úterý, 21. červen 2011

Paul Lewis v Beethovenových službách

Napsal(a) 

Paul Lewis v Beethovenových službách Paul Lewis v Beethovenových službách

Nebuďme zajatci notového textu

Elegantní, soustředěný a britsky korektní – tak působil Paul Lewis při rozhovoru, který poskytl po svém koncertě na konci léta v rámci festivalu Dvořákova Praha. Provedl na něm Beethovenův Klavírní koncert č. 5 „Císařský“. Řeč byla hlavně o tomto skladateli, jehož komplet sonát i koncertů Lewis natočil.

Váš Beethoven byl spíše veselý než heroický. Byl to váš záměr, neplýtvat patosem? Název „císařský koncert“ sugeruje posluchači už předem určitý charakter, což není vždy ku prospěchu. Jsou v něm sice heroické, majestátní, velkolepé a epické pasáže, ale to není celý obraz díla. Celek je jiný: poslední věta není nic jiného než taneční hudba. Střední věta je nejněžnější a nejvroucnější hudba, jakou kdy Beethoven napsal. Je to srdečná, procítěná hudba, nikoli sentimentální gesto. V první větě zase najdeme komorní pasáže, kdy piano hraje s jedním dechovým nástrojem nebo s pizzicatem smyčců. Tomu všemu je třeba dát smysl, a když do toho budete jen bušit, nefunguje to.

Kdybych si měla vzít na opuštěný ostrov jedinou knihu, asi bych volila svazek Beethovenových sonát. Je v nich tolik významů. Vy jste ten cyklus prováděl veřejně, natočil ho. Umožnilo vám to vytvořit si v duchu svůj obraz Beethovena-člověka? To je obtížné – z každého cyklu, jako jsou klavírní sonáty, smyčcové kvartety nebo symfonie, lze poskládat trochu jiný obraz této osobnosti a žádný není podle mě úplný. Vždy jde o jeden úhel, různé stránky charakteru v různých kontextech. A navíc mě nebaví představa, že dílo nám může prozradit vše o svém tvůrci. Klavírní sonáty jdou přirozeně dál než jakýkoli jiný soubor, tím, že zabírají tak dlouhé období skladatelova života. Podotkl bych snad jednu zajímavou věc, totiž že když se dostanete do středního období, máte dojem, že Beethoven bojuje a vítězí, nachází odpovědi na otázky, řešení problémů. A později sice stále nalézá odpovědi a řešení, ale dosahuje toho ne pracným bojem, jako spíše povzneseností nad všechny problémy. To možná přece jen vypovídá o změně jeho povahy na sklonku života.

Hudební historie je zvyklá rozdělovat Beethovenovo dílo do tří period. Vidíte mezi nimi jasné předěly, nebo je to spíše kontinuální vývoj? Je to plynulé – prvky jednoho období najdete v jiném, témata a myšlenky z raných skladeb později rozvinul. I tam, kde se dopouští věcí nových a na svou dobu provokativních, bylo semínko evidentně zaseto už dlouho předtím.

Jaké speciální nároky klade Beethovenova tvorba na klavíristu? Je to možná překvapivé, ale navzdory tomu, že byl sám prvotřídní pianista, není jeho psaní pro klavír pohodlné. Nikdy nepíše „pianisticky“, jako to dělali například Chopin a Liszt. Dokonce Mozart je ve svých klavírních skladbách „pianističtější“ – to je věc, kterou si fyzicky velmi dobře uvědomujete. Beethoven se o to nestará: má hudební myšlenku, ví, co chce říct a myslí na to, jak nejlépe to sdělit, ne na to, aby se to pohodlně hrálo. A je na interpretovi, jak se s tím vyrovná.

Nepohodlnost ale může souviset i s tím, že my dnes hrajeme na moderní nástroje s mnohem těžší mechanikou, kdy není možné docílit různých efektů, například glissanda v oktávách. Takové místo je ve Valdštejnské sonátě. Někteří pianisté to glissandem provádějí, protože to tak stojí v originále, ale další Beethovenův pokyn zní „pianissimo“. Na dobovém klavíru jde jen tak přejet rukou po klávesách a hned dosáhnete toho éterického efektu. Jenže na moderní nástroj toho nikdy nedocílíte, aspoň jsem to nikdy neslyšel. Takže chceme-li navodit kýžený dojem, musíme si najít jiné prostředky – čili nedržet se zuby nehty předepsaného textu.

Chcete říci, že autenticita nespočívá v otročení rukopisu. Spočívá v tom pochopit, jaký byl autorův záměr, a ten pak co nejlépe tlumočit.

