úterý, 12. listopad 2019

Patricie Částková: Opera si svoje diváky musí vychovávat

Napsal(a) 

 , foto Marek Olbrzymek foto: Marek Olbrzymek

V zářijovém vydání jsme započali cyklus rozhovorů s dramaturgy orchestrů či operních domů. Zůstáváme v moravské metropoli a z Filharmonie Brno se přesouváme na Moravské náměstí, kde sídlí Janáčkovo divadlo.  V čerstvě zrekonstruovaných prostorách jsme se zastavili za operní dramaturgyní Patricií Částkovou. Na úvod jsme předali dotaz od prvně zpovídaného Vítězslava Mikeše, dramaturga brněnského orchestru.

Kterou Janáčkovu operu máte ráda a proč? Abych pravdu řekla, tak ono se to v průběhu mého života různě mění. Teď mám takovou trojici – Liška Bystrouška, která mě provází od dětství a tou nejoblíbenější zůstane pravděpodobně navždycky, další dvě jsou Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Proč? Nerada u svých oblíbených děl dělám rozbory, protože je to většinou láska na první poslech, což v případě tady těchto tří určitě bylo. Možná je to tím, že Janáček dokáže neuvěřitelným způsobem vystihnout něco hluboko v nás, co nás zasáhne, a asi nemá smysl jeho věci rozpitvávat, jestli jsou dokonalé, protože ledaskdy nejsou. Jak si zkracoval hry, tak sem tam někdy, i v těch libretech, udělal zmatek, ale ve smršti emocí a obrovské lidskosti – bez ohledu na tragičnost příběhu - to vás tak převalí, že si toho ani nevšimnete. A to je možná i důvod, proč mám jeho věci ráda.

Chtěla byste být jeho dramaturg? To by byla velká výzva! Já si myslím, že Janáček nebyl na spolupráci úplně nejsnazší člověk, ale na druhou stranu zase to, co uměl, co dokázal, to by bylo inspirující. Minimálně bych se s ním ráda setkala. Stejně tak jako bych se ráda setkala s Händlem.

Komplikovaných lidí je kolem divadla dost. Jak s tím pracujete? Já nejsem typ dramaturga, co by si trval na tom, že má vždy pravdu, spíš se snažím najít způsob, jaký v té spolupráci vyhovuje jim, co jim pomůže, abychom se dokázali domluvit a abychom našli řeč, která nejvíc prospěje inscenaci. Pořád to beru, že jsem ty další oči zvenku. Sama dobře vím, jak rychle člověk ztrácí objektivitu, když je v něčem opravdu hluboko ponořený, a já bych měla fungovat jako ten, kdo říká: „Tady to asi úplně nedává smysl, proč to tady tak je, co zkusit něco jiného?“ Ale vždycky je to o tom, co režiséři od dramaturga chtějí. Musí to být naše společná dohoda. Někdo řekne: „Já tě na prvních zkouškách nechci, přijď, až to bude postavené, a pak mi řekni, jaký máš dojem z celku.“, a někdo - jako například Jiří Heřman (režisér a šéf opery NdB) - si žádá moji přítomnost úplně od začátku. Měníme si knížky a materiály, povídáme si o věcech v pozadí atd.


Dramaturg by měl umět vidět celek na jevišti a mít divadelní cit. Měl by být zvídavý, protože za každou operou se dá najít nějaký příběh. Měl by být ochoten se učit celý život, a nejenom o historii a o skladatelích.


Jak čelíte aroganci od lidí, které vidíte třeba poprvé anebo s nimi nemáte tak úzký vztah? Přiznám se, že jsem v tomto ne moc dobrá povaha, nechám se zaskočit, když na mě někdo není úplně milý. Jsem člověk, který funguje na dobré slovo, za PROSÍM udělám maximum.  Pokud je na mě někdo nepříjemný, tak se v prvním kole stáhnu, ale na druhou stranu stárnu a nenechám si všechno líbit. Snažím se tomu čelit s klidem, což se přiznám, že se mi ne vždycky daří.

