V polovině října, v čase našeho rozhovoru, byl právě ponořen do studia Rossiniho Stabat Mater. Uznání si ale tento holandský sbormistr a dirigent získal především na poli barokní hudby. Peter Dijkstra vedl deset let Sbor bavorského rozhlasu, v současné době je šéfem Nederlands Kamerkooru a také sbormistrem Švédského rozhlasového sboru. Ke spolupráci si ho zvou přední evropské vokální soubory jako BBC Singers, RIAS Kamerkoor nebo Collegium Vocale Gent. Když mluví o hudbě a své životní cestě, nezaznívají žádné pochyby, hledání nebo vnitřní boje. Vyzařuje z něj harmonie a sebevědomí, odpovídá nenuceně, s místy až podezřelou hladkostí a samozřejmostí. Před jeho prosincovým koncertem v Praze, na kterém spojí síly Nederlands Kamerkoor a Collegium 1704, jsme mluvili o Bachově vypravěčském talentu, o tradici provádění Bachových pašijí v Nizozemí nebo o důležitosti dirigentského gesta.
Šíře vašeho záběru je obdivuhodná. Studoval jste na různých školách s různým zaměřením, vystupujete jako dirigent i sbormistr, s hudbou z různých období. Ve které hudbě jste nejvíce Peterem Dijkstrou? Myslím, že je důležité sebe ani ostatní lidi kolem nezavírat do škatulek. V hudbě potřebujete zůstat otevření spoustě podnětů a přílišná uzavřenost v jednom stylu vás může postupně odříznout od reality. A to bych v žádném případě nechtěl zažít. Ale pokud už mě mermomocí musíte nějak specializovat – i když si chci podržet právo být „antispecialistou“ –, pak budeme mluvit o vokální hudbě. O všem, co má s vokalitou co do činění. Jsem původně zpěvák a pořád se lépe cítím v hudbě, kde se zpívá. Ať už jde o starou hudbu, nebo o tu nejmodernější.
Studoval jste také autentickou interpretaci staré hudby na univerzitě v Haagu. U nás začala praxe takového provozování staré hudby s velkým zpožděním, teprve když se po sametové revoluci otevřely hranice. A dodnes vnímáme rozdíl mezi světem etablované klasické hudby a stále ještě trochu alternativní staré hudby. Rezonuje ještě tohle téma na evropském či holandském hudebním trhu? Ano, i jinde v Evropě tahle dualita stále ještě existuje. Ale během posledních desetiletí se autentický přístup – zřejmě rychleji než u vás – rozšířil i v tradičních hudebních institucích. Nejen v klasických orchestrech, ale i ve sborech. A nakonec přišla tahle interpretace i do tradičních hudebních škol, takže „baroko barokně“ už dnes není dostupné pouze na specializovaných školách. Běžně můžete starou hudbu studovat na klasické hudební škole v rámci bakalářského programu, ve velkých orchestrech vzniká poptávka po autenticitě… A na druhou stranu i specializované soubory jako Amsterdam Baroque Orchestra se postupně zařadily mezi tradiční hudební instituce. Vznikly v šedesátých letech jako protest proti establishmentu, v podstatě bez subvencí pracovaly na koleně, a dnes jsou z nich zásadní hráči na hudebním trhu.