Alfred Brendel, u nějž jste bral soukromé lekce, je typem klavíristy-intelektuála. Pro něj je rukopis něco zásadního. Je váš přístup podobný? U mě je to něco jiného. Je pochopitelně zásadní znát, co stojí v textu. Například beethovenovský odborník Jonathan Del Mar teď připravuje nové vydání koncertů pro nakladatelství Bärenreiter, své pojetí jsem s ním konzultoval. Vlastně jsem díky tomu nyní hrál pár míst v koncertu odlišně, než se provádějí – hlavně v dynamice, kde ve vydáních existují dlouhodobé omyly.

Tedy je důležité vědět, co stojí v autentickém textu, ale také je třeba se vyhnout tomu, aby se tato práce zvrtla v pitvání detailů. My potřebujeme nahlédnout celek, ten je nejdůležitější.

Paul Lewis v Beethovenových službách Paul Lewis v Beethovenových službách
Poté, co jste všechny koncerty nahrál s Jiřím Bělohlávkem, nemáte chuť natočit je znovu? Brendel má tyto komplety hned čtyři... Jak vnímáte fakt, že nahrávka je něco jako fotografie, jejíž protagonista se vyvíjí, stárne? Vždycky mám chuť pořídit snímek znovu. To je ta skvělá vlastnost živých vystoupení, že je můžete zopakovat. Abyste mi dobře rozuměla, necítím rozdíl mezi studiem a koncertním sálem – snažím se vždy vyvolat živý, spontánní dojem. Takže nahrávka je jen momentka, ale jak říkáte, je to trvalý dokument, který nelze změnit. Řešení je neposlouchat vlastní desky. Já to aspoň nedělám. Příležitost natočit všechny Beethovenovy koncerty nepřichází tak často, cítím se poctěn, že jsem ji dostal.

Jak vypadá obvyklý pracovní den koncertního pianisty? No, máme doma tři děti, takže když jsem doma, vedeme normální rodinný život. Jen místo do práce chodím do cvičební místnosti. Manželka je violoncellistka a oba hodně cestujeme, takže nejsme příliš konvenční rodina. Trávit život s hudbou je privilegium, radost, i když samozřejmě zažíváte stres na pódiu, namáhavé cestování... Ale na konci úmorného dne vyjdete na pódium a děláte to, co milujete. Je to dobrý život.

Kdo je Paul Lewis

Osmatřicetiletý Brit Paul Lewis, rodák z Liverpoolu, patří dnes k nejrespektovanějším pianistům své generace a nejen v jeho zemi jej posluchači i kritici zbožňují. V jeho životopisu na rozdíl od většiny profesionálních muzikantů nenajdeme rodiče téže profese, jež by syna systematicky vedli k hudbě, chybí tu také vítězství ve světové soutěži, které by jej náhle vyneslo na výsluní popularity. Lewisova cesta k hudbě byla naprosto intuitivní a plná náhod. Jako například, když mu strýček o Vánocích daroval dětské varhánky s rozsahem jedné oktávy. Preludování malého Paula uvádělo rodiče v úžas – a žasnout nepřestávají dodnes, když cestují na synovy koncerty do Carnegie Hall nebo Lincolnova centra.

Ve škole se mohl přihlásit leda na violoncello a jeho řádné klavírní vzdělání začalo až ve čtrnácti letech, kdy si povšimli schopností pianisty-samouka. Už v osmi ale objevil hudební oddělení místní knihovny a poprvé slyšel klasickou hudbu: Mozarta, Beethovena, Schuberta v podání Wilhelma Kempfa či Alfreda Brendela.

Vídeňský klasicismus provází Paula Lewise dodnes jako základní část jeho repertoáru, v tomto nasměrování se pianista nenechal zviklat ani svou učitelkou klavíru, která se mu snažila předkládat velké romantické skladby.

Absolvent Guildhall School of Music budoval svoji kariéru postupně. „Nebyla to věc rozhodnutí, jedna věc navazovala na druhou,“ vzpomíná Lewis. Na Guildhall School došlo k osudovému setkání s Alfredem Brendlem. „Po skončení mistrovského kursu mě pozval k sobě domů. Strávili jsme pět hodin nad Lisztovou Dantovskou sonátou a analyzovali každý takt. Na konci jsem nebyl schopen zahrát ani notu.“ Prý mu trvalo dlouho, než si uvědomil, co si z Brendlových lekcí vzít. Co si rozhodně odnesl, je vášeň pro Schuberta a Beethovena. A to navzdory tomu, že Beethovena považuje za velmi „neklavírního“ skladatele, jenž nebere ohled na interpreta. Je to ale fascinace, říká Lewis. „U opravdu dobré hudby nejste nikdy hotovi, neexistuje jediný správný způsob, jak ji hrát. Je to nekonečný proces.“

Beethoven je Lewisovým osudem. Na mnoha místech Evropy a USA zahrál a současně natočil komplet jeho sonát, což mu vyneslo Gramophone Instrumental Award a cenu za desku roku v roce 2008; na londýnských Proms provedl letos všech pět Beethovenových koncertů, jejichž nahrávka s Jiřím Bělohlávkem získala titul Nahrávka měsíce magazínů Gramophone i Classic FM. Nadšení budí také Schubertovy cykly, které Lewis postupně natáčí s Markem Padmorem – po Zimní cestě přijaté s velkým ohlasem je na trhu nově Krásná mlynářka.

