Dnes večer budete hrát oratorium Ježíš na Kalvárii Jana Dismase Zelenky. Co vás na tomto díle zaujalo? Je to jedno ze Zelenkových pozdních děl, z roku 1735, a také jedno z jeho posledních. Poslední roky svého života totiž Zelenka nekomponoval. Neví se úplně proč, snad ze zklamání, že nedostal v Drážďanech místo kapelníka. Rok 1735 znamená zároveň v rámci jeho díla skutečný vrchol. Zelenkova raná díla byla velice ovlivněna stilem anticem, který se naučil od Johanna Josefa Fuxe ve Vídni. Tento vliv můžeme ale více či méně cítit v celém jeho díle, v čemž je myslím tak trochu unikátní. Zajímavé také je, že Zelenka šel dost daleko v hledání vyjádření afektů pomocí harmonie, rytmu a dynamiky. V tom byl velice precizní. Samozřejmě byli v té době precizní všichni, ale u Zelenky najdeme dynamická označení jako forte, piŇ forte, forte forte, fortissimo, pianissimo, což znamená, že jeho dynamický výraz měl velké rozpětí.
To ale nebylo v té době zcela běžné? Ne, vůbec ne. Jde o něco velice příznačného právě pro Zelenku. Už v jeho raném díle tyto termíny najdeme, jen nejsou tak vzájemně propojené. Myslím, že patří ke skladatelům, kteří připravovali cestu něčemu dalšímu. V dějinách hudby se někdy setkáváme s tím, že neznámý skladatel vystaví nebo se podílí na vytváření nové cesty, kterou pak proslaví jiní. Myslím, že to stalo se Zelenkou.
Zelenku obdivovali jeho současníci Bach a Händel. Co myslíte, že je k tomuto obdivu vedlo? Myslím, že obdivovali především jeho výrazovou kapacitu. Řekl bych, že Bach ho obdivoval pro jeho práci s harmonií jako prostředku vyjádření. V harmonii jde Zelenka velice daleko, než jak jsme pro danou dobu zvyklí. Pak je tu expresivita. Například konkrétně ve zmíněném oratoriu v recitativech secco, které mimochodem považuji za jedny z nejkrásnějších, jaké se vůbec dají z této doby slyšet. Tam jsou uvedena taková tempová označení, že jsou recitativy ve výsledku velice působivé. Myslím, že pro zpěváky jsou snadné, protože působí naprosto přirozeně.
A co na Zelenkovi obdivujete vy? Spojení všeho dohromady. Právě to činí Zelenku velice osobitým. V této souvislosti je zajímavé, že lidé obecně Zelenku moc neznají a stává se, že se jim třeba ani moc nelíbí. Zdá se jim zvláštní, vlastně skoro okrajový. Myslím, že na tom něco je, že jako člověk asi trochu zvláštní byl. Moc toho o něm nevíme, ale z toho, co vím, usuzuji, že byl osamělý – nikdy se neoženil. Možná, že i jeho způsob života způsobil, že nezískal na drážďanském dvoře žádný vyšší post. Byl zřejmě trochu podivín.
Jak dlouho se zabýváte Zelenkovou hudbou? Docela dlouho. Jako hobojista jsem se v 60. letech minulého století setkal s edicí šesti Zelenkových sonát pro dva hoboje, fagot a continuo. Pro hráče je to hudba velice těžká, jde o výzvu po fyzické i technické stránce. To byl můj první kontakt se Zelenkou. Na desce jsem jeho hudbu poprvé slyšel asi o deset let později. Pak mě začalo velice zajímat, odkud tato hudba pochází. Nestačilo mi vidět jenom edice, chtěl jsem poznat víc. Vypravil jsem se tedy do Drážďan, abych viděl originály a zjistil jsem, kolik věcí moderní edice pozměnily pro „moderní“ uši. Moderní analytici měřili Zelenku novodobou harmonií a nemohli zkrátka uvěřit tomu, co v partiturách viděli. Jenomže pokud je něco v partituře napsané, velice jasně a čitelně, proč bych tomu neměl věřit? Prostě to tam je! A tak jsem začal s partiturami pracovat sám. Samozřejmě, člověk nemůže slepě přijmout úplně všechno. Myslím ale, že jsem šel dál než edice, které jsem znal, vyšel jsem víc z partitur a některé výsledky byly skoro neuvěřitelné. Po téhle zkušenosti mě Zelenkova hudba natolik zaujala, že jsem se jím zabýval dál. Nahrál jsem třeba Requiem a Miserere, a to je tak silná hudba! Úplně vás vezme za srdce. Člověk skoro nemůže věřit, že je to hudba počátku 18. století. Je velice emotivní a výjimečná.
Hrajete na barokní i moderní hoboj. Je možné hrát na oba nástroje seriózně? Myslím, že ano, když víte, jak s nástroji zacházet. Vím, že hobojista, který má za sebou jen moderní výuku, bude mít problém hrát na barokní hoboj. Bude to pro něj těžké. Naopak barokní hobojista snadno přejde na moderní hoboj. Zní to nelogicky, ale je to tak. U barokního hoboje nemáte třeba oktávové klapky, musíte si najít pozici úst a dechu. Ve chvíli, kdy si příliš zvyknete na určité pohodlí klapek, těžko se vám bude přecházet na barokní nástroj, kde takové pohodlí nemáte.
