středa, 7. říjen 2020

Pavel Zemek Novák: Skladatel se každý den dotýká ostré hrany mezi pravdou a lží

Napsal(a) 

Pavel Zemek Novák, foto Martin Wiesner Pavel Zemek Novákfoto: Martin Wiesner

Soustředěnost, introverze, pokora a vnitřní klid. To jsou čtyři první klíčová slova, která mne napadají při neobratném pokusu o charakteristiku skladatele Pavla Zemka Nováka (1957). Žák Miloslava Ištvana a Gérarda Griseyho, pedagog konzervatoře Brno by mohl být dobrým reprezentantem současné duchovní hudby, kdyby tato kategorie byla transparentní a nenesla na sobě historickou zátěž skladatelů pracujících ve službách církve. Vrcholem jeho díla, kam spadají symfonie, komorní i sólové skladby, je pro mne cyklus 24 preludií a fug (1989–2006) premiérovaný v Londýně v roce 2007. Ve stejném roce byl autor pozván k přednáškám, seminářům a provedení svých skladeb na Trinity College v Londýně, na univerzitě v Cardiffu a na Music College v Birminghamu. Skladatelovým padesátinám byl věnován koncert v South Bank Centre v provedení The Schubert Ensemble.

Arthur Honegger má knihu úvah pod názvem „Jsem skladatel“. Jak o sobě člověk zjistí, že je skladatel? Co znamená být skladatel? V jakém okamžiku o sobě někdo může prohlásit, že je skladatel? Ve chvíli, kdy zkomponuje několik skladeb, nebo když vystuduje příslušnou školu, nebo když jej za skladatele začnou považovat ostatní? Musí být Blázen a být považován za blázna. Nesmí se tomu divit, protože dělá věci, které ostatní považují za bláznovství: pracuje osamoceně, pracuje dlouhodobě, pracuje i bez honoráře a třeba i bez provedení. Musí rezignovat na uznání ve svém nejbližším okolí i v místě, kde žije: jde o zničující elementy. Nesmí se divit ponížení s tím spojeným. Musí se dívat na to, jak jeho vrstevníci sklízejí mimořádné úspěchy a vedou ministerstva. Nesmí se do té hry nechat zlákat. Ale na konci najde pokoj.
Musí život obětovat, proměnit, protrpět. Nesmí si ho nechávat pro sebe. Musí na sebe brát každodenní kříž spojený s talentem, a to i ve stáří. Nesmí se divit tomu, když bude mít problémy s těmi, kdo ten kříž odhodili. Ale na konci najde pokoj.
Musí se téměř osamoceně prodírat na horu zvanou hudba. Nesmí se zastavovat se zástupem těch, kdo se otočili a vrací se dolů pro prachy a pro prestiž. Musí mít beraní hlavu, aby vydržela ten zástup, a taky tlustou zeď. Nesmí si stěžovat na bolesti hlavy. Ale na konci je i pokoj a radost, a často i pořádná porce anglického humoru na dně pytle. Svoboda.
Musí mít genetickou výbavu a odpovídající charakterové vlastnosti. Nesmí chybět hudebnost – předpoklad pro zvolený obor chybí dost často. Víc věcí spojených se skládáním je lepší se snažit pojmenovat, o jiných je nutné mít jasno od začátku: život je kratinká zkouška a závažné vleklé pochybnosti mohou zbytečně zatěžkávat putování.
Skladatel se každý den ve svém oboru dotýká ostré hrany mezi Pravdou a Lží. Vleče s sebou pytel vlastních lží, kompromisů, náhražek, pádů… (Jsem upřímně rád, že ti ty svoje tady nemusím vyjmenovávat.) Ale musí neustále vstávat do své Pravdy a kulhat dál – má na to pomocníky, aby to pokračovalo. Z obavy ze sebe sama může na té cestě prosit i o prosvětlení „nejtajnějšího přání“ (Stalker).


Hodně mi pomáhá, že přispívám k určitému celku,
který někam směřuje a hledá Pravdu
.“


Různí skladatelé přistupují k publiku různě. Někteří jím téměř otevřeně pohrdali nebo jej obviňovali z nepochopení Nové hudby (např. Busoni nebo Schönberg), někteří zase komponovali výhradně pro potěšení publika. Když komponuješ, myslíš na posluchače? Nebo jsou to dva oddělené světy: autor vytvoří dílo, které je výrazem jeho myšlení, a posluchač jej „přečte“ po svém? U mne si to lidé musí přebrat sami, nejsem v stavu navázat širší kontakt. Někdo přijde a dopředu ví, jak to má být, co tam být musí a co nesmí. Jiný přijde jako čistá tabule a je schopný přijmout cokoliv výrazného. Jiný mne odstřelí ještě dřív, než dirigent zvedne ruku a v podstatě pak ani neposlouchá. Zažil jsem zásadní nedorozumění i v odborném publiku: že skládám polyfonii, že jde o hudbu bez vertikály a tak dál. Na delší vysvětlování nebo na obhajoby je život krátký. A když lidé nechtějí, tak žádné vysvětlení stejně nepřijmou.

Nebo ještě jinak: pro koho jako skladatel komponuješ? Pro sebe, z vnitřní potřeby, z vděčnosti za své nadání nebo pro ostatní? Mně hodně pomáhá, že přispívám k určitému celku, který někam směřuje a hledá Pravdu. Takový celek je pro mne evropská tradice a její hodnoty, její klasická kultura, klasická hudební kultura. Katolicismus a jeho středověká vertikála, v ní génius sv. Františka z Assisi a jeho revoluce radosti. Také středověký afekt „probouzející ze smrtelné letargie“, a pak zejména regionální tradice Leoš Janáček – Miloslav Ištvan. Psát pro takovou tradici, přispět k ní, to je moje cesta: třeba jen odklidit z cesty starou větev, aby se šlo líp po cestě.
Určitě taky pro sebe – my si tu polívku rádi přihřejeme. Ale to poděkování za nadání nemá či nesmí chybět, to Deo Gratias na poslední stránce. Poděkovat za dokončení. Není to tak, že by člověk psaním automaticky vycházel ze sebe a zbavoval se sobectví, to je proces na celý život: učit se děkovat ve více rovinách.

, foto Martin Wiesner foto: Martin Wiesner

Je pro tebe skladba koníček, zaměstnání nebo poslání? Každodenní práce, každodenní křehký dar. Kéž to tak zůstane do stovky nebo aspoň do zítra. Říkám tomu práce: musí mě cele vtahovat, bavit, těšit, a proto vše v ní potřebuje velký časový prostor: pokud možno se vyhýbat brzkým termínům provedení – ty dovedou vše ničit. Ve Starém Zákoně je v knihách o králi Davidovi řada svědectví, jak král vyjadřoval události svého života tancem, a to tak intenzivně, že ztrácel vážnost u některých svých současníků. Vše ukládal také do žalmů, žalozpěvů, chval, písní – svou víru, naději, své prohry a své obrácení, svou vděčnost… Máme v tom celý jeho život.
Je to práce, která by měla podobně zachytit naše životy i ty životy kolem nás, to „věčné milování“, trochu humoru, a taky to, co nás nadchne a co nás trápí, naši víru a k čemu směřujeme. Zápas o Dobro, o věčnost. Máme příklad ve Starém Zákoně a máme co dohánět.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2020.

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.