pondělí, 17. říjen 2005

Pavel a Hugo

Napsal(a) 

Pavel Hass Pavel Hass

Život herce Hugo Haase a jeho bratra hudebního skladatele Pavla Haase byl svázán víc, než se obecně tuší. Měli zvláštní a silné pouto. Drželi při sobě už proto, že v německé obecné škole se jim občas nadávalo do "pejzatců" a museli se společně proti atakům okolí bránit. Navíc mladší Hugo se o staršího Pavla už v dětství staral - dával mu medicínu na astma . Když se o pětatřicet let později Hugo dozvěděl, že jeho bratr Pavel zemřel během druhé světové války v koncentračním táboře na udušení, propukla rodová choroba i u něj. Udušení se stalo nakonec i jeho osudem. Čím jsme nenahraditelně spjati se světem kolem nás? Svým dechem. Opakem spojení je samota. Na příběhu obou bratrů je patrné, že žili a dýchali tím, čím žilo a dýchalo 20. století.

Bratři se narodili v Brně v rodině drobného obchodníka s obuví Zikmunda Haase, Haasovi byli česká rodina a byli na to hrdí. Doma se podle jejich dlouholeté hospodyně Františky Staňkové mluvilo vždycky jen česky. Možná proto Hugo Haas v hloubi duše zůstal Čech, i když žil na různých místech světa. Celá rodina držela těsně pohromadě. Duší rodiny byla maminka Olga Haasová. Narodila jako dcera úředníka paroplavební společnosti Epsteina v Rusku. Byla to krásná, jemná, múzická bytost a výborná kuchařka. Vařila nejlepší boršč na světě, mazala nejchutnější chleba sádlem a co teprve, když udělala nudle s mákem!

Že byl Hugo Haas komediální talent od mládí se ví, jaký ale byl starší Pavel Haas? "Každý ho znal jako stále usměvavého, vtipného, lehce ironického společníka. Přitom jeho křehká postava a bledá tvář dodávala jeho humorným slovům nádech smutku. Jako by byl tušil tragiku svého osudu a hořkého konce života." Jeho současníci na něj vzpomínají: "Byl to dobrý člověk, nikomu neublížil. Skromnost a nedostatek odvahy brzdily jeho rozvoj a uplatnění." "Elegantní a noblesní osobnost, veselý i vážný umělec ryzího českého srdce."

Podle fotografií i výpovědi svědků byl křehčí než jeho mladší bratr Hugo, ale vyrovnal se mu smyslem pro humor. Žil trochu ve stínu slávy svého bratra Huga. Přesto ani jeho dílu nechybí jasný rukopis a originalita a stále se hraje u nás i v zahraničí, zvláště skladby napsané v terezínském ghettu.

Pavel Haas už jako kluk věděl, co chce. Jako by tušil, že nesmí ztrácet čas. Velmi podrobně se jeho životem zabývá kniha Lubomíra Peduzziho. Jako čtrnáctiletý se pokoušel komponovat a měl zatvrzelou touhu být skladatelem. Na klavír ho učila Anna Holubová. Ale zodpovědět všechny otázky svého žáka, proč je něco napsáno tak a ne jinak, nedokázala. Řekla tedy: Ať studuje teorii hudby. Rodiče souhlasili, jedním z důvodů bylo i synovo astma. Ve válečném roce 1915 Pavel z reálky vystoupil a věnoval se hudbě. Na hudební škole se učil kompozici u Jana Kunce a Viléma Petrželky. Mezi hodinami klavíru, kontrapunktu a estetiky pomáhal v otcově obchodě. Tam se mohl dobře procvičit jak v češtině, tak v němčině. (Oba bratři chodili do německé obecné školy, po čtvrté třídě přestoupili na I. českou státní reálku v Antonínské ulici, která se za války přestěhovala do Křenové.)

Pavel to měl opravdu v hlavě srovnané. Bylo mu patnáct, když si na druhou stranu svého rozvrhu napsal: Vůle! Síla! Charakter!!!!!!!

Málo času v rozvrhu věnoval kompozici, přesto rok 1916 patřil mezi nejtvořivější roky jeho života. Napsal Tři fugy pro smyčcové kvarteto, Žalm pro tenor a varhany, Sonátu B dur pro klavír . Zkomponoval i osm písní; dvě pijácké písně byly na text přítele Františka Soukupa a bratra Huga s německým názvem Der Seufzer - Povzdechnutí.

