čtvrtek, 11. květen 2006

Patnáctý pražský podzim

Napsal(a) 

Marin Alsop, Martin Kasík, foto Pavel Horník Marin Alsop, Martin Kasíkfoto: Pavel Horník

Tělesem, které výhradně českým programem otevřelo letošní MHF Pražský podzim, byl Filharmonický orchestr Lucemburska (12. 9.). Příjemně překvapil. Byl rozhodně jedním z těch, které se sice nepohybují na výsluní mezinárodní pozornosti a které nejsou mezi špičkami světového trhu nahrávek, které však nabízejí velmi dobrý standard koncertů, vysokou profesionalitu, zajímavé výkony a publiku příjemný zážitek. Dirigent Bramwell Tovey si poradil zejména s Janáčkovou rapsodií Taras Bulba způsobem vzbuzujícím u každého vnímavého člověka emocionální odezvu a u zasvěceného posluchače uznání a respekt. Pěkný symfonický zvuk, přesvědčivá pódiová prezentace, dostatečné pochopení pro specifika výrazu a v podstatě i pro dikci české hudby - takový byl dojem z prvního festivalového večera, který dal tušit, že v symfonickém zaměření Pražského podzimu lze nadále a trvale nacházet smysl a že lze rok od roku hledat i stupňovat kvalitu. Houslista Ernst Kovacic potěšil Janáčkovým Putováním dušičky , Dvořákova předehra Othello dostala plnou dramatičnost a zajímavá byla i orchestrální podoba několika Českých tanců Bedřicha Smetany. Dirigent se představil jako schopný a cílevědomý profesionál, kterého očekávání spojovaná s festivalovým úvodem, ani specifický úkol hrát českou hudbu nijak viditelně nevyvede z míry. (veb)

Program Symfonického orchestru Českého rozhlasu (14. 9.) byl připsán 60. výročí konce 2. světové války. Nebylo to nijak vnějškové gesto - pro pořadatele se stal dramaturgický záměr příležitostí uvést skvělou Prokofjevovu Pátou symfonii (psanou za války v době, kdy již nebylo pochyb o vítězství). Vladimíru Válkovi vyzněla ve vší energičnosti a v hudební kráse svých motivicky výrazných témat. Téma koncertu bylo rovněž příležitostí pro stejně šťastné zařazení Polní mše Bohuslava Martinů. Lze vést diskusi, jak vojácká, nebo naopak úzkostná a niterně ztišená má tato skladba v převažujícím pocitu být, barytonista Vladimír Chmelo a Pražský komorní sbor nicméně malému obsazení orchestru přispěli, jak bylo potřeba. Jen u Symfonie o třech větách Igora Stravinského v úvodu večera nebylo zřejmé, proč zazněla jen její třetí věta, přijatá proto trochu s rozpaky. (veb)

Klarinetistka Sharon Kam je sázka na jistotu, která se vždycky vyplácí. S Českou filharmonií vystoupila 15. 9. v Klarinetovém koncertu f moll C. M. von Webera, kde vedle technické jistoty kouzlila se zvukem a proměnila vděčnou skladbu ve strhující zážitek. V případě Straussova Dona Quijota , který zazněl v druhé polovině, máme v živé paměti provedení Jiřího Kouta s ČF v minulé sezoně. Jeho provedení bylo hlubší, mladý dirigent Josep Caballé-Domenech šel jednoznačně po typickém mohutném straussovském zvuku. Vedle violoncellisty Matthewa Barleyho zazářil výborný výkon prvního violisty České filharmonie, jen je škoda, že ho pořadatelé zapomněli uvést v programu, i když je to vlastně druhý sólista. Úvodní předehra k Wagnerovu Tännhauserovi byla jen na rozehrání, což je samozřejmě škoda. (jb)

Zdá se, že Berlín potvrdil svou pověst metropole vynikajících orchestrů. I rozhlasový Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin , který řídil Marek Janowski , nabídl 17. 9. přesvědčivou kvalitu. V Beethovenově Čtvrté symfonii dokonale vyrovnané smyčce, dynamické odstíny, skvělá sóla na dřevěné dechové nástroje oproti jen relativně horším žesťům. Celkově pak živé a stylové pojetí. V Prokofjevově Třetím klavírním koncertu byl sólistou v první polovině Alexandr Toradze . Společně se sehraným orchestrem dokázali dát Prokofjevovu koncertu přesně to, co potřebuje: znělý úhoz, rytmická přesnost i při velmi temperamentním vystupování a živelnou energii. (jb)

