úterý, 30. duben 2002

Perfekce na správném místě

Napsal(a) 

Host Pražského jara: London Sinfonietta a Oliver K Host Pražského jara: London Sinfonietta a Oliver K
"Sinfonietta si musí vytvářet repertoár sama pro sebe, když nechceme stagnovat, jsme nuceni neustále vymýšlet něco nového, invenčního, chceme nabízet nejlepší díla a umělce na mezinárodní scéně, ale také máme závazky vůči novým a mladým skladatelům, jsme si vědomi i existence jiných uměleckých forem, ke kterým patří tanec, film, vizuální umění a nechceme opomíjet nové technologie. Snažíme se tedy dosáhnout určitou relativní rovnováhu mezi těmito různými směry," říká ve zkratce Gillian Moore , umělecká vedoucí světově proslulého ansámblu London Sinfonietta specializujícího se na soudobou hudbu, který bude hostem letošního festivalu Pražské jaro. Orchestr, jenž vznikl v roce 1968, tvoří v současnosti osmnáct stálých hráčů včetně dvou zvukových inženýrů, ale na pódiu je to velmi variabilní, od dvou do více než osmnácti. Na rozdíl od jiných londýnských orchestrů komorního charakteru, Sinfonietta se může pyšnit na první pohled možná zbytečným luxusem, kterým jsou dva "poradci pro umělecké záležitosti" - kromě již vzpomínané umělecké vedoucí má orchestr i hudebního ředitele Olivera Knussena . A koneckonců proč ne, vždyť posláním orchestru je ryze soudobá hudba, což ovšem klade mnohem větší nároky na umělecký program a ambice ansámblu na teritoriu až příliš často plném různých překvapení. Zatímco Oliver Knussen je zodpovědný za program svých vlastních, většinou čtyř nebo pěti koncertů v londýnském sídle orchestru South Bank, Gillian, která je specialistkou na hudbu 20. století a možná je dobře zdůraznit, že nevyvíjí žádnou hudebněpraktickou činnost, plánuje vše ostatní. Samozřejmě, že oba navzájem úzce spolupracují a netají se svým oboustranným obdivem: "Olly [jak všichni Oliverovi říkají] je výjimečný a všichni hudebníci ho nesmírně respektují kvůli jeho naprosto přesně detailní práci a neuvěřitelně dobrému sluchu. Má absolutní sluch a v orchestru slyší naprosto všechno."

