Pavlu Šporclovi hraje osud do noty

Intenzivní, vášnivý tón, spolu s projevem kontrolované racionality, a famózní technika, nás vtáhly do Šporclova světa muzikantské otevřenosti bez patosu a sentimentu. Co se všechno za jeho hrou skrývá, prozrazuje v následujícím rozhovoru.Proč jste vyměnil agenturu Arco Diva Jiřího Štilce za současnou agenturu Paganini Arts Kateřiny Kašparové a současně za vydavatelskou firmu Supraphon? S Arco Diva mi končila dvouletá smlouva a já se rozhodl pro změnu. Paní Kateřina Kašparová měla mnoho skvělých myšlenek, spoustu z nich se nám již podařilo zrealizovat. A co se týká Supraphonu, je to nesporně naše nejlepší nahrávací firma vydávající klasickou hudbu a já jsem byl potěšen, že mě chtěla do své „stáje“ a nabídla mi exkluzivní smlouvu.

Máte už teď pevný plán nahrávání podle nové tříleté smlouvy? To je naše smluvní a obchodní tajemství, nicméně chystáme několik nahrávek a zvažujeme další projekt. Ten první by měl být živý záznam Dvořákova Houslového koncertu , se kterým jsem společně s Českou filharmonií a dirigentem Vladimirem Ashkenazym zahájil filharmonickou sezonu 2001/02. K tomu by se měl připojit Houslový koncert Petra Iljiče Čajkovského, také s Českou filharmonií a s největší pravděpodobností s dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Lednová „rudolfinská show“ byla závěrem žlutomodrého turné, podle médií velmi úspěšného. Manažerská příprava koncertu byla bezchybná, ale kdo se stará o vaše koncerty v zahraničí? Všechno dělá moje manažerka ve spolupráci s některými našimi a zahraničními agenturami.

Chystáte se někdy na koncerty do Ameriky, kde jste několik roků studoval? Jednáme o několika možnostech. Nejprve teď ale míříme do Japonska, Řecka, Ruska a Německa.

Cítíte se natolik dobrý, abyste mohl ve světě konkurovat svým vrstevníkům jako jsou Gil Shaham, Maxim Vengerov, Julian Rachlin, Leila Josefowicz či Hilary Hahn? Kdybych se tak necítil, nemohl bych svou práci vůbec dělat.

Čím si vysvětlujete obrovský domácí úspěch prodeje vašeho CD, shodného s programem turné, za něž jste získal platinovou desku? Nerad bych prozrazoval naši strategii. Myslím ale, že základ byl ve velmi dobré propagaci, jednotící myšlence a dobře zvoleném repertoáru. Mám z platinové desky ohromnou radost. Je skvělé, že i v dnešní době se dá prodat 14 000 CD s klasikou, zahrnující Janáčka a Martinů.

Bylo podle vás vhodné a na úrovni spojovat při turné prodej vašich desek v sedmi obchodních domech s autogramiádami? Není to diskriminace klasických autorů? Dovedu si představit různost pohledů, ale není to o tom, kdo má pravdu. Je to stejné, jako když mi někdo vyčítá, že mám šátek a kožené kalhoty, a že tím znevažuju skladatele. Myslím si, že se nedotýkám ani autorů, ani muziky. Přes všechny výtky jsem měl dva dny po sobě úplně vyprodané Rudolfinum. Přišli určitě i lidé, kteří na koncertě možná nikdy nebyli a klasickou hudbu slyšeli najednou v podobě pro ně přijatelné. A někteří z nich se o turné dověděli právě v onom obchodním domě a třeba si tam koupili i CD. Nevidím na tom nic špatného.

Pavlu Šporclovi hraje osud do notyKdo vůbec vymyslel pro poslední turné žlutomodrou barvu a barevné vizuální ztvárnění hudby? Už dlouho jsem si přál, podpořit své koncerty nějakými světelnými efekty a turné pro to mělo všechny předpoklady. Vidím hudbu barevně a obě ty barvy pro mě ztělesňují autory nahrávky a tohoto turné (kromě Janáčka, ten je pro mne zelený). A pokud jde o autorství myšlenky, celé turné byla týmová práce, nejen moje a manažerky, ale i režiséra klipu Tibora Silvásziho. Všichni jsme dali dohromady jeho finální tvar.

Jaké bylo přijetí koncertů vašeho turné publikem na sedmnácti večerech v patnácti městech? Můj pocit je velmi kladný, několikrát při závěrečném aplausu publikum povstalo a koncerty se líbily nejen jemu, ale také kritikům. Samozřejmě, že v každém městě reagovalo publikum odlišně, jak na jednotlivé skladby, tak na slovní projev, ale to je normální. Pro mne bylo nejdůležitější to, že všechny koncerty byly vyprodané a přišlo neuvěřitelné množství mladých lidí. Jsem první v klasice, kdo takové turné k propagaci nové desky uskutečnil a první, kdo třetinu všech vstupenek dal studentům s poloviční slevou.

