čtvrtek, 2. červenec 2009

Pavel Hůla - život ve jménu Kocian

Napsal(a) 

Pavel Hůla - život ve jménu Kocian Pavel Hůla - život ve jménu Kocian

Primárius Kocianova kvarteta, majitel houslí Jaroslava Kociana od Mathiase Albaniho z roku 1696, předseda poroty Kocianovy houslové soutěže – to všechno spojuje jméno houslisty Pavla Hůly (1952). Aby toho nebylo málo, tak byl žákem Kocianovy žačky Marie Hlouňové (1912 – 2006), možná nejlepší české houslistky a legendární učitelky. Dvě hodiny, které jsem s ním strávil v učebně velikosti ateliéru v malostranském sídle HAMU, někdejším paláci „krvavého místodržitele“ Karla z Lichtenštejna, byly okamžikem, kdy jsem si opět uvědomil, že umění se nejlépe pojí se skromností a myšlenkovou otevřeností.

Cítíte jako závazek, že coby primárius Kocianova kvarteta hrajete na housle, na něž v mládí hrával Jaroslav Kocian? Když jsem se před dvanácti lety k těmto houslím dostal, tak jsem tu symboliku moc nevnímal. Až později jsem si uvědomil, že je to něco jako závazek, pokračování. Kociana jsem neznal, narodil jsem se dva roky po jeho odchodu a bohužel neznám ani jeho nahrávky, moc se jich totiž nedochovalo. Všeho všudy je to asi 25 minut. Ale i z toho mála a ze vzpomínek jeho současníků je zřejmé, že to byl mimořádný houslista, který možná neměl takové štěstí jako jeho souputník a konkurent Jan Kubelík. Inspirující je i jeho sebekázeň a sebekritičnost. Je známé, že jakmile měl pocit, že nehraje dokonale, tak přestal koncertovat. Cítím tedy jako závazek, že hraji v souboru, který nese jeho jméno, a na housle, které mu v mládí patřily. Ve své době asi zněly krásně. Není to sice ideální nástroj pro sólovou činnost, ale pro komorní hru jsou skvělé.

Jste také tak kritický? Nevím jestli stejně jako Kocian, ale kritičnosti mě naučila komořina, kterou provozuji už 35 let. Je to něco úžasně očistného. Často říkávám, že každá nota ve smyčcovém kvartetu má několik významů – rytmický puls, intonaci, dynamiku, barvu, emoci. To vše ale musí zapadnout do celku čtyř lidí. Mám pak třeba tisíc impulsů co, kdy, kde a jak musí být. A to jde jen v komorní hudbě. Jistě by bylo ideální takto pracovat i v symfonickém orchestru, jehož zvuk mě od dětství lákal možná víc než housle. Ale to není technicky možné. Leda že byste měl 15 zkoušek na každou skladbu.

Vy jste nechtěl být houslista? Zvuk orchestru mě přitahoval od dětství. Vlastně jsem chtěl být spíše dirigentem než houslistou. Možná i proto řídím orchestr; po zkoušce kvarteta doma relaxuji nad partiturami Mahlera, Brucknera nebo Brahmse a večer podle časových možností rád jdu na Českou filharmonii. Dirigování bylo vždy mým tajným přáním, které se naplnilo jen zčásti.

Jak daleko do současnosti jde váš zájem o hudbu? Jsem přístupný všemu, ale kvůli času nemohu vnímat vše, co se dnes děje a komponuje. V kvartetu se snažíme reflektovat i soudobou hudbu, ale ne vždy je možné ji prosadit; pořadatelé se toho prostě bojí. Možná však za českou hudbu a naši malou zemi málo bojujeme. Řeknu vám příklad. V únoru jsme se vrátili z turné po Španělsku a ve stejnou dobu tam byl orchestr Mariinského divadla s Valerijem Gergijevem. Během svého turné uvedli osm různých programů. Kromě druhé Mahlerovy symfonie hráli pouze ruskou hudbu od romantismu do současnosti. Škoda, že něco podobného si neprosadí Česká filharmonie. Koneckonců jak bychom mohli propagovat českou hudbu, když ji nejsme schopni sami přijmout.