Sinfonietta si vytváří svůj vlastní repertoár pomocí nejrůznějších objednávek jak od světově známých skladatelů, tak od mladých slibných talentů. Mezi ně patří například skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Pierra Bouleze, Elliotta Cartera, Thomase AdÉse, Petera Eötvöse, George Benjamina atd. Sezóna, časté koncertní zájezdy po Velké Británii i do zahraničí, výchovné projekty a workshopy, stejně jako sólisté a dirigenti se obyčejně plánují dva až tři roky dopředu. Nové objednávky jsou vetšinou zamýšlené pro již naplánované koncerty v duchu konkrétní koncertní sezóny, nebo jsou určené pro výchovnou činnost orchestru. Tu je třeba zvlášť připomenout, protože Sinfonietta byla před devatenácti lety vůbec prvním britským orchestrem, který vytvořil tehdy nový a progresivní post "Education Managera", tedy jakéhosi vzdělávacího managera-poradce-dramaturga a administrátora v jedné osobě, který má na starosti pouze hudebněvzdělávací projekty orchestru. Dnes je to už ve Spojeném království samozřejmostí, která někdy splývá s nutností. Do role tohoto managera Sinfonietty obsadil tehdejší ředitel právě Gillian Moore. V životopisu Gillian byste mimo jiné našli také poznámku, že v Londýně dělala taxikářku! To ale určitě nebyl důvod k jejímu zaměstnání v tomto ansáblu, hlavním důvodem byl její obrovský zájem a nadšení o tuto práci a znalost této oblasti. Dodnes Sinfonietta plánuje koncerty s jasným zřetelem k možným výchovným projektům, které z nich mohou vyplynout. A nejedná se o rodinné nebo školské koncerty, jak jsme na to většinou zvyklí, tato doba stejně jako londýnská mlha již dávno zmizela. Hlavním heslem workshopu je progresivita a přímá vzájemná interakce jak s hudebním materiálem, tak i s hráči Sinfonietty a skladatelem, který takový projekt obyčejně vede. "Neobáváme se předložit před děti Bouleze, či jim ukázat mikrostruktury v Ligetim či Messiaenovy mody," zaníceně říká Gillian. Fraser Trainer, kreativní ředitel výchovného oddělení, který je kromě jiného i hudebním skladatelem, u kterého si Sinfonietta objednala již několik koncertních skladeb, se o svých zkušenostech vedoucího Boulezových workshopů vyjádřil: "To, co mám na tom nejraději je právě ta obrovská výzva, abych těmto teenagerům, se kterými pracuji, pomohl najít v Boulezovi nebo jiné soudobé hudbě něco, co je pro ně důležité, něco, co by považovali za zajímavé a nové. Nemůžete každého přinutit k tomu, aby se mu to líbilo, ale je právě tak důležité pomoci jim k tomu, aby porozuměli proč je tomu právě tak a dat jim slovník, prostředky k tomu, aby o tom mohli mluvit, diskutovat o této hudbě, aby byli schopni se vyjádřit proč se jim to líbí nebo nelíbí." Edukativní činnost však neznamená jenom práci s mladými lidmi, mnohokrát jsou to domovy důchodců, nemocnice, různé ústavy a také věznice. V minulém roce Sinfonietta uspořádala projekt v Pentovilleské věznici, pro který napsal na požádání John Tavener skladbu pro amatérský sbor s orchestrálním doprovodem. "Tavener ani na chvilku nezaváhal a sám věznici i navštívil, aby si o své hudbě popovídal se sborem-vězni. Výsledek byl obrovsky pozitivní a některé komentáře vězňů, které jsme uveřejnili na webové stránce orchestru, vhánějí až slzy do očí, anebo vám je právě široce otevřou. Seznam umělců, kteří se Sinfoniettou spolupracovali na těchto projektech, je velice dlouhý a jsou mezi nimi i takové osobnosti jako John Adams, Steve Reich, Hans Werner Henze, Toru Takemitsu, Elliott Carter, HK Gruber nebo Harrison Birtwistle."

Jak tedy dokáže Sinfonietta přesvědčit například Johna Adamse, aby se třeba jen jediný den věnoval teenagerům v nějaké z londýnských škol? "Klíčem je dobrá a starostlivá organizace času těchto lidí a maximalizace jejich vkladu," vysvětluje Gillian. "Je zapotřebí to pro ně udělat snadným a nikdy nežádat něco, čeho nejsou schopni. Je to pro ně do velké míry také inspirace. Ale myšlenka na Johna Adamse pokoušejícího se bezradně a bez žádné pomoci zvládnout dav divokých teenagerů by byla určitě směšná, to se ale nikdy nestává." Nutnost a potřebnost podobných projektů je bez diskuse, jak k tomu ale přijdou samotní hráči? Ne všichni se těchto projektů zúčastňují, přihlásí se jenom ti, kteří o to mají opravdový zájem, je jich ale naštěstí absolutní většina. Těmto hráčům je pak dána možnost zúčastnit se volného školení s různým zaměřením například na zlepšení jejich prezentačních schopností a podobně. Sinfonietta má sice svoje stálé členy, ale ti pracují na "volné noze" (jsou placeni od koncertu/workshopu, nemají tudíž měsíční plat). To znamená, že s týmž muzikantem se můžete setkat na koncertech Philharmonie, London Symphony Orchestra i Sinfonietty. Když hráč není volný pro určitý "gig", jak koncertu říkají, orchestrální manager má potom k dispozici ještě celou řadu náhradníků, které kontaktuje obyčejně s uměleckým vedoucím nebo jednotlivými dirigenty. Když se hráč rozhodne pro některý koncert, je současně povinný se zúčastnit i všech zkoušek. U orchestru typu Sinfonietty předcházejí koncertům s novým repertoárem obyčejně dvě až tři zkoušky, čtyři a více jen ve výjimečných případech. Administrativní kolektiv London Sinfonietta tvoří šest členů, kterým v současné době pravděpodobně dělá starosti problém, kde najít prostředky na nové objednávky. Sponzoři se o soudobou hudbu právě neperou a státní granty jsou také již minulostí. "Dříve jsme se vždy měli kam obrátit s žádostí o finanční pomoc, ale teď již opravdu není kam jít," říká Gillian s výrazem nespokojenosti. Rok 2002 je však pro orchestr i důvodem k oslavě, protože jejich hudební ředitel Oliver Knussen bude slavit padesátiny. Dne 12. června v londýnském South Bank uspořádá orchestr k této příležitosti koncert sestavený z objednaných skladeb na jeho počest. Některé z nich se ještě stále píšou. Na seznamu figurují mezi jinými jména Elliott Carter, Mark-Anthony Turnage a Magnus Lindberg. Knussen sám je proslaven pro pomalost, s jakou komponuje svá díla, a nejeden producent již kvůli tomu musel odložit premiéru o rok nebo dva. Zdá se však, že nikdo se na něho nedokáže dlouho zlobit. Je to možná dáno jeho geniálními dirigentskými kvalitami, po kterých rychle roste poptávka, i konečnou kvalitou jeho skladeb - obyčejně jsou to perfektně a s naprostou čistotou vypracované miniatury, v kterých se přesnost mísí se skoro až emfatickou radostí z hudby. "Pro jednu věc se cítím nesmírně šťastný," tvrdí Knussen v rozhovoru s Danielem Jaffé, "je to fakt, myslím si, že moje reakce na hudbu zůstala úplně nezměněná již od té doby, kdy jsem byl ještě dítětem. Je to jednoduše to, co dýchám; nemůžu si ani představit, že by to tam nebylo."

Knussen byl nepochybně obrovským talentem. Považován za nástupce Benjamina Brittena, oddirigoval svou první symfonii s London Symphony Orchestra, když mu bylo 15 let! Jeho otec byl hráčem na basu v orchestru a rychle rozpoznal mimořádné nadání svého syna. Když mu bylo třináct, Olly začal navštěvovat hodiny kompozice u Johna Lamberta, a to už měl v školní tašce dokončené skladby pro orchestr a kantáty. Skladatel a dirigent však dává přednost raději nahrávkám před živými koncerty: "Můj přístup k deskám není ťOK, natočme tedy dokument toho, co jsme hráli v koncertním sáleŤ, má určitě blíže k filmařskému přístupu. V principu je to způsob shromažďování syrového materiálu pro představení, které by nebylo možné udělat naživo." Knussen dokonce přemýšlel i o skladbě napsané speciálně pro CD. Jeho kompozice (a imaginace) byly ovlivněny řadou skladatelů, například také Brittenem: "Mám sklon přistupovat k věcem z hlediska efektu, což je právě to, co dělal Britten." Stravinskij, kterého potkal, když mu bylo deset: "Nesouhlasím s tím, jak se vykládá Stravinského věta, že hudba nic nevyjadřuje. Myslím, že to byl trik, neboť tím mínil, že ťnení schopna vyjádřit nic konkrétníhoŤ. Nemyslím si však, že skladatel, který skládá hudbu, by si měl být vědom své vlastní exprese. Nenávidím už jenom myšlenku na to, že si někdo sedne a přemýšlí: dobře, cítím se smutně, nebo: moje kočka právě zemřela, napíšu requiem nebo mši na zemřelou kočku." O Takemitsuovi: "Když jsem psal Prayer Bell, skladbu pro klavír na počest mého přítele Takemitsua, kterého jsem měl moc rád a jehož smrt měla na mne devastující účinek, rozhodl jsem se použít akordu, který použil v každé skladbě z 80. let... bylo to jako bych vzal ten akord na procházku kolem jiných, rozličných objektů. Pro mě se stává hudba skutečnou, když nesedíte přemýšlejíc nad tím, že zní hudba, ale když hudba nad vámi skutečně převezme kontrolu." Jeho skladba Two Organa , která by se měla objevit na festivalovém programu "Světlo a stíny" Pražského jara, je šestiminutová perfekce, která se zdá být pokaždé, když ji uslyšíte, jiná.

Host Pražského jara: London Sinfonietta a Oliver K Host Pražského jara: London Sinfonietta a Oliver K

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.