Jsou vaše moderátorské vstupy předem připravené, nebo se spoléháte na dar snadné a ležérní komunikace a improvizace? Bez přípravy by to samozřejmě nešlo. Fakta jsou dána, ale způsob se mění. Chci, aby můj kontakt s publikem byl ležérní a pohodový. Jsem schopen zachytit jakýkoliv pohyb v sále a okamžitě ho komentovat, takže lidé často zareagují smíchem. To je moc fajn. Samozřejmě jsou večery, jako byl ten úplně závěrečný, oficiální, kdy musím s publikem komunikovat trochu jinak, víc klasicky a ono také tak reaguje. První pražský koncert, přidaný v závěru turné, navštívili převážně mladí lidé. Nebyl to večer stálých posluchačů, řada příchozích byla v civilním oblečení a na celkové bezprostřední komunikaci to najednou bylo znát. Řekl bych, že to byli „mladí lidé z ulice“, kteří ale měli o muziku skutečný zájem. O koncertu se dozvěděli z billboardů a museli si jednotlivě jít koupit lístek. Bylo mým snem právě toto dosáhnout, přilákat na koncerty normální, obyčejné lidi.

Určitě se na reakci publika odrážela celková atmosféra večera, daná expresionistickou projekcí světelných efektů a počítačových symbolů. Ty ale mohly leckoho svou těkavou proměnlivostí rušit. Já osobně bych dala přednost klidným barevným proměnám, sledujícím rytmus díla. Vnímal jsem všechno při hře na pódiu a dával jsem pozor na to, aby nebyla rušena sama hudba. Nechtěl jsem, aby večer sklouzl do show, kde by muzika byla v pozadí. Někomu snad může připadat, že toho bylo příliš, ale to je věc názoru. Mě to při hře nerušilo, a myslím si, že vůči muzice to byla ta správná míra. Uvidím, jak se na to budu dívat s odstupem času, třeba za půl roku, a co po zkušenosti vymyslíme pro příští turné.

Hrál jste skladby českých klasiků, Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů, a jim kontrovala šmolkově modrá scéna s velkými žlutými „Rolling Stones“ a kmitajícími počítačovými efekty. Nebylo toho přece jen trochu moc? Posluchač, který vnímá hudbu, nebo se jí učí rozumět, dostává najednou až příliš velkou dávku vedlejších artefaktů. Myslím že ne. To, co turné prezentovalo, byl můj náhled na klasickou hudbu ve 21. století a za tímto názorem si stojím.

Máte pocit, že vaše generace a generace mladší si právě tohle žádá? Myslíte si to vy, i váš tým? Dnešní doba je hodně vizuální a protože chci, aby se moje muzika dostala k co největšímu počtu zejména mladých lidí, tak té myšlence napomáhám. Hlídám při tom, aby nepřevažovala vizuální složka, aby hudební vnímání jen doplnila a udělala koncert zajímavější, něčím ozvláštněný. Řekl bych, že to rozhodně pomohlo. Nesporně se zdařilo přiblížit se mladým posluchačům i době. Byl to první koncert a turné tohoto typu a to mi, jak věřím, bude přičteno k dobru [dodává se smíchem ]. Já v žádném případě nechci sklouznout do komerce. Muzika bude u mě vždycky na prvním místě, ale chci ji prezentovat moderně, tak, jak to vidím v našem století.

Na turné jste vzal svůj krásný nový nástroj florentského mistra Tomassa Carcassiho z roku 1749. Mám ho už téměř rok, jsou to nádherné housle, s jejichž koupí mi pomohla jedna banka. Doma mám ale ještě jeden nástroj od Jana Špidlena z roku 2001.

Pavlu Šporclovi hraje osud do notyJsou vynikající housle pro vás hodně důležité? Nemít je, vyzněla by hudba jinak? Nástroj je pro instrumentalistu vždycky podstatný. Člověk se musí naučit nejen na něj vyluzovat pěkné zvuky, ale také hledat barvy tónů a jejich škálu neustále rozšiřovat. To je nádherná práce..

Nezapomínejme na stejnou důležitost výběru smyčce a strun. Na co hrajete? Ze smyčců mám nejraději ten od Nürenbergera a ze strun značku Larsen. (Předtím jsem dlouho používal Dominanty.) Občas sice experimentuju, ale nikdy ne před důležitými koncerty. Na experiment musím mít čas, abych zjistil, jestli má změna význam, nebo ne.