Kocianovo kvarteto premiérovalo v letech 1973 2006 třicet pět soudobých skladeb. Vedle Felda, Frieda, Boháče, Kašlíka, Sluky, Šestáka to byli i jejich vrstevníci, často spolužáci z doby studia na HAMU: Kubička, Tichý, Kvěch, Loudová, Riedlbauch. Nejčastěji ovšem hráli do konce loňského roku Dvořáka F dur op. 96 (599x), prvního Smetanu (263x), druhého Janáčka (194x), Dvořáka As dur op. 105 (175x) a prvního Janáčka (158x).

Když jste zmínil svou vášeň pro symfonickou hudbu, na které zážitky dodnes vzpomínáte? To není snadné říci. Na koncerty jsem chodil díky tátovi od svých pěti let. Poprvé to byla Má vlast s Františkem Stupkou. Od té doby jsem chodil na všechno možné, hlavně na Českou filharmonii, kterou miluju, obdivuju a zároveň jsem jejím kritikem. Například byla doba, kdy jsem „chodil na Neumanna“ a upřímně dodávám, že v poslední době jsem „chodil na Zdeňka Mácala“. Jak to bude dál, nevím. Česká filharmonie by samozřejmě chtěla nejlepšího dirigenta, ale v našich poměrech to bude složité. Jistě bychom zde rádi měli dirigenta úrovně Salonena nebo Jansonse, ale to není možné. Myslím si ale, že Českou filharmonii by měl vést český dirigent. Když někam pojede, tak po ní budou hlavně chtít Dvořáka, Janáčka, Smetanu nebo Suka s puncem české autenticity. Po roce 1990 jsem měl možnost vyjet i soukromě ven a slyšet to nejlepší na evropských podiích. Vždycky se mi líbila hra amsterdamského Concertgebouw s Haitinkem a samozřejmě Berlínská filharmonie.

Kocianovo kvarteto (Pavel Hůla, Miloš Černý, Václav Bernášek, Zbyněk Paďourek) Kocianovo kvarteto (Pavel Hůla, Miloš Černý, Václav Bernášek, Zbyněk Paďourek)

Vaše životní cesta se protla s jménem Jaroslava Kociana i tím, že jste dvojnásobným vítězem soutěže v Ústí nad Orlicí, která nese jeho jméno. Jaké však byly vaše hudební začátky? A jaký byl vliv vašeho otce, který byl také houslista? Táta patřil k muzikantům, kteří absolvovali konzervatoř po válce. Byla to generace Smetanovců, Vlachovců, Suka. Nebyl sice sólista, ale byl hudbou posedlý. Měl životní štěstí, že byl oblíbencem Václava Talicha a hrál v jeho Českém komorním orchestru a na práci s ním do konce života s láskou vzpomínal. Úctu k tradici jsem od něj převzal. Mým životním krédem je respektovat interpretační hodnoty minulosti. Nejde o kopírování, ale v nahrávkách lze nalézt kritické poučení a inspiraci. Samozřejmě ledacos z doby Talicha je zajímavé, ale dnešek je jiný, takže třeba na Zjasněnou noc nemůžu mít 19 zkoušek. Táta mi zanechal jeden fyzický odkaz – obrovitou sbírku elpíček a not. I to je hodně inspirativní. Jsem rád, že naši rodinnou pochodeň přebírá dcera Lucie. Tím, že si vzala cellistu Martina Sedláka, tak máme vlastně hudební tým.

