pondělí, 16. srpen 2021

Pavel Kohout: Varhany musí mít duši

Napsal(a) 

Pavel Kohout, foto Ivan Malý Pavel Kohoutfoto: Ivan Malý

Ve čtyřiadvaceti letech zvítězil Pavel Kohout ve významné Mezinárodní varhanní soutěži Musashino-Tokyo, kde zároveň obdržel Minoru Yoshida Memorial Prize za nejlepší interpretaci díla J. S. Bacha a zlatou medaili. To mu otevřelo dveře na světová pódia a do mnoha sakrálních prostor, od té doby sjezdil coby koncertní varhaník takřka celý svět.

V září, na svátek sv. Viktorina, vystoupí Pavel Kohout na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov (koná se ve dnech 4.–18. 9.), kde v kostele Božího těla a Panny Marie Bolestné rozezní nejstarší varhany ve městě. Nejen o nich jsme hovořili u dobrého vína, nad nímž paprsky zapadajícího slunce symbolicky rozehrály „vitrážovou“ hru.

Víte, na kolik varhan a v kolika zemích už jste hrál? Nepočítám to. Byly to určitě stovky, možná i tisíce míst a nástrojů. Koncertoval jsem na všech kontinentech kromě Afriky a Antarktidy, v Evropě v podstatě všude, snad kromě Běloruska. Ale Země je obrovská a já tvrdím, že varhany se najdou úplně všude, tedy výzvy by se i našly. A na mnoho míst se rád vracím.

Na které nástroje rád vzpomínáte? Krásné jsou třeba varhany Gottfrieda Silbermanna. Když si sednete ve Freibergu v dómě za jeho „mašinu“, je to paráda. Měl jsem recitál v Notre-Dame v Paříži, v katedrále v Monacu, Lisabonu, užil si obrovský prostor v londýnské katedrále sv. Pavla či katedrále v nádherném Edinburghu, s úctou jsem usedl k malým chórovým varhanám v Halle, na něž prý snad hrával Händel, hrál jsem po úderu gongu v buddhistickém chrámu v Tokiu. Moc rád vzpomínám na Nový Zéland, Austrálii a jejich varhany v Sydney Town Hall či Melbourne Town Tall, které vás ohromí skoro tak jako klokani. V Česku jsou také nádherná místa a nástroje, například Týnský chrám a svatovítská katedrála v Praze nebo dóm v Litoměřicích.

, foto Patrik Nemes foto: Patrik Nemes

Z toho výčtu soudím, že nemáte osobní preference, co se týče typu nástroje? Pro mě je důležité, aby měl nástroj duši, a je úplně jedno, jestli se jedná o velký nástroj, jehož zvuk obsáhne značný prostor a nabízí nepřeberné interpretační možnosti, nebo o nástroj v malém kostelíku či hradní kapli, kde na vás dýchne genius loci a vychutnáte skromnou a čistou krásu zvuku. Je to jako když se stanete dirigentem velkého symfonického orchestru nebo vezmete do ruky stradivárky a slyšíte, že zní jinak, výjimečně a slyší to i posluchači.

To jistě platí také o varhanách bývalého minoritského kláštera v Českém Krumlově z konce 17. století, o nichž se uvádí, že v sobě nesou stopy renesanční epochy. Co si pod tím máme představit? Velice jednoduše, opravdu starý a cenný klenot. Na Českokrumlovsku je nejstarším nástrojem dochovaným v podstatě v původním stavu, pochopitelně s pominutím oprav a restaurování. Dvoumanuálový nástroj s 22 znějícími rejstříky pochází z let 1679–82, renesanční stopy můžeme spatřit třeba v individualitě jednotlivých hlasů. Kromě toho, že mají klášterní varhany takzvanou krátkou oktávu (ve spodní oktávě manuálu a pedálu chybí tóny Cis, Dis, Fis, Gis), staré je i jejich středotónové ladění. To umožňovalo hru pouze v určitých tóninách, kde uvedené chybějící basové tóny nenacházely upotřebení. Věřím, že bude pro posluchače zážitek přenést se de facto o několik století zpět.

Jejich dispozice tedy vyžaduje pouze určitý repertoár. Samozřejmě. Při výběru skladeb se zastavíte někde u rokoka a výběr musíte pečlivě zvážit.

Tím se dostáváme k Josefu Segerovi, jehož skladby budete v Krumlově také hrát a jemuž se hodně věnujete. Čím vás tak zaujal? Pro mě je to takový český Bach, skvělý kontrapunktik a učitel. Připomeňme, že žil v letech 1716–1782. Jeho tvorba a praxe spadá do katolické tradice, kde byl časový prostor pro hudbu menší než v tradici protestantské, takže pokud Bachova fuga trvá přibližně deset minut, pak Segerova jen tři nebo čtyři minuty s tím, že v pedálu jsou hlavně prodlevy. Přesto je ale jeho fuga s tou Bachovou srovnatelná. Uvědomil jsem si to ještě víc, když jsem si poslechl v rámci studia LP nahrávky Segera ze starší edice, v níž editoři přepsali jeden z hlasů do pedálu. Ačkoli to neodpovídá historicky poučené interpretaci, v tomhle „kabátě“ zní Seger skutečně „bachovsky“. Mimochodem, byl varhaníkem v Týnském chrámu, nejdůležitějším kostele Starého Města pražského, kde dodnes stojí varhany ze 17. století, na něž hrával a jež se též dochovaly v původním stavu.
Podle dobových svědectví uměl také výtečně improvizovat, jakmile třeba narazil na fugu jiného autora, která se mu nezdála příliš dobrá, zaimprovizoval svoji a lepší. Nepochybně byl i skvělým učitelem, což ostatně dokládá tvorba jeho žáků, jako byli Josef Mysliveček, Karel Blažej Kopřiva, Jan Evangelista Koželuh, Václav Pichl, Vincenc Mašek nebo Jan Křtitel Kuchař. Podle mě by se bez něj česká hudba nedostala tam, kam se později dostala.

Český Bach je docela silný příměr… Dokonce máme nepodloženou zprávu z německé encyklopedie, že jakýsi student jménem Senta přišel ke starému Bachovi, ptal se ho, zdali by u něj mohl studovat, a ten mu prý řekl: „U mě už ne, ale běžte do Prahy za Segerem…“  


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2021.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.