Když rodiče v roce 1923 slavili stříbrnou svatbu, bratři společnými silami napsali píseň Noc dýše kouzlem vzpomínek krásných v rytmu pomalého valčíku a skladbu jim věnovali vázanou v kůži. Bohémsky založená maminka měla radost.

Své skladatelské prvotiny hrál Pavel s klarinetovým kvartetem obvykle u nich doma, takže u Haasů si zřejmě na přílišné ticho nikdo nemohl ztěžovat. Ale nepředbíhejme.

Roku 1919 vznikla v Brně konzervatoř a Leoš Janáček se stal prvním ředitelem. To byla událost! Pavel absolvoval tři oddělení konzervatoře a byl přijat k Janáčkovi do mistrovské školy. Později vzpomínal na výbušný temperament svého učitele:

"Dnes zničil hustými čarami svízelnou práci mladého, postrašeného mozku. Příště se vášnivě rozzuřil nad vlastními hieroglyfy, aby opět vrátil život notám, které tu původně očekávaly ortel smrti. Mistr nepochválil téměř nikdy. Buď odsoudil, nebo mlčel." Pavel Haas se od Leoše Janáčka naučil mnohé, ale byla to tvrdá lekce.

Nebyla v jeho životě poslední. Po absolvování konzervatoře se živil jako soukromý učitel hudební teorie, později učil na židovské škole v Brně, byl korepetitorem brněnského divadla, psal do Národních novin a Národních listů.

Hugo Hass Hugo Hass
Život je pes . Pro Pavla to byla šance naučit se něco nového, s filmovou hudbou neměl žádnou zkušenost. Začal pracovat s hodinkami v ruce, musel se přizpůsobit taneční hudbě. Komedie měl rád, nechyběl mu smysl pro humor. I když hudebnímu historikovi Vladimíru Helfertovi v tu dobu píše: "Právě do tohoto období spadá smrtelná nemoc mé matky, která mne úplně pohltila psychicky, ale i fyzicky."

Paní Olga Haasová onemocněla na přelomu roku 1931 a 1932 rakovinou kostí a páteře, mohla se pohybovat jen na vozíčku. Celá rodina s úzkostí sledovala vývoj její nemoci. V květnu 1932 ji Pavel zavezl do Vídně, kde ji léčili ozařováním. Zákrok postup nemoci jen zbrzdil. O Vánocích 25. 12. 1933 Olga Haasová zemřela.

Ošetřovala ji MUDr. Soňa Jakobsonová, která se přistěhovala z Prahy a zařídila si v Brně lékařskou praxi. Znala se s Hugo Haasem z pražské společnosti a byl to určitě on, kdo ji seznámil s bratrem. Při častých návštěvách u paní Haasové se setkávala s Pavlem a zamilovali se. Jenže vztah měl háček: "Paní Jakobsonová byla vdaná, jejím mužem byl vynikající ruský lingvista Roman Jakobson, který v letech 1933-1939 přednášel na filozofické fakultě Masarykovy fakulty v Brně. Pavel po smrti matky chtěl svůj vztah k Soně legalizovat. Roku 1935 konečně došlo ke vzájemné dohodě. Soňa uzavřela sňatek s Pavlem Haasem a také Roman Jakobson se brzo znovu oženil. S Haasovými ale dál udržoval přátelské styky.

V lednu a únoru roku 1934 složil Pavel hudbu k filmu Mazlíček . V tomto roce si také našel námět na operu a začal na ní intenzivně pracovat. Tragikomická opera o třech dějstvích - Šarlatán vystihuje jeho životní krédo."

i>Ať je doba dobrá nebo zlá,

Na rtech měj stále smích

Do pláče vždycky času dost

V hodinách posledních.

Kdo věčně mračí se jak čert,

Ten ať jde do háje.

Kdo zpívá, jásá, zná i žert,

Ten přijde do ráje!