Váš život je s hudbou spjat v podstatě již půlstoletí. Byla to vždy přímá cesta nebo měla svoje zákruty, zastávky, vybočení? Vlastně od počátku jsem měl štěstí. Vojnu jsem strávil v Symfonickém orchestru AUS, kde jsem jako koncertní mistr měl i sólové povinnosti, což mně pomohlo. Tehdy jsem netušil, co mě čeká. Tak jako dnešní studenti HAMU jsem chtěl být sólistou, oslňovat lidi Paganinim. a nesnášel jsem Händlovy sonáty. (Když jsem je před lety natáčel s varhanami, tak jsem zjistil, jak je to geniální hudba.) Po vojně jsem se ocitl „na dlažbě“ a věděl pouze to, že nechci skončit v orchestru. Náhoda tomu chtěla, že se ozval Václav Bernášek z kvarteta, že by potřebovali po onemocnění Pravoslava Kohouta primária. Sice jsem měl nějaké školní kvartetní zkušenosti, ale stejně to byl obrovský nápor naskočit do rozjetého vlaku. Za dva týdny jsem se naučil osm kvartetů, začalo mě to bavit, což trvá naštěstí doposud.

Jaké je specifikum Kocianova kvarteta? Těžko na to odpovědět. Začali jsme hrát jako další soubory – Panochovci, Pražákovci – na počátku 70. let a všichni jsme byli pod vlivem členů Smetanova kvarteta. Zpočátku bylo naše hraní podobné. Časem našla kvarteta svoji cestu, například v repertoáru. Panochovci šli klasickou cestou, Pražákovci měli větší rozlet a mají skutečně bohatý světový repertoár. My jsme se zpočátku vrhli na Beethovena a chtěli jsme po vzoru Quartetta Italiano zvládnout jeho kvartetní komplet. Když jsme se dostali do poloviny, tak nám Japonci z firmy Denon Nippon Columbia, pro kterou dělali i Smetanovci, nabídli nahrát 10 Mozartů a později čtyři poslední Dvořáky, protože chtěli zkusit někoho nového. To byla úžasná škola, Mozart je základ. Kromě klasiky jsme však nastudovali hodně soudobé hudby.

Do kvarteta jste vstoupil v době normalizace. Mělo to v 70. a 80. letech nějaký vliv na možnost koncertování v zahraničí? V 70. letech bylo koncertování v cizině podstatně problematičtější nežli dnes. Na všechno měl monopol Pragokoncert. Sice jsme nebyli obzvlášť oblíbeni, ale turné jsme díky našim kontaktům měli. Jenomže to stejně musel schválit Pragokoncert, zprostředkoval hotovou, připravenou věc a vzal si tučnou odměnu. Museli jsme přivézt 50 % honoráře, 40 si nechal stát, deset jsme dostali formou tuzexových bonů a zbylých 50 pokrylo náklady na cestu a pobyt. Stávaly se i kuriózní situace. Když jsme měli hrát na konci 70. let na festivalu v Passau, tehdy pro komunisty ohnisku „ďábelského sudetského revanšismu“, tak nám to nejdřív zakázali. Teprve když se poradili s Goskoncertem a zjistili, že Rusové tam posílají Svjatoslava Richtera, tak změnili názor. Problémy samozřejmě byly, ale na rozdíl od běžného občana jsme jako umělci vycestovat mohli.

Být tak dlouho členem čtyřčlenného kolektivu určitě není jednoduché. Na rozdíl od současných mladých kvartet však u vás podobně jako například u Panochovců není fluktuace. Je to otázka štěstí, tolerance, moudrosti, nebo něčeho jiného? Jistě platí to, co jste řekl. Kvarteto je trochu manželství osmi lidí, takže bez tolerance by soubor dlouho nevydržel. Určitě se i hádáme o koncepci, tempo, dynamiku, smyky, ale důležité je, abychom na konci byli spolu a podřídili vše heslu „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Důležitá je shoda v celku i v detailech. Dnes je ve světě obrovská konkurence a svou pozici lze uhájit jedině růstem a ničením rutiny. Vždy jsme byli kvartetní velmocí a stále jsme, ale už dlouho nejsme jediní. Skvělá kvarteta najdete ve Francii, Británii, Americe. Není to jednoduché ani ekonomicky. Například na německém trhu se stále více prosazují hudebníci z Východu a nezřídka, i když nejsou třeba lepší, mají přednost, protože jsou levní.

Praga Camerata Praga Camerata

Jak se na koncerty připravujete? Po 35 letech sice nezkoušíme jako na začátku, což je dáno i našimi pedagogickými závazky, ale na každý důležitý projekt zkoušíme intenzivně. Přirozeně není možné se zdržovat řešením not a zjišťováním, co kdo hraje.

V letech 1987 až 1990 byli Kocianovci souborem České filharmonie. Restrukturalizací orchestru jste o ekonomickou jistotu přišli. Jaké to pak bylo být odkázáni jen sami na sebe? Zásadní problém to nebyl, protože jsme si stejně sháněli koncerty a turné sami. Být titulárním kvartetem České filharmonie bylo více otázkou prestiže než financí.

Komorní soubory u nás v podstatě nemají na rozdíl od orchestrů žádnou veřejnoprávní podporu, což je hodně tvrdé. Určitě by bylo dobré vzhledem k tradici a současnosti komorní hudby, kdyby stát pomáhal nejen orchestrům, ale například i mladým souborům, ale to je asi jen zbožné přání. Stejně tak nelze očekávat, že by smyčcové kvarteto bylo přičleněno a podporováno nějakou univerzitou jako ve Spojených Státech.

Vaše kvarteto je spojováno s legendárními „Karolinskými koncerty“ profesora Josefa Kouteckého, bývalého děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Co pro vás znamenaly? Především nesmírně duchovní potěšení! Profesor Koutecký nás oslovil někdy po revoluci a vznikla z toho tak velká série, že se stala červenou nití naší historie. Přišel za námi a řekl, že by chtěl udělat v Karolinu koncert. Byl až překvapivě úspěšný. Po čase zavolal znovu a chtěl další, tentokrát stálý projekt čtyř ročních období, čtyři koncerty v roce. Pan profesor přes naše námitky trval na tom, že chce pouze Kocianovo kvarteto a že jistě máme dost repertoáru. No, přinutilo nás to hledat nové věci, a tak jsme uvedli mimo jiné novodobou premiéru Voříškova Ronda, Šestákův 2. smyčcový kvintet, Chaussonův Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto, 2. kvartet Iši Krejčího, Schulhoffův 1. kvartet, Fibichův Kvartet G dur, Weberův Kvintet B dur s klarinetem, Kyptův Kvartet F dur, Brucknerův Smyčcový kvintet F dur, první uvedení Concertina Alexeje Frieda. Celkem asi 150 skladeb na téměř padesáti dramaturgicky zajímavých koncertech. Každý koncert pan profesor uvedl svojí esejí a zasvěceným komentářem k programu. Koncerty trvaly až do roku 2005, tedy skoro 15 let. Posluchači koncertů byli hlavně lékaři, vědci, umělci a studenti. Tečkou za Karolinem bylo knižní vydání projevů a přehledu koncertů s bonusovým cédéčkem u vydavatelství Akropolis. Panu profesorovi skončil děkanát a lidé se ptali, co bude dál. Díky Václavu Riedlbauchovi se našlo pokračování v Rudolfinských koncertech a sál je vždy přeplněný. Sice si neumím představit, že by tyto koncerty skončily, ale jednou konec samozřejmě přijít musí.

Když jsme u toho konce, poznáte, až nastane čas uzavřít historii Kocianova kvarteta? Každý vám asi řekne ano, ale realita je taková, že se snažíte hrát co nejdéle. Je na každém, aby zjistil, kdy by měl skončit. Jednou přijde den, kdy budeme tak fyzicky unaveni, že to dál nepůjde. Neumím si představit, že by se mohlo Kocianovo kvarteto proměnit a pokračovat dál. Jsem přesvědčen o tom, že až ten okamžik přijde, tak zde budou kvarteta, která navážou na tradici, která kdysi začala Českým kvartetem.

Kromě kvarteta však stále ještě hodně hrajete sólově, angažujete se v oblasti komorních orchestrů, dirigujete, učíte. Takže se rozhodně nenudíte. Asi třicet let jste spoluformoval Pražské komorní sólisty, nyní vedete soubor Praga Camerata. Občas se snažím hrát sólově, i když času je málo, dělám další komořinu v Beethovenově triu s kamarády z Pražákova kvarteta, což je téměř výlučně nahrávací formace pro potřeby Praga Digitals. Před několika lety jsme s kolegy Ladislavem Horákem a Petrem Paulů založili trio housle – akordeon – kytara, abychom připomněli skvělou hudbu Václava Trojana – Císařův slavík, Princ Bajaja. V podstatě třicet let jsem byl členem Pražských komorních sólistů, souboru muzikantů z různých orchestrů při FOK. Sice jsem tam poznal spoustu krásné muziky, výborných sólistů a dirigentů, ale možná i z pocitu neuspokojenosti jsem založil po roce 2000 podle vlastních představ orchestr Praga Camerata. Jsou tam až na pár výjimek jenom komorní hráči a zkouším přenést práci a nároky z kvarteta do práce orchestru. Už jenom dát dohromady 15 hráčů z různých souborů je složité. Bohužel nemáme v Čechách mnoho koncertů, ale hrajeme na zajímavých pódiích v zahraničí, včetně Japonska. Radost mám také z nové CD nahrávky Schubertovy Smrti a dívky v Mahlerově úpravě.

Řadu let nahráváte pro francouzskou firmu Praga Digitals. Před 15 lety jsme se poznali s panem Barbierem, francouzským hudebním kritikem a ředitelem této společnosti. V rámci exkluzivity jsme pro něho nahráli asi 50 projektů a jsme šťastni, že díky distribuci Harmonia Mundi se naše nahrávky prodávají v celém světě. V době, když je to s gramofonovým průmyslem všelijaké, tak máme spoustu plánů a snad se ještě ledacos podaří. Sice natáčíme hodně hudby, ale za cenu určitých ústupků, kdy je to pro nás otázka propagace a muzikantského uspokojení, protože finančně z toho nic nemáme. Ale tak je tomu i v jiných firmách. V katalogu tedy máme obrovské spektrum hudby, od Hindemitha po hudbu židovských autorů. Nejsme tam jedinými Čechy. Pro Praga Digitals natáčejí například Guarneri Trio nebo Pražákovo kvarteto. Katalog je hodně zaměřen na komorní hudbu a co se týká české hudby, tak těžko bych k němu hledal paralelu. Máme poměrně dost volnosti, takže bychom mohli točit třeba deset cédéček ročně, kdyby to bylo technicky a fyzicky možné. V dubnu se po třiceti letech vrátíme ke Smetanově kvartetu Z mého života, který vyjde v kombinaci se Sibeliem, kterého tady nikdo nehraje a ve světě je přirovnáván ke druhému Janáčkovi. Takže by to měla být deska s „národní hudbou“.

Duo Virtuoso s vaší dcerou Lucií je vaše srdeční záležitost? Kromě Kinsky Tria se svým manželem Martinem Sedlákem a pianistkou Slávkou Pěchočovou si Lucie ráda zahraje občas i se mnou. Zjistili jsme, že literatura pro dvoje sólové housle je neobyčejně bohatá, a to jak ve staré hudbě, tak i v moderně. Škoda, že na to pořadatelé moc neslyší a bojí se, že poslouchat celý večer dvoje housle je nuda. Samozřejmě si občas také zahrajeme nějaký kus pro dvoje housle s doprovodem orchestru.

Proč jste začal v roce 2006 učit na HAMU? Asi jako každému muzikantovi v rozletu se mi do učení dlouho nechtělo. Čím jsem byl starší, tak jsem se začal zabývat otázkami „jak“ a „proč“ hrát to či ono. Koneckonců jsem byl konfrontován se světem mladých nejen doma, ale i na turné, kdy jsme občas vedli mistrovské kursy. Na HAMU delší dobu nebyl přijat nikdo nový. Reálně tedy hrozilo, že tu bude generační mezera. Naštěstí se tak nestalo. Myslím, že Jiří Panocha po čtyřiceti letech světové kvartetní kariéry má co říct, stejně je tomu i u Slávka Matouška v sólové hře. „Učení“ beru jako diskusi, můj názor se konfrontuje s jiným a student může přijít s nápadem nebo impulsem, který obohatí nás oba. Po třech letech jsem rád, že tady jsem, že se můžu z nejkrásnější vysoké hudební školy na světě dívat na chrám sv. Mikuláše.

Pavel Hůla Pavel Hůla

Většina studentů vysokých hudebních škol nebudou sólisty. Není vám jich líto? I já jsem byl kdysi plný plánů a snů. Všichni jsou k tomu ze začátku vedeni. V třinácti hrají Paganiniho koncert, myslí si, že jsou rozenými sólisty, ale pak přijde realita všedního dne. Víte, je zvláštní, že v poslední době vidím stále více muzikantů, kteří se ani nesnaží dostat do orchestrů, kde je aspoň nějaká existenční jistota. Jsou takzvaně na volné noze, hrají v projektových orchestrech nebo v turistických souborech „kdo má čas“, což je škoda. Navíc se začíná mluvit o redukci orchestrů, takže nevím, kam to půjde.

Proč není v současné době na rozdíl od minulosti žádný český houslista mezi světovou špičkou? Je to podobné jako s kvartety. Jsme sice stále špičkou, ale nejsme sami a konkurence je až děsivá. Možná, že by se u nás našlo pár mladých houslistů, kteří by měli na světovou špičku, ale neví se o nich, nemají třeba štěstí, dobrou agenturu, která by je dostala na nejlepší festivaly, nestojí za nimi velká gramofirma. Vezměte si třeba salcburský festival, který je vnímán jako vysněná meta. Docela tvrdě jej ovládá Deutsche Grammophon a málokdy si tam zahraje soubor nebo sólista, který není na firmu napojen. Navíc dnes jsme svědky erupce talentů z celého světa a speciálně invaze hráčů z Asie.

Od tohoto roku jste předsedou poroty Kocianovy houslové soutěže. Co si od toho slibujete? Skoro to vypadá, že celý můj život je spjat se jménem Kocian. Do Ústí nad Orlicí jsem jezdil rád jako soutěžící, později jako bývalý laureát a posledních šest let jsem členem poroty. Tehdy jsem tam byl jediný, kdo nebyl propojen s nějakou školou a byl pouze interpretem. To, že převezmu letos štafetu po dvou velkých osobnostech – Václavu Snítilovi a Ivanu Štrausovi – je velká zodpovědnost. Rád bych svoje kolegy přesvědčil, aby se zvýšila kritéria hodnocení. Věkový limit je šestnáct let a dnes jsou to ve světě v podstatě hotové osobnosti. Mechanická virtuozita už nestačí, je třeba hodnotit komplexní výkon. Proto je dobře, že tam budou další interpreti jako Shizuka Ishikawa nebo Miroslav Vilímec. Soutěž má stále větší váhu a práce, kterou každoročně odvádějí pořadatelé, je hodna obdivu. Věřím v její budoucnost.

Na letošním Pražském jaru zahraje Kocianovo kvarteto a Zemlinsky kvartet všech sedm kvartetů Viktora Kalabise. Od Pražského jara to je skvělý nápad. Uvádění kompletů totiž může být pro veřejnost velmi přínosné. Před deseti lety jsme takto uvedli komplet Hindemitha. Vlastně každý rok uvádí festival nějaký komplet, což byste na normálních koncertech neměli šanci slyšet. Kvartety procházejí celým Kalabisovým životem (první právě luštíme z manuskriptu), takže to je jakýsi deník života. I pro něho platí, že kdyby žil ve větším státě, tak by se více hrál a byl by mezinárodně známější. Vím už ve světě o minimálně dvaceti lidech, kteří přiletí na tyto dva koncerty, aby poprvé slyšeli kompletního Kalabise.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.