Za své desky ostatně Lewis sbírá ceny pravidelně: patří mu Diapason d’Or za rok 2002 za Schubertovy sonáty, nizozemská Edison Award za rok 2004 a 2005.

Paul Lewis je žádaný u nejlepších orchestrů a festivalů, s recitály už procestoval hodný kus světa; nejraději prý má sál vídeňského Musikverein a domácí Wigmore Hall, kde hrál víc jak třicetkrát. Kočovný život a sláva kladou velké nároky na duševní integritu každého umělce. Paul Lewis kompenzuje pobyt na pódiu klidem venkovského domu. S manželkou, norskou violoncellistkou Bjørg a třemi dětmi se usadili ve vesnici Latimore v Buckinghamshire – jen 40 minut vlakem od Londýna a založili tu komorní festival Midsummer Music, jehož cílem je obohacení lokální kulturní nabídky a hnacím motorem radost ze společného muzicírování.

Interpret jako vykladač smyslu

Rok 1795. Pětadvacetiletý Ludwig van Beethoven se stává klavírní hvězdou Vídně. Tiskem vycházejí jeho klavírní tria, na veřejném koncertě v Burgtheatru 29. března hraje svůj Klavírní koncert č. 2 B dur (chronologicky první). Jeho improvizační talent je mimořádný, svého času jím ohromil samotného Mozarta, když jako šestnáctiletý v jeho domě vystřihl volnou fantazii na zadané téma. „Na toho pozor, ten o sobě dá ještě vědět,“ prohlásil prý tehdy Mozart.

Podle svědectví jiného současníka Ignaze Xavera von Seyfried Beethoven dokonce improvizoval sólový part svých koncertů během vystoupení. „Vybídl mě, abych mu při provedení obracel noty, ale u všech svatých, to se snadněji řeklo než udělalo: spatřil jsem skoro samé prázdné listy, jen tu a tam naškrábáno několik nesrozumitelných egyptských hieroglyfů, o něž se jeho paměť opírala...“

Jaká rána pro ty, kdo hledají v každém tahu Mistrova pera zvláštní význam! Jaký rozdíl oproti dnešnímu zbožštění notového záznamu, oproti hektické snaze najít ten pravý, nejautentičtější zápis, oproti pídění se po detailech. Vždyť partitura, která vyjde tiskem, nemluvě o autografu, je jen odrazem mnoha různých provedení, jednou z možných variant. Podstata je jinde.

Dnešní interpret by však stěží obhájil, kdyby se věrně nedržel notové edice, a nic jiného mu ani nezbývá.

Dokument proměny

Paul Lewis v Beethovenových službách, foto Alvaro Yañez Paul Lewis v Beethovenových službáchfoto: Alvaro Yañez
Pětice Beethovenových koncertů reprezentuje rozpětí dvaceti let v životě a tvorbě tohoto autora, jehož sice počítáme ke trojici klasiků, ale který byl vzorem skladatelům po celé 19. století a dál. U Beethovena se mění přístup k hudební interpretaci: hudební dílo se stává předmětem výkladu , zjevením smyslu , který do něj jeho autor uložil. Po svém se toho chopili první velcí vykladači Beethovena, jakými byli Franz Liszt, po něm Clara Schumann a další a další generace pianistů.

Pětice koncertů, vzniklých mezi léty 1788 až 1809, dokumentuje také obrovskou změnu v hudebním jazyce, v estetice klavírního zvuku, ve vývoji toho nástroje: zatímco první dva koncerty jsou psány ještě pro fortepiano Mozartova a Haydnova typu, další tři vyžadují klavír schopný prosadit se s rozšířeným orchestrálním tělesem za zády, ve větších a větších sálech pro stále početnější publikum. Teď ponechme stranou jiný důvod, proč Beethoven vyžadoval hlasitější nástroje, v čemž se mu stavitelé snažili vyhovět – jeho hluchotu. Ta způsobila, že někdejší nepřekonatelný klavírní virtuos přenechává premiérové provedení svého pátého koncertu (roku 1811 v Lipsku a 1812 ve Vídni) jinému sólistovi a vzdává se plánu komponovat koncert šestý.