Na cenu nového nástroje se nejspíš nebudu ptát, ale máte k němu jistě citový vztah. Mluvme tedy o hodnotě, kterou pro vás představuje. Na housle by se mělo hrát, jako když se muž dotýká ženy. To znamená velmi jemně, ale když je potřeba, tak přitlačit. Já své housle hýčkám, nejsou pro mne jen kusem dřeva, mám k nim velký vztah. Byl bych hrozně nerad, kdyby se s nimi něco stalo. Bylo by to stejné, jako bych si sám zlomil ruku, takže si dávám dobrý pozor, aby byly neustále v bezpečí.

Kdo vlastně vymyslel vaši šátkovou image a neformální koncertní oblečení? Zapůsobily vzory, třeba Nigel Kennedy? Už jsem od někoho slyšel, že Kennedy je nejspíš můj vzor. Mám ho rád jako houslistu a člověka, který se snaží vymanit se z předsudků, ale neměl jsem na mysli jeho příklad. Od začátku byla moje image způsobem, jak sebe a svou muziku přiblížit mladým lidem.

Nenapadlo vás, že pro část publika by váš vnější projev mohl vyznívat bulvárně? Jak se vůbec díváte na bulvár? Nemyslím si, že by můj projev byl brán jako bulvár. Ostatně je to odvětví, které je a bude. Jsem rád, že když se objevím v bulvárním tisku (a na to, že hraju klasiku, jsem tam dost často!), píše se ale o něčem, co má víc společného s muzikou a s houslemi než s mým privátním životem, který si velmi pečlivě hlídám.

Nepřiblížil jste se na svém turné tvrdé komerci, když jste na koncertech prodával šátky, trička a čepice ve žlutomodrém provedení se svým jménem? Nešlo o byznys a nepokryté P. R.? Jsem přesvědčen, že to působilo ve prospěch klasické hudby a k propagaci mne jako houslisty. Pokud by o druhotné artefakty nebyl zájem, rozhodně bychom je neprodávali. Když přijel Paganini na koncert do nového města, okamžitě se začaly prodávat napodobeniny jeho klobouku a deštníku a Mozart se také objevoval na různých prodejních předmětech. Proto v tom nevidím nic neobvyklého. Muzikanti byli vždycky určitým fenoménem, který upoutával pozornost veřejnosti, takže proč bych já nemohl dělat totéž?

Vy máte dokonce i svůj fan klub! Jste ve styku se svými fanynkami? Co jim prozrazujete ze svého soukromí? Nejsem v kontaktu jen se členy fan klubu, ale chodí mi neustále ohromné množství e-mailů také od nečlenek. A nejen od mladých dívek, také od dospělých žen a matek dětí. Píší mi, jak jsou šťastné, že jejich dítě poprvé neusnulo na koncertě a že jejich pubertální dítko začalo poslouchat klasickou hudbu. Mladí děkují za to, že jsem je přivedl k téhle muzice, místo aby trávili čas na ulici. Mám také neuvěřitelně pozitivní ohlasy na svoje „výchovné koncerty“. Ročně jich odehraju několik desítek a beru je jako jednu z nejlepších propagací klasiky a ohromný vklad do budoucna. Je o ně enormní zájem a jen z časových důvodů jich nemohu hrát víc. Na každý koncert se důkladně připravuju a snažím se studenty do mého vystoupení „vtáhnout“ – povídám si s nimi o skladbách a skladatelích, pokládám různé hudební otázky a dávám jim příležitost zeptat se mě na to, co je zajímá. Na mých „výchovňácích“ se studenti nebaví ani nijak nehlučí. Naopak, soustředěně poslouchají, při potlesku křičí bravo a několikrát jsem zažil i standing ovations. Když si vzpomenu na výchovné koncerty, kterých jsem se jako student účastnil, na ten neuvěřitelný hluk, přes který nebylo muzikanty vůbec slyšet… Ujišťuje mě to v tom, že moje cesta je správná a že i v dnešní době má dobře podaná klasika co říct mladým lidem. Z toho mám opravdu radost.

Nebyl váš překvapivě agresivní nástup s civilním projevem na pódiu příliš předčasný proti domácím zvyklostem, ve srovnání třeba s Amerikou, kde se v nekonvenčním podání muziky odráží postoj mládeže v odmítání bohatství zazobané společnosti? Kdybych si nemyslel, že je pro to vhodná doba a místo, nedělal bych to. Za vším, co dělám a čemu věřím, si stoprocentně stojím. Česká filharmonie se mnou dokonce kvůli šátku nechtěla hrát a když jsem trval na svém a řekl, že bez něj ten koncert raději vůbec hrát nebudu (ačkoliv to bylo mé první vystoupení s tímto vynikajícím tělesem, který přenášela i televize a rozhlas), domluvili jsme se a problém zažehnali. Když rok a půl bojuju s kritikou o to, že to všechno má smysl a dokazuju, že tím neznehodnocuju muziku, tak nemůžu kvůli jednomu vystoupení změnit názor.