Jak příprava na danou operu ve vašem případě vypadá? Potřebuju si nastudovat všechny věci, které byly v pozadí, ať už ten příběh je historický sám o sobě, nebo to, co provázelo okolnosti jeho vzniku, vůbec dobu, kdy vznikal. Ještě to většinou rozšířím o historii, výtvarno, plus další věci a snažím se to pak předat dál režisérům a říkám si, že třeba i malý střípek, který využijí, je dobře.

Patricie Částková a Jiří Heřman, foto Marek Olbrzymek Patricie Částková a Jiří Heřmanfoto: Marek Olbrzymek

Jaké ideální vlastnosti by měl mít dramaturg? Měl by umět vidět celek na jevišti a mít divadelní cit. Určitě by měl být vnímavý, měl by být schopen komunikace s lidmi, měl by umět zůstat v klidu, když se něco nedaří. Měl by být zvídavý, protože za každou operou se dá najít nějaký příběh. Měl by být ochoten se učit celý život, a nejenom o historii a o skladatelích. Jsem vděčná za studium na JAMU, v průběhu své práce jsem zjistila, že vědět něco o jevištních technologiích, jak funguje reálně divadelní provoz atd., je důležité. Měl by také mít profesní zvídavost, tzn. neustrnout ve své jedné škatulce. Měl by být schopen ustoupit v určitém momentě do pozadí. Protože inscenace není jeho, ale režiséra.

Která část z příprav inscenace je vám z vašeho pohledu nejbližší? Všechno, ale moc ráda mám, když se začne zkoušet, když to začne pučet na jevišti a inscenace dostává tvar. A pak samozřejmě přijdou první velké zkoušky, přidávají se světla a kostýmy…vlastně úplně nejvíc si užívám generálkový týden, kdy je to nejvíc hotové, ale nejsou kolem diváci v hledišti, je tam klid, hraje se jen pro nás. Tam jsem schopná si to užít. Premiéry špatně prožívám, jsem strašně nervní, jsem panikář, který si vytváří hororové představy, co by se mohlo stát. Vždycky si ale říkám, že když se budu bát já, tak se nemusí bát ostatní a vlastně se nic nestane.

Kde jste při premiéře? Sledujete diváky? Přiznám se, že trošku ano. Jednak slyšíte případné komentáře, sledujete, jak se okolo vás tváří. Každý tvůrce chce, aby se jeho dítko líbilo. Já se celkové vyznění snažím nesoudit podle reakcí premiérového publika, ale spíš podle reprízových diváků. Například na Lásku na dálku chodí hodně mladých lidí, je tu cítit energie a obrovské soustředění na příběh od prvního momentu, kdy začínáme – ještě než se zvedne opona.  

Existuje něco jako brněnský operní divák? Já myslím, že existuje…, teď bych řekla, že je to docela široká škála, protože já mezi brněnské diváky počítám i studenty.  S velkým zájmem sleduji, jak se obecenstvo obměnilo, mladá generace začíná hodně chodit na operu. Kolikrát je to krásný průřez. Nedávno to bylo patrné na Třech fragmentech z Juliette a Lidském hlasu, kdy jsem v hledišti viděla diváky od zasloužilých členů Klubu přátel opery až po studenty středních a vysokých škol. Zlí jazykové by řekli, že brněnský divák je konzervativní, ale já si to nemyslím, protože za nového vedení vznikla řada moderních inscenací a diváci na ně chodí. Třetí sezonu hrajeme Lásku na dálku současné finské skladatelky Kaiji Saariaho a vždycky je zaplněné hlediště. Brněnský divák je vzdělaný a zvídavý...

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 11/19.

Veronika Lucassen

Hudební dramaturg pořadu Mozaika na Českém rozhlasu Vltava, moderátorka Nočního mikrofora na Českém rozhlasu Dvojka, lektorka edukačních programů v České filharmonii.

Nejnovější od Veronika Lucassen

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.