čtvrtek, 19. prosinec 2019

Pavel Vančura: Pro sólový zpěv se musíte narodit

Napsal(a) 

 , foto Roman Dobeš foto: Roman Dobeš

Přesně spočítané to nemá, ale za dvacet let na scéně vytvořil k devadesáti rolím. Většinu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde byl od roku 1995 dlouhá léta skutečnou oporou a monolitem. Nabucco, Kouzelná flétna, Rusalka, Trubadúr, Thaïs, Lazebník sevillský, Hoffmanovy povídky, vedle oper účinkuje i v muzikálových produkcích. Hostuje v Plzni, v Ústí nad Labem, v Ostravě i v Praze. A přitom – jak sám říká a jak je třeba zdůraznit – na svůj věk není vlastně na scéně nijak dlouho; kolegové, kteří zpívají od pětadvaceti let, mají v jeho letech na kontě už kolem 150 rolí. Ale basista Pavel Vančura vstoupil na profesionální scénu až ve čtyřiceti letech. Minulý rok z libereckého angažmá vystoupil, přesto ho ale v Šaldově divadle i na dalších scénách stále potkáváme.

V čase, kdy čtete náš rozhovor, se v Liberci schyluje k premiéře Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky, kam Linda Keprtová obsadila Pavla Vančuru do role Revírníka. Muže, který rekapituluje svůj život, ohlíží se, bilancuje. A dospívá k laskavému smíření se svým životem i s přírodou, jejíž je součástí. Pro mne osobně je jeho jméno ochrannou známkou prvotřídního výkonu; nezažil jsem, že by někdy neodevzdal roli vše, co měl a má k dispozici. Avšak komplimenty na adresu tohoto srdečného a přátelského gentlemana budu šetřit a rozptýlím je raději mezi následující řádky…

Já si na vás „brousil zuby“ s rozhovorem už dlouho a teď mám pocit, že nastal ten správný čas. Zkoušíte hlavní roli v Janáčkově bilanční opeře a už několik měsíců jste takzvaně v penzi. Ale zdůrazňuji: ne kvůli odpočinku, nýbrž, jak se mi doneslo, abyste si mohl více vybírat… To možná až teď, já jsem si nikdy nevybíral. Pokud jsem mohl, bral jsem všechny nabídky, zde v angažmá jsem navíc musel. A často bez alternace. Mám doma svou stručnou statistiku, nové připisuji a počítám, nejnovější údaj čítá 86 úloh. Za poslední roky se to však obrátilo proti mně. Zkrátka jsem přestal stíhat a v čase zkoušek se mi termínově kryla třeba tři divadla v trojúhelníku Ostrava – Plzeň – Liberec. Tohle je ten skutečný důvod pro vystoupení z angažmá. Jak jste řekl, žádná výslužba.

Divadla vám zkrátka nabízejí role, které jsou pro vás a líbí se vám. Takhle to ovšem – i ve víceúhelnících – dělá řada vašich kolegů. Ale většinou to jsou pěvci, kteří nemají nikde plný úvazek. Pražští zpěváci mají zase v divadle mnohem více kolegů ve stejné hlasové skupině. Ale tady, na oblasti, jste často sám na tři až čtyři tituly na sezonu.

Rád bych znovu zdůraznil, že jste jako profesionální zpěvák na jevišti začínal v čase, když jste měl na krku čtvrtý křížek. Takových není moc. Asi vám to v rozhovorech říká kdekdo, ale mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl uplatnit jako zpěvák v opeře. Zpíval jsem od raného mládí v různých sborech. Ve Světlé nad Sázavou, V Čáslavi – mém rodišti – jsem docházel do chrámového sboru. K opeře mne stimuloval teprve světelský amatérský dirigent, který tam velmi činorodě uváděl opery a operety jako V studni, Polská krev, Bratránek z Batávie. Mne do nich obsazoval. A já se začal zamýšlet, jestli mi třeba něco neutíká. To si řeknete, když vás někdo takhle „nakopne“.

 , foto Petr Našic foto: Petr Našic

Ale tyhle myšlenky běžely paralelně s výkonem vaší původní profese. Jste vyškolený varhanář… Ano, působil jsem v Kutné hoře. Liberecké divadlo tam jednou přijelo s Prodanou nevěstou. A já, když jsem to viděl, podlehl okouzlení.

Okouzlení čím? Ničím jiným než hudbou. Přiznám se vám, že jsem vždycky, už od mládí, tíhnul ke klasice. K Prodance, k Rusalce, Jakobínovi. Obdivoval jsem pěvce typu Hakena, Blachuta, Žídka. To byli pro mne skuteční umělci! Ta Prodaná nevěsta pro mne představovala velký zlom, vždyť já do té doby ani nevěděl, že v Liberci nějaký operní soubor existuje! Dneska těžko pochopíte mou domýšlivost, se kterou jsem si usmyslel, že bych se mohl uplatnit v liberecké opeře. S lidmi, kteří v ní tehdy působili!

Když zůstanu ještě u vašeho světelského dirigenta, inspirátora a přímluvce, vedl vás od počátku jasně v basové kategorii? Ano. Ale to nebyly moje první sólové výstupy. Už předtím jsem dostával sólo v Rybovce a další menší party. On zkrátka vyhmátl můj potenciál a možnosti. A pak mne obsadil do role Janka.

Už tehdy jste měl ty hloubky? Od přírody? Měl. Ale ono na nich celkem nic není. I ten Zarembův „diplomat“ v Polské krvi mi šel a jde (Pavel předvádí krásně znělé hluboké „d“). Jde spíše o techniku, a ta u mne samozřejmě ze začátku byla instinktivní.

A hlasová pohyblivost, když zůstaneme u Janka? Ten se mi celkem zpíval dost dobře. Po všech stránkách. Navíc je to hodinová jednoaktovka… asi to byla šťastná shoda šťastných okolností. Dal mi prostě role, které se mi zpívaly dobře.

A zpívání vám zkrátka neznechutil… Prostě poznal, co mi sedí. A já si díky němu začal myslet, že na to mám. Jasně, to bylo amatérské hledisko; tady v Liberci jsem brzo uviděl, že opera zas taková legrace není…

 , foto Michaela Škvrňáková foto: Michaela Škvrňáková

Ale překročil  jste tak několik schodů, které zpěváci běžně absolvují, než naskočí do provozu. ZUŠku, střední umělecké vzdělání, případně akademický trénink. Hudební negramot jsem nebyl. Od útlého dětství jsem měl výborného učitele na housle, skladatele Stanislava Macha z Jilemnice, který pak dlouho působil v Čáslavi jako regenschori a ředitel Lidové školy umění. Aniž bych o tom věděl, už v dětství ze mě udělal muzikanta. Matce říkal, že mám velmi dobrý sluch. Ta ale na mne nebyla dvakrát přísná, housle jsem nebral úplně vážně a nakonec z nich nic nebylo.

Ale to je i pro profesi varhanáře zásadní předpoklad, ne? Já jsem třeba i kolegy v dílně při výrobě píšťal bavil imitacemi operních zpěváků. Tedy ne parodiemi konkrétních lidí, to bych se tehdy netroufl! Ale když třeba rozhlas vysílal operní árii, zpíval jsem taky. A lidi na dílně zírali.

Řekl jste, že ze začátku byla vaše technika spíše tušená, fungovala podle přirozených vnuknutí. Asi vám zkrátka bylo přáno víc než těm, kteří musí techniku pracně hledat. Ale pro pravidelný provoz v divadle potřebujete odborný trénink, ne? Na kariéru vašeho kalibru by basistovi pouhá přirozená pěvecká inteligence nestačila.

Víte, přesvědčil jsem se – a snad to nebude znít nabubřele –, že pro kvalitní sólový zpěv se musíte narodit. Posléze, na hodinách u profesora Reného Tučka, jsem poznal zástup mladých zpěváků z konzervatoří, akademií, a přesto byli použitelní maximálně do sboru. Nebo šli učit a v divadle jsem je nikdy nepotkal. Odtud moje přesvědčení, že vrozené dispozice jsou klíčové. Leckoho se můžete zeptat na techniku, a on řekne: „Já žádnou nemám.“ Ví, že zpívá dobře, ale neví, jak to dělá.

Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.

Vojtěch Babka

Vystudoval Pražskou konzervatoř a v roce 2003 nastoupil do Českého rozhlasu, kde moderuje denní vysílání, autorsky připravuje pořady o hudbě a hudebnících a uvádí přímé přenosy a záznamy z koncertních síní a divadel. Od roku 2007 připravoval a živě vysílal Operní magazín, v němž soustavně mapoval především dění na regionálních scénách v České republice. Z operních a operetních premiér pořizuje psané reportáže. Jako publicista pravidelně spolupracuje s Harmonií a Operou Plus, pro které připravuje rozhovory s operními pěvci, dirigenty a režiséry. S chutí objevuje nové lidi. Má rád přírodu, sport, železnici, klid lesa a Antonína Dvořáka.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.