V žánru klavírního koncertu – žánru, jehož hlavní rysy se udržely po celé 19. století až hluboko do století dvacátého – navázal Beethoven na linii vytýčenou Mozartem: hudební výraz a sólistická bravura jsou v rovnováze, orchestrální party jemně propracované. Svým tvůrčím typem se Beethoven dostal do opozice vůči nastupujícímu trendu virtuózních koncertů, schematických skladeb množící se skupiny cestujících pianistů, postavených na oslnivé pasážové technice. Přes zvláštnosti klavírního koncertu nelze říci, že Beethoven stvořil novou koncepci žánru; svým posledním koncertem se na č. 4 pak vrací zpět na pevnou půdu tradice. Ale vždy je výsostně originální a osobní – i když ne tolik, jako ve svých pozdních sonátách pro sólový klavír.

Otázky kolem jednoho akordu

Beethovenovy koncerty má na repertoáru každý klavírista hodný toho jména. Velké množství z nich je také nahrálo, někteří i vícekrát za život, třeba takový Alfred Brendel. Ve snaze vyhnout se vágním tvrzením si pojetí několika vybraných interpretů přiblížíme na 4. klavírním koncertu , a to ne náhodou. Toto dílo, jež má v křestním listě rok 1806, opusové číslo 58 a které v roce 1808 premiéroval při posledním svém veřejném vystoupení autor sám, charakterizuje značná formální volnost. Z velké části lyrická, místy tajuplná a zvláštní kompozice staví před pianistu velmi subtilní otázky.

Úvod první věty patří sólovému klavíru, který udeří akord G dur. Není to obvyklé majestátní gesto, jakým své koncerty uvozují skladatelé po celé 19. století. Akord v pianu ve střední poloze a v husté osmihlasé sazbě musí vydržet dvě a půl doby. Jak jej nasadit? A dál rozvíjet? Má se sólový úvod chápat jako kadence, a tedy s volností tempa? Prvními takty – chtělo by se říct prvním akordem, ale jde o proporce – řekne zkrátka pianista vše.

Druhá věta je soubojem protikladů, dvou mimoběžných subjektů. Kde je orchestr úsečný a hlasitý, je klavír legato a potichu. Každý se pohybuje ve svém vlastním světě, občas o sebe křísnou: když se poslední akord pianissimové fráze klavíru zkříží s fortissimem smyčců v unisonu – ale je to tak dobře napsáno, že jak na studiových, tak na živých snímcích orchestr sólistu nepřekryje.

Z vybraných CD u mě vítězí Radu Lupu . Jeho nahrávka čtvrtého koncertu s Izraelskou filharmonií výborně vedenou Zubinem Mehtou pochází z roku 1978 (kompilaci vydala Decca k umělcovým šedesátinám v roce 2005), má živost a drive živého snímku, i když je klavír z technického hlediska o něco slabší než u ostatních záznamů.

Podobně přímý přístup, odvahu a razanci je cítit ze hry Paula Lewise . Ten vydal komplet koncertů s BBC Symphony OrchestraJiřím Bělohlávkem u společnosti Harmonia Mundi letos. Hudba tu má napětí, přímočarost je až rafinovaná. Na Lewisově a Bělohlávkově nahrávce zní tento asi nejzajímavější koncert velmi odlehčeně, přirozeně – někteří pianisté mají tendenci dodávat mu větší závažnost, než je záhodno.

Alfred Brendel , jak již bylo řečeno, natočil komplet Beethovenových koncertů vícekrát. Živé snímky s Jamesem LevinemChicago Symphony Orchestra z roku 1983 jsou svědectvím šťastné hodiny, v níž se preciznost spojila se spontánní inspirací. Živá je tato nahrávka i ve smyslu tempa – Brendel je z porovnávaných pianistů nejrychlejší. Na snímku, který vznikl ve spojení s Vídeňskými filharmoniky a Simonem Rattlem o čtyřiatřicet let později, pianista neztratil nic na brilanci a jeho úhoz je ještě o něco více artikulovaný. Na několika taktech úvodu čtvrtého koncertu předvede hned několik výrazových nuancí.

Naopak nejdelší, nejzatěžkanější je tento koncert v podání Jevgenije Kissina . Ten vydal u EMI druhý a čtvrtý koncert v roce 2008, přičemž mu partnerem byli Londýnští symfonikovéSir Colin Davis . Orchestr tu má pěkně prokreslený zvuk, ale po pianistově zahájení, které v agogice nezapře romantika velké ruské školy, se nemohou ujednotit v tempu.

Doporučit jediné provedení by byla nezodpovědnost. Každý z pianistů je rozdílná osobnost a na Beethovenovi se to pozná. Radost z odkrývání nových poloh nechám na vás, vážení čtenáři.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.