Jak pracuje Zelenka s emocemi? Baroko jich bylo plné. To je opravdu zajímavá věc. Velice často máme představu, že skladatelé měli přesná pravidla a schémata pro práci s textem. Smutek se udělá tak a tak, radost tak a tak a podobně. Myslím ale, že Zelenka je typický příklad, který ukazuje, že to tak úplně nebylo. Mnohdy postupoval zcela jinak, prostě přímo od srdce. Samozřejmě u něj najdete ustálené používané figury, ale on s nimi nakládá tak osobitým a emotivním způsobem, že je vám hned jasné, že jde o víc než teorii, že je to prostě lidská hudba.
A to je určitě i případ tohoto oratoria. Ano, vezměme si třeba první takt, hned cítíte to drama, hned na vás dýchne. A když poprvé zpívá sbor, city vytrysknou naplno. Interpret ale musí přijít na to, co se tím myslí. Například dynamiku nemůžete vzít a jednoduše střídat podle zápisu forte, piano, forte, piano. Musíte zjistit, jaký je mezi tím vztah. Musíte to „přeložit“, nemůžete brát vše jen technicky, což je někdy těžké. Člověk hledá, jak všechna označení vyložit a jak daleko může jít.
Jak konkrétně pracujete s afekty vy? To je dost složitá otázka. Představte si dva pilíře, které musíte spojit obloukem. Určující je pro mě harmonie. Musíte přijít na to, jak oblouk vést, a vlastně nejenom jak, ale také jak rychle. Jak rychle vyslovit samohlásku nebo souhlásku. To je trochu složité, že? Rozumíte tomu?
Myslím, že snad ano, ale asi by to bylo srozumitelnější s notami a ukázkami. Jaký druh barokního repertoáru máte nejraději? Pokud bychom řekli, že je Zelenka český autor, tak tedy českého Zelenku. Jím se teď intenzivně zabývám nejen já, ale i sólisté a sbor a všichni jsou z něj nadšení. Je pro ně výzvou k objevování. Přestože někteří si ho už někdy zahráli, jeho skladby jsou pokaždé jako nový svět, nový bod ve vývoji. Jak jsem řekl, jeho hudba je proměnlivá v dynamice, je nová pro svou dobu.
Myslíte, že dnes Zelenka ještě potřebuje být publikem objevován? Už je to mnohem lepší. Před několika lety jsme chtěli zrovna tohle oratorium hrát, ale museli jsme se té myšlenky vzdát, protože v Belgii nebyl zájem. A teď, pár let po tom, už máme pět koncertů, dokonce i v Belgii.
Baví vás spíš objevovat neznámá či méně známá díla, nebo „objevovat“ ta známá? O objevování bych zrovna nemluvil, to je příliš silné slovo. Nemám potřebu něco hledat, abych pak mohl říci: Já jsem byl první. O to nejde. Snažíme se hrát ze 75 procent neznámou nebo méně známou hudbu. Je to výhoda, ale ne vždy. Někdy jako bych měl už nálepku a lidé si myslí: Ten nehraje Bacha, nebudeme mu ho vůbec nabízet. To je škoda, protože Bacha samozřejmě hraji moc rád. Byl bych hlupák, kdybych na ním ohrnoval nos. Další věc je, že máte-li pověst, že nehrajete tolik známé hudby, organizátoři koncertů se vás trochu bojí. Bojí se, že by na váš koncert nepřišlo dost lidí, neměl by úspěch a nevydělalo by se dost peněz. Takže se snažíme najít rovnováhu a hrát i známá díla.
Začínal jste ve známém souboru La Petite Bande. Jaký to pro vás mělo přínos? Stal jsem se členem La Petite Bande začátkem 70. let, kdy soubor vznikl, a zůstal jsem skoro dvacet let. Byla to úžasná doba, naprosto fantastická. Byl to i čas experimentů, dost jsme se toho všichni naučili. Hobojisti jsme tam byli čtyři. Byli jsme jako rodina, hodně jsme diskutovali o nástrojích, ladění a podobně.
Proč jste se rozhodl založit vlastní ansámbl? Po zhruba patnácti letech jsem cítil, že bych chtěl dělat něco víc osobního. Tehdy jsem učil na jedné hudební škole, kde jsem potkal pár studentů, kteří měli velký zájem o historicky poučenou interpretaci. Tak jsme začali a dodnes pokračujeme.
Složení souboru se tedy moc nezměnilo? Ne, moc ne, většina hráčů je v orchestru od začátku. Ale to neznamená, že stagnujeme!
Co nového připravujete? Vnímáme, že je třeba jít zase dál, takže se pouštíme do mladšího repertoáru, hrajeme Haydna, raného Mozarta. Postupujeme kousek po kousku. Už jsme hráli hodně Telemanna, Heinichena, Fasche a začali jsme mít pocit, že by to chtělo změnu. Já osobně jsem začal pociťovat určitý hlad. Jakmile tohle přijde, musíte něco udělat. Kromě raných symfonií bych také rád zkusil operu. Myslím, že opera z konce 18. století není lidem moc známá. Známe hlavně Glucka a pak, hmm… co? Gluck obnovil operu, ale nebyl jen on, byla tu dlouhá doba vývoje a my zapomínáme na řadu lidí, kteří v ní sehráli svou úlohu. Gluck měl štěstí, že se mu podařilo provést syntézu, ale je tu přece i Hasse, Traetta a další.
Dovětek: Dva dny po svém pražském vystoupení vyprávěl Paul Dombrecht příhodu, která se mu stala téměř vzápětí po dohrání Zelenkova oratoria. Po poslední úkloně a během doznívajícího potlesku se dirigent odebíral, viditelně stále plný Zelenkovy hudby, do šatny. Tam na něj čekal mladý muž a zcela bezelstně mu řekl: „Dobrý den, já jsem Zelenka.“ V tu chvíli prý probleskla Paulu Dombrechtovi hlavou jediná možná odpověď: „Těší mě, já jsem Bach.“