Neopouštěl své umělecké ambice, ale chtěl vytvořil lidovou operu, inspiraci našel v jarmareční, kramářské písni. Námět opery líčí jako "vzestup, slávu a pád lékaře - mastičkáře." Podařilo se mu vytvořit dílo pestré, rytmické, s mistrnou instrumentací, které obecenstvo srdečně přijalo. Kritika ho hodnotila jako významný přínos pro současnou operní tvorbu.

Operu dokončil v roce 1937. V tom roce se také uskutečnila spolupráce bratrů Haasů na filmu Kvočna , partituru podepsal skladatel jako Ivan Pavlas.

Pavel a Hugo Pavel a Hugo
Další roky už jejich společné cestě nepřály. V Brně, kde byla silná německá menšina, se množily provokace proti českému obyvatelstvu. Po obsazení Československa Hugo Haas prchl do emigrace - žil ve Francii, Portugalsku a pak v USA. Pavel a hlavně Soňa Haasová se během války starali o jeho syna Ivana.

Pod tlakem doby píše Pavel Haas Suitu pro hoboj a klavír - třívětou skladbu, která přináší symboliku svatováclavského a husitského chorálu. Vkládá do ní strach z budoucnosti, obavy o osud vlastní i své země a také odhodlání proti zlu bojovat.

Na počátku války byl Pavel Haas vyřazen z veřejného života, na klavír učil potají. Soňa Haasová byla Ruska, věděl to kdekdo - do konce života se její čeština nezbavila rusismů. Popřela svůj židovský původ. Úřadům říkala, že není Sofie Feldmanová, ale po otci Borisova. Jen za takovou cenu mohla dál provozovat lékařskou praxi, vydělávat a živit rodinu v době, kdy mnozí pacienti byli z venkova a platili i v naturáliích.

"Byly s dcerou pokřtěny v pravoslavném kostele. Manželství bylo pokládáno za smíšené. Smíšená manželství přinášela nesnáze v různých omezeních, zejména existenčního rázu. Proto se množily případy rozluk. I pro Pavla Haase vyvstalo dilema, zda má nadále účastnit rodinu těžkostí, do kterých se Soňa dostala pro jeho rasový původ, nebo se má nechat rozvést, aby jí život ulehčil. Kdyby bylo manželství rozloučeno, získala by jeho žena znovu možnost pracovat jako lékařka a zabezpečila by finančně nejen sebe, děti, ale mohla by živit i manžela a jeho starého otce." Nakonec se manželé rozvedli, ale rozvod považovali za formální.

V prosinci roku 1941 byl Pavel Haas zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Terezíně, patřil mezi první obyvatele ghetta. Jeho dcera Olinka prý chodila věčně k tramvaji: "Tatínek přece jinak domů přijet nemůže!"

Napsal zde tři skladby, v kterých je jasné pouto a stesk po domově. V první pro mužský sbor zní ještě odhodlání, jmenuje se Nenaříkej AL S'FOD. Druhá je Studie pro smyčcový orchestr , partituru k ní našel Karel Ančerl až po osvobození Terezína. Třetí má název Čtyři písně, jde o cyklus na slova čínské poezie pro bas a klavír. Mathesiovo přebásnění Zpěvů staré Číny a Nových zpěvů staré Číny vzbudilo u kulturní veřejnosti velký ohlas. V Nových zpěvech staré Číny v Mathesiově přebásnění nalezl Pavel Haas verše, které byly o stesku poutníka po vzdáleném domově. Vyjadřovaly přesně, co cítili v Terezíně všichni.

Domov je tam, daleko, tam,

na naše shledání myslím.

Spánku, sen dej mi o návratu domů!

Vedle básně Zaslechla jsem divoké husy mu byla blízká báseň V bambusovém háji, Daleko měsíc je domova a Probdělá noc . Čerpal z melodiky východních nápěvů, ale její prvky kombinoval a dál osobitě rozvíjel v duchu tradic evropské soudobé hudby.

V celé tvorbě Pavel Haas vědomě usiloval o nalezení vlastní hudební řeči, na vytváření jeho výrazových prostředků nejvíc zapůsobili Janáček, který probojovával novou tradici české hudby, a Igor Stravinskij, který reprezentoval evropskou avantgardu, a měl navíc smysl pro grotesku, což také bylo skladatelovi blízké. Cítit jsou v jeho hudbě samozřejmě také židovské kořeny.