Tvrdíte, že nejde o vznešená slova o záchraně a objevování klasiky pro teenagery, a vůbec už ne o komerční kalkul a naplnění sálů? Nestačila by třeba jen sleva na vstupném pro mladé publikum? Neumím dělat komerční kalkulace, i když nezastírám, že mi tohle pojetí pomohlo dostat se do médií. Nedovedu si představit, že by takhle zabral můj koncert ve fraku, ačkoliv jsem v něm před časem taky hrával. Na prvním místě ale pro mě je a bude muzika a kvalita mojí hry. Když se na mě bude dívat několik milionů lidí v televizi, mohou si být jisti tím, že uslyší vždycky něco z klasiky a že to bude na úrovni.

To nesporně znamená být vždy dokonale ve formě a připraven. Jak moc cvičíte mezi koncerty a na turné? Snažím se cvičit tři čtyři hodiny denně a s dobou a místem se na tom nic nemění. Hrozně mě to baví. Míň cvičit nechci a víc nemůžu.

Hrajete s vynikajícím pianistou Petrem Jiříkovským. Jste si naplno vědom jeho úžasných kvalit? Je to nejen skvělý pianista a komorní spoluhráč, ale i bezvadný kamarád. Zažíváme spolu na cestách spoustu legrace. Nikdy jsme se kvůli muzice nehádali do krve, i když máme někdy na věc dvojí pohled. Vždycky se domluvíme. Asi jsme oba nekonfliktní typy.

Zní to ideálně a možná i skromně. A přece, nestouply vám zatím sláva a peníze do hlavy? Znáte mě dost dlouho na to, abyste věděla, že pro mě jsou housle vždycky na prvním místě. Mám ohromnou radost z toho, že se mi daří, že jsou koncerty vyprodané a plné mladých lidí. Myslím si, že jsem nijak nezpychl a dokud budu mít zdravé sebevědomí a vůli neustále se zlepšovat, že mi pýcha nehrozí.

Umíte si představit, že za deset patnáct let budete stále ještě ten usměvavý kluk s dvoudenním strniskem na bradě, v kožených kalhotách, šátkem na hlavě a se vší tou parádou na pódiu? Čas všechno ukáže. Nepřemýšlím tak daleko dopředu, zajímá mě, co bude pozítří a to vím, že budu hrát Šostakovičův První houslový koncert s Teplickou filharmonií.

Není mylné předsvědčení, že tahle vaše cesta je pro vás ta jediná spasitelná? V současné době o žádné jiné nevím, za tímhle přístupem si stojím, bojuji za něj a zatím na něm nebudu nic měnit. Samozřejmě to nemusí být cesta jediná. Jsem přizpůsobivý a věci nemusí být dané jednou provždy, ale všechno musí vycházet ze mne a z mého přesvědčení.

Váš přeplněný diář signalizuje velké pracovní vypětí. Jak se mu bráníte: režimem života, stravou, pohybem? V Americe jsem byl jednu dobu vegetarián, teď se snažím žít zdravě, jím kuřata a ryby a dělám si doma ovocné a zeleninové šťávy, chodím plavat a do sauny, před časem jsem se byl potápět v Rudém moři, občas hraju tenis a squash, i když si při tom hlídám ruce. Nic by se totiž v životě nemělo přehánět, všechno je osud, a tak se snažím, s ohledem na ruce, dělat si i jiné radosti života.

Vyhýbáte se stresům a starostem? Jsem pozitivně myslící člověk, takže všechny životní strasti spíš přecházím a hledám na nich to pozitivní. Když je nejhůř, cvičím na housle a odvedu myšlení jinam.

Jste solitér nebo máte potřebu partnerství a jistého zázemí? Mám spoustu přátel a kamarádů, ale mým největším koníčkem a láskou jsou housle!

Prý jste v loňském roce měl sto dvacet koncertů? Pomýšlíte při tak velkém vytížení založit třeba jednou rodinu? To všechno nechávám na osudu a na budoucnosti.

Co je vaší životní filozofií? Ještě se věnujete tai-či? Už ne. Bylo mi ale blízké svým duchovním základem, a nejen to. Přečetl jsem celou bibli i několik knih o jiných náboženstvích. Hodně mě to zajímá. Určitě se jednou v životě dostanu k hlubšímu studiu. Věřím na osud a na sílu, která nás vede světem, ale současně si myslím, že si osud trochu určujeme svými činy sami. Jsem vždycky šťastný, když chci něčeho dosáhnout a osud nebo vyšší síla mi dopomohou, že se to podaří. Jsem z duchovního hlediska vyrovnaný a samotný světský úspěch není tím, čím jsem veden. Jsem na světě šťastný.

Sdílet článek: