pátek, 22. listopad 2013

Pékáefka

Napsal(a) 

Pékáefka Pékáefka

Pražská komorní filharmonie, lidově nazývaná „pékáefka“, díky cílevědomé práci kdysi Jiřího Bělohlávka, dnes Jakuba Hrůši nejlepší český orchestr na hraně komorního tělesa a velké filharmonie, změnila název, logotyp i korporátní design, jenž se čistým, hravým černobílým tvarem inspiroval notovou grafikou; někomu možná některými prvky připomene grafické partitury Milana Grygara ze 60. let. Od června 2013 je to PKF – Prague Philharmonia, přičemž anglicko-latinský název nebude mít českou varietu. Pro zahraničí bude prý prostor pro lepší indentifikaci a širší paletu využití. Jde o zásadní vnější změnu a bude zajímavé sledovat, jak ji česká veřejnost přijme. (Řada lidí však bude orchestr i nadále vnímat jako Pražskou komorní filharmonii.) Už teď je ale jasné, že v záplavě barevné šedi se plakáty PKF neztratí.

Orchestr chce hrát vše po Brahmse a Dvořáka s výpady do 20. a 21. století; chtějí být komorní ve smyslu detailně propracovaných skladeb a přitom plně orchestrální. Do dvacáté koncertní sezony vstupuje obecně prospěšná společnost s nadějí na úspěch všech svých projektů včetně benefičních koncertů, jež mají přispět k lepší ekonomické kondici orchestru a pomoci aspoň částečně zacelit překvapivý zásadní propad finanční podpory od Ministerstva kultury ČR, který vrhl těleso do ekonomické nejistoty. O životě orchestru jsem si povídal s ředitelem PKF – Prague Philharmonia Radimem Otépkou.

Bylo snížení grantu ministerstvem kultury pro vás překvapením? Ano, bylo to nečekané, v podstatě to byl šok. Nepříjemné bylo, že jsme se to dozvěděli v březnu, kdy už byla další sezona ve fázi finalizace. Byli jsme tak postaveni do velmi obtížné situace. Můžeme škrtat koncerty, které nejsou výdělečné, můžeme omezit projekty, které nenesou zisk, můžeme dělat spoustu negativních věcí, ale to vše je proti naší filozofii.

Situace, v které jsme, mě vede k přesvědčení, že moderní proevropské vícezdrojové financování, kdy něčím přispěje stát, část máme od města a zbytek je na nás, musíme přehodnotit v tom smyslu, že se do budoucna nesmíme v takové míře, jako dosud, spoléhat na státní zdroje a musíme více stavět na nás samých, na tom, co si dokážeme vydělat.

 Radim Otépka Radim Otépka

Jak tedy propad v rozpočtu budete řešit? Musíme hledat takové projekty, které nám dokáží vydělat peníze, určitě zesílíme vyhledávání soukromých zdrojů, což je ovšem v oblasti klasické hudby velmi složité. Velmi pečlivě hlídáme cash flow, abychom přesně věděli, co si můžeme dovolit a co ne.

Z dlouhodobého hlediska jsme začali připravovat projekty, o kterých jsme mysleli, že je v takové míře nebudeme muset realizovat. Sem patří samozřejmě i orchestrální podpora známých pěveckých osobností a nově také donátorské gala koncerty v řadě PKF de luxe. První se uskuteční v říjnu.

PKF proslula nejen kvalitními abonentními cykly, ale také orchestrálním základem koncertů hvězd. Jakou roli v rozpočtu hrají doprovody pěveckých hvězd doma i v zahraničí? Nechci specifikovat, jak moc je to ekonomicky důležité, svou váhu v rozpočtu tyto společensky prestižní koncerty jistě mají, ale stejně důležitý je i marketingový efekt, kdy je orchestr spojován s hodně renomovanými sólisty, a je to výtečná prezentace orchestru vůči našim partnerům. Mimochodem i když nejsme pořadatelem, tak nám to přináší i nemálo starostí navíc, protože se stává, že například vadný notový materiál musíme uvést do použitelného stavu. Pečujeme o sólisty, dirigenty, vypomáháme s marketingem dané akce a podobně.

Proč je tak těžké získávat mecenáše? Používá se jako klišé výmluva na krizi? Jistě, i když jim často zisky stále stoupají... Je velmi obtížné definovat, proč zrovna sektor klasické hudby si nenašel své silné mecenáše, pokud nemám na mysli velké festivaly. Nalezení cesty z tohoto bludného kruhu spočívá v přehodnocení fundraisingových strategií. Dnes nestačí dát sponzorovi logo do sálu nebo na plakáty, nemohu přijít s nataženou rukou. Tak to nefunguje. Musíme vůči našim sponzorům vystupovat jako partneři, jako obchodní partneři. Jinými slovy musíme vymyslet či zajistit, co partnerovi chybí, co mu prospěje, zanalyzovat si, co má pro něj hodnotu, na čem může ve spolupráci s námi vydělat. To mu nabídneme a on za to rád zaplatí. Klasická hudba mi připadá atraktivnější nežli některé jiné oblasti kultury a PKF – Prague Philharmonia je myslím velmi dobrý marketingový produkt. Máme několik mecenášů, ale skutečností je, že nám chybí jeden nebo dva finančně silní partneři. Samozřejmě existují firmy, které podporují neziskový sektor, kde se pohybujeme i my, ale jsou to hlavně projekty v sociální oblasti, práci s dětmi, edukace atd. Nicméně PKF se pohybuje i v tomto světě. Naše programy pro děti a mládež mají vysoké renomé.

Co si myslíte o státním systému, filozofii podpory živého umění? Obrovské množství forem živého umění samozřejmě přímo působí na příjemce – posluchače, diváka. Stát by měl do této oblasti určitě dávat více peněz, protože to není jen hudba, ale i další projevy lidské tvořivosti, nezřídka svázané s řadou multiplikačních výstupů. Takže živé umění generuje na druhé straně spoustu peněz, které stát dostane v podobě daní zpátky. Když se přimlouvám za větší podporu státu živému umění, myslím tím nejen tuzemský kulturní život, ale i reprezentaci v zahraničí.

Vzhledem k ekonomice PKF, o které jsme dosud mluvili, asi není reálné rozšiřovat vaši abonentní pražskou řadu? Osm až deset koncertů v naší hlavní řadě v Rudolfinu je maximum, počet, který se ustálil během dvou posledních let.

V době, kdy zuřila největší mediální bouře kolem fúze Národního divadla a Státní opery, novináři a operní odborníci spekulovali (neboť i hudební kritici občas spekulují), že jedním z motivů fúze je určení PKF coby domovského orchestru Stavovského divadla. Můžete se k tomu vyjádřit? Velmi rád... Od začátku to byl nesmysl a nepravda, že by měl Jiří Bělohlávek za to, že se stane šéfem České filharmonie, dostat tento prostor pro PKF. Stačí si jen uvědomit, že pro současné obsazení orchestru je prostor tohoto divadla nevhodný, prostě se tam nevejde. A našimi aktivitami bychom se ani nebyli schopni začlenit do provozu Stavovského divadla. Rozhodně tedy popírám, že bychom orchestr nebo já byli osloveni, abychom uvažovali o vstupu do této instituce!

V katalogu sezony 2013/2014 čtu řadu pro český hudební život neznámých jmen – barytonista Audun Iversen, pianisté Simon Trpčevski a Christopher Hinterhuber, dirigenti Enrique Mazzola, Leo Hussain a Kirill Karabits, saxofonista Philippe Portejoie ad. Jak je vybíráte? Klíč je velmi jednoduchý. Strukturu dramaturgie postavil náš šéfdirigent Jakub Hrůša, který samozřejmě všechny sólisty doporučil. Máme od něho soupis sólistů a dirigentů, které viděl jako umělecky zajímavé a přínosné a které bychom měli v budoucnu takzvaně vyzkoušet a poznat. A to nejen proto, že všichni jsou výteční umělci, ale chceme zjistit, jak si padnou do noty hlavně dirigenti. Jména Mazzola, Karabits sice čeští posluchači neznají, ale ve světě mají už své pevné místo.

Na co se nejen coby ředitel, ale i jako bývalý aktivní muzikant ze sezony 2013/2014 obzvlášť těšíte? Určitě je to zahajovací koncert, únorová pocta Dariu Milhaudovi s Enriquem Mazzolou, Simon Trpčeski v prosinci a dubnový Shakespearův kouzelný Oberon s Kirillem Karabitsem. Nicméně všechny koncerty jsou něčím atraktivní a mají svou kvalitu.

Přestože máte omezené finance, tak připravujete velkorysý projekt, kdy jste na říjnový zahajovací koncert pozvali k provedení Polní mše Bohuslava Martinů nejlepší český sbor. Je to něco mimořádného nebo v tom budete pokračovat? Každé provedení takové skladby je slavnostní, zapůsobil zde také prvek zahajovacího koncertu a výroční sezony. Je zájmem PKF propagovat českou hudbu a české skladatele. Samozřejmě Martinů hraje pékáefka velmi ráda a poměrně často. Doufáme, že do každé sezony budeme moci zařadit jeden vokálně orchestrální projekt.

Krizí se neohánějí jen sponzoři, ale i nahrávací firmy. Plánujete něco? Kromě televizních a rozhlasových nahrávek je vše ve stadiu vyjednávání. Domlouváme se na možných projektech se Supraphonem. Stejně jako u nás, i tam existují určitá omezení, ale uvidíme. Obecně platí, že nahrávání dnes není ani tak zdrojem příjmu, ale forma propagace a marketingu. Nějaké nabídky byly a jsou i z ciziny, ale jsou zde problémy termínové, ekonomické, ba i obsahové. Někdy se stane, že zajímavý projekt nakonec není možné kvůli krizi uskutečnit. Sem patřil záměr Harmonia Mundi nahrát komorní dílo Bohuslava Martinů.

Okomentujte změny v prezentaci orchestru. Došlo ke změně vizuálu, logotypu PKF a úpravě názvu orchestru. Přemýšlel jsem o tom několik let. Jméno Pražská komorní filharmonie bylo často zaměňováno s názvy jiných orchestrů, což mě trápilo. Pro svět je přesně definována Česká filharmonie, ostatní tak nějak splývalo. Došli jsme tedy ke změně, kdy zachováváme zavedenou značku PKF, kterou pevně spojujeme s jasným, nezaměnitelným názvem Prague Philharmonia, jež si ve všech jazykových mutacích zachovává stejný tvar a obsah. Věříme, že tím odstraníme veškerá nedorozumění a pochybnosti. Do zásadní formální změny jsme se rozhodli zahrnout i logo, které bylo zastaralé a nemoderní, a proměnu korporátní identity. Takže se vše změnilo – název, logo, vizualizace, tiskoviny, grafický manuál, oficiální dokumenty. A takto se budeme prezentovat jak v zahraničí, tak doma. Jsme přesvědčeni, že to bude ku prospěchu naší obecně prospěšné společnosti a že moderní vizuál bude těžko přehlédnutelný... Proměna pak šťastně předjímá kulaté výročí orchestru.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.