Terezín, to byl zvláštní svět. Těžko si ho představit. O jeho atmosféře vypovídají i Národní písně Terezína. Písně, které složili muzikanti vytržení od rodin, tušící smrt, hrající pro pobavení nacistů.

Stavěli tesaři, stavěli latrinu,

vařili kuchaři pokrmy z tuřinu

a po tom tuřinu v prosinci i v říjnu,

chodíme dvacetkrát denně na latrinu.

Jede jede poštovský panáček,

Jede, jede poštovský pán.

Veze si balíky pro pány veliký,

Ani s lístkem nepřijde k nám.

Tyto i další písně jsou uvedeny v knize Rekviem sami sobě. Autorka Ludmila Vrkočová v ní píše o životě v Terezíně, který byl pro civilizovaný svět Potěmkinovou vesnicí.

"Před příchodem komise Červeného kříže 22. června 1944 se všude cídí, v den prohlídky se podává neobvyklá strava: maso, buchty, housky a káva. Lidé, oblečeni co nejlépe, se volně procházejí městem plným hudby.

Po odjezdu komise začíná filmování. Jeho součástí je premiéra Haasovy Studie pro smyčcový orchestr. Záběry ukazují skladatele v hledišti mezi několika diváky, pak orchestr. Posléze jde skladatel, který je vyvolán pomyslným publikem, k dirigentovi Ančerlovi. Podává mu ruku a uklání se obecenstvu. Skutečná premiéra Haasovy skladby bude až později, kolem 10. října 1944, krátce před zařazením skladatele i dirigenta do transportu...

Zdá se divné, že SS v ghettu dovolí pěstovat v takové míře hudbu, umění, přednášky. Ale oni vědí dobře, co dělají. Chtějí mít z Terezína vizitku pro cizinu - "Musterghetto". Když očekávají komisi, nařídí, aby se opery uváděly v kostýmech a v parukách, aby se hrálo skutečné divadlo...

Hugo Hass - Život je pes Hugo Hass - Život je pes
Pavel Haas "žil" v Terezíně tři roky, pak odešel s dvěmi a půl tisíci dalších do transportu. Tatínek Zikmund a další příbuzní zde zemřeli.

Osud Pavlu Haasovi nepřál - odešel ze světa 17. října 1944 v Osvětimi. Poslední transport z Terezína do Osvětimi nacisté vypravili 28. října. Za půl roku nato byl Terezín osvobozen.

"Hugo Haas se do konce života vyhýbal rozhovorům o bratrovi. Ve své lásce k němu trpěl nepřekonatelnou psychickou zábranou - nikdy se osobně nesešel s nikým z Pavlových spoluvězňů, kteří Terezín přežili. Přestože mu psali a chtěli o bratrovi a otci v Terezíně vyprávět."

Jak bratr Pavel zemřel, se dozvěděl Hugo náhodou po válce od dirigenta Karla Ančerla: "...Asi mě neznáte, jsem muzikant jako byl váš bratr Pavel. Byli jsme spolu v koncentráku." Ti dva stáli vedle sebe u raportu, když přišel dr. Mengele. Jeho ruka zprvu mířila na Karla Ančerla. Pak se zapíchla do slabšího člověka, který zrovna dostal záchvat kašle - Pavla Haase. Karel Ančerl byl svědkem, jak vchází do posledních dveří ve svém životě. Válka je šílenství.

Jeho bratr Hugo si tak živě vyvolával marný zápas bratrových plic v plynové komoře, až mu dosud spící rodovou dispozici prorazil nervový šok.

Podle svědectví režiséra Gerharda Bronnera, který byl jedním z jeho přátel a spolupracovníků ke konci života ve Vídni, Hugo Haas soustavnou péči lékařů odmítal. O svém bratrovi říkával: "Pavel, to byl jediný umělec z celé rodiny..."

Víc se o osudu Hugo Haase a Pavla Haase dozvíte v knize Hugo Haas Život je pes .

- Pavel Haas se narodil 21.6. 1899, rodina bydlela ještě v brněnské Gomperzově - nyní Bezručově ulici č. 5.

- Udušen v samotě byl i dr. Galén z Bílé nemoci. Postava, kterou se Hugo Haas nevymazatelně zapsal do dějin českého moderního filmového herectví.

Nejnovější od Jolana Matějková

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.