být zajímavé – prostě tak, pro změnu – dát lidem možnost vcítit se do hudby ještě víc díky obrazům české země. Většina koncertů, jak je znáte vy i já, jsou běžné, normální programy. I já je mám samozřejmě rád. Ale chtěli jsme přijít jednou i s něčím jiným. Je asi celkem jasné, že lidé ve Skotsku, a tím spíše v Torontu, většinou nevědí, jak česká krajina vypadá. Rozhodli jsme se proto pro něco méně obvyklého. Má vlast, to je hodina a čtvrt hudby – a ten čas umožňuje ukázat množství rozmanitých obrázků, spoustu různých pohledů na vaši vlast… Ostatně, v dnešní době, kdy technologie v koncertních síních už umožňují všelicos, se takové obohacení nabízí vlastně samo…
Dirigoval jste Mou vlast teď ve Skotsku poprvé? Ve Skotsku ano, ale Vltavu jsem jinak už dirigoval mnohokrát, stejně jako řada jiných dirigentů. A mnohokrát jsem uvedl v posledních deseti letech i Šárku, kterou miluji a která se zase až tak často nedává. Zbývající části Mé vlasti, všechnu tu nádhernou hudbu, teď ve Skotsku diriguji poprvé. Mou vlast jako celek, vcelku, dávám teď poprvé.
Jak Mou vlast prožíváte hudebně vy sám? Když provedení končí, mám pocit, jako kdybych dirigoval nějakou ranou Mahlerovu symfonii. Myslím, že to ještě nikdo takhle neřekl, ale mně se zdá, že koncept celého cyklu skutečně je jakoby až mahlerovský. Zdá se mi, že Smetana strávil část svých mladých let blízko míst, kde vyrůstal i Mahler, takže patrně mohli do svých zkušeností promítat do určité míry podobné zážitky… Bruckner má Nultou symfonii, a i když není tak dlouhá jako jeho Třetí, pociťujeme ji takovou – jako masivní velkou skladbu. A mně se u Mé vlasti zdá, jako kdybych dirigoval Mahlerovu Nultou, jako že takovou nemá… A kdybych měl hovořit jen o Vltavě? Do určité doby jsem si v jejím závěru, kde se ozývá motiv Vyšehradu, říkal, oukej, to je prostě odkaz. Ale teď, kdy už jsem do sebe pojal opravdu celou věc, cítím tenhle hrdý moment ve Vltavě jinak, mnohem důkladněji.
Jsou pro vás tyto české momenty hodně intenzivní, hodně novou věcí? Abych řekl pravdu, do určité míry ne, protože jsem v mladších letech zažil řadu českých vlivů. Tak za prvé: mezi mými učiteli houslí byl Jaroslav Vaněček, který mě docela dost ovlivnil – a je mi dodnes líto, že už mu nemohu povědět, jak mě dojímá možnost a hlavně privilegium zahájit festival Pražské jaro Mou vlastí. Určitě by byl hodně překvapený. Kdo by si to troufl předpovědět v době, kdy jsem u něj studoval hru na housle… Chodil jsem k němu dva roky a musím říci, že na mě měl jako hudebník obrovský vliv. A troufám si tvrdit, že mám i díky němu vztah k českým tradicím.
A nehraje v tom roli i skutečnost, že vedete orchestr, u něhož po několik let v exilu působil Karel Ančerl? To byl milovaný hudební ředitel a v torontském orchestru je ještě několik hráčů, kteří jeho působení zažili a pamatují – hudebníků, kteří pod ním hráli. Dobře víme, že to byl výjimečný muzikant, že měl v sobě obrovskou energii… No a za druhé: když jsem byl členem Tokijského kvarteta, hráli jsme na Pražském jaru! A kolikrát jsme s kvartetem uvedli Smetanův kvartet Z mého života, můj zamilovaný, nebo Dvořákův Americký kvartet i kvartety Janáčkovy, to asi těžko spočítám… Jak vidíte, byl jsem často a hodně v úzkém kontaktu s českými tradicemi.
Když už mluvíme o Torontu – je v něčem výhodné nebo příjemné dirigovat orchestr v rodném městě, nebo ne? Na to se můžete podívat dvěma způsoby. Baví mě skutečnost, že jsem se v Torontu narodil, a určitě je mnoho lidí, kteří se právě tím nadchnou. Ale nezapomeňte, že jsme se odstěhovali, když mi bylo pět. Takže jsem v Torontu nevyrůstal a nejsem tam tedy úplně a bezvýhradně doopravdy doma. Pro hudebního ředitele je občas dobré, když má nějaké vazby. Na druhou stranu mnozí posluchači ocení spíše případ, kdy je dirigent naopak zajímavý tím, že si přináší svůj background úplně odjinud. Myslím, že fungovat může obojí…
A jak se cítíte ve Skotsku – mezi vašimi předky jsou prý i Skoti…? Můj dědeček byl Skot, takže to už je docela vzdálená vazba. Ale Skotsko mě do určité míry skutečně přitahuje, mám pro Skotsko tak trochu slabost.
Vyrůstal jste však v Anglii, pak jste byl v Americe… čili pocit mezinárodního a nikoli národního zakotvení máte asi dost silný, že? Ano. Jako mladý jsem se učil francouzsky a německy a do svých devatenácti, kdy jsem odešel do New Yorku, jsem byl tedy hodně spojen s touhle částí Evropy.
Když si člověk čte váš životopis, nenajde tam vlastně skoro nic o nějakých repertoárových preferencích. Víte, roky jsem hrál v kvartetu. Sice jsem studoval i dirigování, ale rozhodl jsem se tehdy, jako dvacátník, zůstat u houslí. A když jezdíte po světě a máte sto čtyřicet koncertů za rok, tak v podstatě hrajete úplně všechno. Od Haydna až po nové objednané soudobé skladby. Ano, dělali jsem kompletní beethovenovský nebo schubertovský cyklus, hráli jsme vše, co napsal pro smyčcové kvarteto nebo kvinteto Mozart, hráli jsme veškerou Brahmsovu komorní hudbu, uváděli jsme po světě nesčetněkrát Bartókovy kvartety… A pak jsem se stal dirigentem… Musím říci, že hudba je prostě hudba. Nezdá se mi možné, že by někdo byl dobrý v hudbě dvou či tří určitých skladatelů a nebyl by dobrý v hudbě ostatních. Buďto jste dobrý muzikant, nebo ne. Za sebe bych řekl, že jsem otevřen všemu. I úplně nové současné partituře se věnuji podobně jako Mahlerovi nebo Beethovenovi. Jde přece o porozumění esenci, zvláštní a jedinečné hudební energii, která existuje za vším. A taky o snahu věc vytvarovat, dát jí obrys. A jde i o to, vyprávět příběh, to, co má skladatel na mysli.
Skutečně tedy žádné oblíbence mezi skladateli nemáte? Možná o mně nebo i o někom jiném někdo řekne: má raději Beethovena než Sibelia. Například. Ale podstatnější je, že jako hudebník nacházím blízkost ke komukoli z autorů. Ke všem stejně. Může se někdy stát, že si přiznáte, že některý z hudebníků k vám nemluví tolik jako jiní. Takových je ale jen pár, a pokud se jim snad vůbec vyhýbám, tak spíše asi nevědomě. Takže abych se vrátil k vaší otázce: můj repertoár je velmi, velmi široký…
Chystáte pro Prahu českou premiéru nového díla Kryštofa Mařatky s názvem Vábení a s podtitulem Rituál pravěkých zkamenělin Člověka. Našel jste k partituře vztah? Kryštofův kus je naprosto neuvěřitelný. Brilantní. Napsal současnou hudbu, ale snaží se představovat si, jak by to znělo před pětadvaceti nebo třiceti tisíci lety. Trochu jsem se obával, přiznávám, jestli například můj orchestr v Torontu nebude trochu nenaložený z věcí, které musí občas při hře dělat, protože všechno, co Kryštof v té skladbě vymýšlí, předepisuje a vyžaduje, je velmi neobvyklé, mimo hranice běžného. Ale obavy se nepotvrdily. Kryštof je tak fantastický muzikant, že je orchestr naprosto vtažen do ochoty a úsilí interpretovat, co si skladatel přeje. A pozor, není to žádná dvacetiminutová věc, ta skladba má pětapadesát minut…! Je opravdu epická.
Kde všude už zazněla? Premiéra byla v Polsku. Teď jsme skladbu hráli počátkem března v Torontu. A týden před pražským koncertem se koná provedení v Paříži.
Hodně střídáte země. Dirigujete v Sydney, v Japonsku, ve Skandinávii, v Americe… Je to pro vás typické? Nezapomeňte, že jsem čtrnáct let hrál v kvartetu. Navštívili jsme na sto dvacet různých měst. A často to byla návštěva na jeden den. Letiště, hotel, trocha odpočinku, chvíle cvičení, zkouška v sále, koncert, recepce po koncertě, trocha jídla, krátký spánek … a zpátky na letiště. Komorní hráč má opravdu nabitý život. Jako dirigent, musím konstatovat, se mám lépe. Skoro luxusně. Letím do Sydney – a mám čas se podívat i na Nový Zéland! V Sydney jsem třeba dva týdny. Žije tam můj synovec, a tak si spolu dokonce můžeme zajít třeba zahrát tenis… Nebo v Izraeli – byl jsem tam přes dva týdny, takže za mnou přijela i moje žena a dcera. S nadsázkou mohu říct, že jsem si až dost užil namáhavého cestování – a že teď je to příjemné.
Jaký máte vztah s orchestrem Radio France? Budeme svědky příležitostné spolupráce? Naopak, máme spolupráci pravidelnou. Myslím, že je to už nejméně posedmé, co s nimi budu vystupovat. Uvedli jsme už mnoho programů. Mám ten orchestr moc rád, jsou v něm senzitivní hráči. Hrají s obdivuhodnou precizností a krásným zvukem, hudba má charakter. Už jsme společně hráli nejrůznější skladby, myslím, že i Šárku. A taky Šestou symfonii od Bohuslava Martinů, Symfonické fantazie, což je mimochodem skutečně velkolepá symfonie… Takže i českou hudbu. Ale posledně, když jsem s nimi vystupoval, jsme dávali Šostakovičovu Jedenáctou. Umělecky velmi silné dílo… Znám pařížský orchestr dost dobře. Jsme nadšeni i poctěni, že můžeme společně hrát na úvod Pražského jara. Jsme si dobře vědomi, že je to jedna z opravdu výjimečných věcí v průběhu celého hudebního roku. Opakuji, je to mimořádná pocta, že mohu přijet do Prahy právě k tomuto úkolu, k této příležitosti.
A co váš čeká po Pražském jaru? Tak například letní festival BBC Proms v Londýně a festival v Edinburghu. Jednou za několik let hraji se svým někdejším učitelem Itzhakem Perlmanem, to nás také čeká… Ale co mě opravdu naplňuje nadšením, je nadcházející podzimní sté výročí narození Benjamina Brittena.
Chystáte jeho hudbu pro své koncerty? Ano, na podzim mě čeká několik provedení jeho různých děl, včetně Válečného rekviem, které považuji za jednu z největších a nejlepších skladeb v hudbě dvacátého století. Víte, jako malé dítě jsem zpíval v chlapeckém sboru a podílel jsem se tak jako zpěvák na několika nahrávkách skladeb, které Britten sám dirigoval. Bylo mi zhruba jedenáct, dostal jsem se do studií společnosti Decca a setkání s ním pro mě mělo důsledky na celý život. Čili pro mě budou letošní koncerty velice důležitými okamžiky… A dovedete si představit, co mě nedávno dostalo? Hovořil jsem s nějakými mladými lidmi – a když jsem se zmínil, že jsem znal Benjamina Brittena, dívali se na mě, jako kdybych řekl, že jsem znal Mahlera nebo někoho takového…!
[block background=“#e5e5e5″]Peter Oundjian (* 1955) získal skvělou reputaci, když se zasloužil o skutečné znovuoživení a nové zviditelnění Torontského symfonického orchestru, k němuž nastoupil do šéfovské funkce v roce 2004. Dal nové potřebné podněty významu, pověsti i financím tělesa a návštěvnosti jeho programů. Založil každoroční Mozartovský festival a vedle toho také přehlídku současné orchestrální tvorby s názvem New Creations Festival, na které zaznívají i premiéry nových, objednaných skladeb. Od roku 2008 má těleso vlastní label TSO Live, na němž už vyšlo osm nahrávek, mimo jiné Oundjianovy snímky Šostakovičovy 11. symfonie, symfonií č. 4 a 5 od Ralpha Vaughana Williamse a Holstových Planet. Peter Oundjian nyní současně od podzimu 2012, nejméně na čtyři sezony, vede Královský skotský národní orchestr, těleso sídlící v Glasgow a vystupující i v metropoli Edinburghu a na dalších místech Skotska. Právě s ním letos na jaře poprvé dirigoval celou Mou vlast, kterou uvedl s vizuálním doprovodem.
V minulosti šéfoval již Detroitskému symfonickému orchestru, přičemž pravidelné kontakty má i s řadou dalších vynikajících amerických těles – v Cincinnati, Philadelphii, Chicagu, Bostonu, San Francisku a St. Louis a z minulosti i s Colorado Symphony Orchestra. Od poloviny 90. let do roku 2007 hrál také důležitou úlohu při pořádání přehlídky Caramoor International Music Festival v New Yorku. Po tři desetiletí je stálým pedagogickým hostem na Yale School of Music, která mu letos udělila za zásluhy o hudbu své vysoké vyznamenání – Samuel Simons Sanford Medal. Před Oundjianem se této pocty dostalo například Pierru Boulezovi, Aaronu Coplandovi, Virgilu Thomsonovi nebo Mstislavu Rostropovičovi. V roce 2009 obdržel čestný doktorát Konzervatoře v San Francisku.
Peter Oundjian před několika lety dirigoval premiéru oratoria Not the Messiah, vycházejícího ze specifické poetiky britské komediální skupiny Monty Pythonů; jeden z jejích členů, Eric Idle, je ostatně dirigentovým bratrancem. V Evropě Peter Oundjian umělecky vedl orchestr Nieuw Sinfonietta Amsterdam. Častěji nyní spolupracuje s tělesem Jihozápadoněmeckého rozhlasu Radio-Sinfonieorchester Stuttgart, s Královskou filharmonií ve Stockholmu, s Izraelskou filharmonií, s rozhlasovými symfoniky v Berlíně nebo s Orchestrem de Paris a s již zmíněným Orchestre Philharmonique de Radio France. Zajíždí do Japonska, od letoška k NHK Symphony Orchestra, objevuje se také u Symfonického orchestru v Sydney.
Vyrůstal v Anglii, studoval v Londýně na Royal College of Music; pak byl studentem Juilliard School v New Yorku. Předtím, než se naplno začal věnovat dirigování, byl čtrnáct let primáriem renomovaného smyčcového kvarteta Tokyo String Quartet, s nímž sjezdil svět. Hodně času teď tráví v Torontu a také ve Skotsku, ale je americkým občanem a bydlí s rodinou v New Yorku. [/block]