Vaše diskografie ukazuje poměrně velký rozptyl od baroka přes romantismus až po současnost. Nemůžu se nezeptat na skladatele, jejichž hudbě se věnujete nejraději. Vlastně musím přiznat, že mám vždycky nejraději hudbu, na které právě pracuji. Také proto, že jsem zvědavý a rád prohledávám nepoznané. V tomhle týdnu diriguji Rossiniho Stabat mater a je to pro mě úplná novinka. Přece jen Rossiniho hudbu člověk potkává na koncertech vzácně, když pomineme Petite Messe Solennelle. A při práci se člověk prostě do té hudby ponoří tak hluboko, že už mu v hlavě nezbude prostor pro nic jiného. Ale vždycky se znovu a s láskou vracím k hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Jeho schopnost vyjádřit obsah textu hudbou je neuvěřitelná. Dokonce i tehdy, když recykluje hudební materiál. Navíc jeho hudba dovede neuvěřitelně štědře obdarovávat klidem… Jakousi zvláštní milostí. A proto se k ní rád vracím nejen jako dirigent k práci, ale třeba i doma, když si chci něco zahrát na klavír. Nesáhnu po Brahmsovi, jakkoli ho mám rád, ale po Bachovi. Moje pěvecké já má rádo vokální romantickou hudbu, ale také se rád potýkám s tou nejnovější. Napadá mě třeba současný pražský skladatel Martin Smolka, kterého si cením velmi vysoko.
Společný projekt Nederlands Kamerkoor a Collegia 1704 zahrnuje sedm koncertů. Dva v rámci cyklu Most Praha – Drážďany a dalších pět v Holandsku. Z čeho se tohle spojení vlastně zrodilo? Collegium 1704 sleduji už delší dobu. Slyšel jsem jej několikrát v Utrechtu na festivalu Oude Muziek, a zejména Zelenkova hudba, mně dosud neznámá, na mě ohromně zapůsobila. Nejen že to jsou skvělé hudební kusy, ale uchvátila mě především výjimečná energie ansámblu a muzikalita Václava Lukse. A už tehdy jsem si říkal, že by bylo cenné se potkat při spolupráci. Nederlands Kamerkoor, který už tři roky vedu, má tradici prosincového uvedení Vánočního oratoria. Aby se nestalo rutinou, když sbor a sbormistr dělají pravidelně totéž, zveme si každý rok různé instrumentální ansámbly a sólisty. Snažíme se tedy měnit orchestry a spolupráce s C 1704 mi připadá jako skvělé řešení.
V čem je pro vás osobně Bachovo Vánoční oratorium výjimečné? Jaký k němu máte vztah? Pro mě jsou dnes Vánoce naprosto nepředstavitelné bez Vánočního oratoria. A v momentě, kdy slyším první takty, tympány s flétnami, vždycky si říkám, že Vánoce právě nastaly. Že to magické a krásné z Vánoc právě převzalo vládu. Mám rád i ten laskavý vánoční příběh a způsob, kterým ho umí vyprávět Johann Sebastian Bach, považuji za vůbec nekrásnější.
Které kantáty z oněch šesti vybíráte? Každý rok nekompromisně provádíme všech šest kantát.
A je to pro dnešního posluchače snesitelné? Pokud je na to divák připraven a je mu servírována dostatečně kvalitní interpretace, pak myslím, že nemá problém. Zatím si nikdo nikdy nestěžoval. A krom toho, vybírat z takhle krásného cyklu by pro mě bylo utrpením. Prostě bych nedovedl některou část příběhu škrtnout.
Jaká je vaše estetická představa Bachovy hudby? Jak velký sbor přivezete, jak široké budou nástrojové skupiny? Myslím, že Bachova hudba nabízí pouze jedno interpretační řešení. Ani v této věci bych nechtěl být dogmatikem. Ale vždycky mám rád živé a osobní provedení, tedy ne příliš veliké. Na druhou stranu nemám rád extrémně malá provedení, občas to dokonce slýcháme kompletně po jednom do hlasu. To znamená, že člověk poslouchá tři hodiny stále stejné hlasové barvy a projevy, což myslím tomu dílu rozhodně ubírá na atraktivitě. Tu změnu mezi sólisty a větší zvukovou masou považuji za velmi důležitou. Proto přivezeme ve sboru šest sopránů, zbylé skupiny po pěti. V orchestru čtyři primy, čtyři sekundy, tři violy a po dvou cellech a kontrabasech. Samozřejmostí je širší continuo s cembalem, varhany s theorbou pro větší barevnost. A ostatní vše dle Bacha, včetně hobojů d’amore či hobojů da caccia.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XII/2018 (koupit)