Slavné jméno Christophera Hogwooda přilákalo na koncert Basilejského komorního orchestru 19. 9., ale dojem nebyl přesvědčivý. Na orchestru složeném z mladých muzikantů bylo znát, že muzicírují s velkou chutí, ale v projevu chyběly jakékoliv zvukové nuance a jemnější propracovanost. To ukázala Prokofjevova Klasická symfonie , která zazněla na úvod, velmi spolehlivě. V Haydnově Koncertantní symfonii B dur pro housle, violoncello, hoboj, fagot a orchestr si někteří hráči na dechové nástroje vzali dobové nástroje, zklamáním ale byly nevýrazné výkony sólistů, zejména pak violoncellista. V druhé části zvolil Hoggwood jakési quasi autentické pojetí s jiným druhem smyčců, takže orchestr zněl měkčeji a tlumeněji. Tím se částečně zamaskují detaily v nesouhře a nedotaženost frází, takže závěrečná Mozartova Symfonie Jupiter vyzněla, také díky kvalitám skladby, z koncertu nejlépe. Zůstává otázka, nakolik je kombinování "klasického" a "autentického" způsobu provedení dobrou cestou. (jb)

Symfonický orchestr z jihoanglického města Bournemouthu se stal mezi desítkou podobných zahraničních hostů nesporným objevem letošního festivalu. Oba jeho večery potvrdily, že i těleso pracující mimo centrum a jen občas se objevující ve skutečně mezinárodním srovnání může mít vysokou úroveň a ambice a že může být i mimo své zaběhnuté domácí koleje skutečně přitažlivé. Je ovšem

Sharon Kam, foto Pavel Horník Sharon Kamfoto: Pavel Horník
jasné, že velkou a možná klíčovou roli sehrává jeho umělecké uvedení - v tomto případě je to americká dirigentka Marin Alsop , která má dostatek energie a charismatu i sebevědomí. V centru pozornosti prvního vystoupní (20. 9.) byly barvité, výrazně profilované Symfonické tance Sergeje Rachmaninova a Chopinův 2. klavírní koncert , perlivý, noblesní. Jestliže doprovod suverénního sólisty Martina Kasíka byl přece jen evidentně náročnějším úkolem, finální partitura uvolnila v orchestru jeho nejlepší stránky, jistotu a schopnost rozehrát se naplno. Druhý večer (21. 9.) byl ovšem o poznání progresivnější: Gershwinův úhledný, lehce jazzový Američan v Paříži , poté Elgarovy duchaplné Variace Enigma - a pak náraz: Stravinského Svěcení jara . Orchestr, veden plně angažovanou, naléhavě dirigující umělkyní, se partitury zhostil způsobem v podstatě obdivuhodným. Je to skladba, která díky své ráznosti a rytmičnosti "sedí" profilu a obvyklému standardu tělesa velmi dobře. Je totiž zřetelné, že Bournemouthský orchestr je zvyklý hrát energicky a nahlas spíše než unyle nebo bezbarvě. (veb)

Budapešťský symfonický orchestr Maďarského rozhlasu vystoupil na Pražském podzimu rovněž dvakrát. První z obou večerů (22. 9.) lze dokonce přiřadit k absolutním vrcholům letošního ročníku. Důvodem je Bartókova opera Modrovousův hrad - její zařazení i způsob její interpretace. To, že toto dosud moderní dílo právě na této jinak poměrně konzervativnější festivalové platformě vůbec zaznělo, už svědčí o pozitivním proměňování úmyslů i konkrétních výsledků; bývaly roky, kdy by to zřejmě ještě nebylo na Pražském podzimu možné. Pokud se týká interpretace tohoto dramatu, což je důležitější, stál za ní výborný dirigent Adám Fischer a vedle zasvěceně hrajícího orchestru hlavně a především pěvci László Polgár a Judit Németh ; své role - naléhající Juditu a komnaty jen neochotně otvírajícího knížete Modrovouse - přednesli s jasnou a zcela zásadní divadelní zkušeností (stejně jako dirigent navíc zpaměti) a vokálně s naprostým přehledem a skutečně krásně. Koncertní uvedení této temné a významově zatěžkané opery tak pochopili posluchači jako jasnou událost. První polovina večera věnovaná hudbě Franze Liszta potvrdila, že maďarský rozhlasový orchestr je moderně pracující a znějící soubor. Mikhail Rudy v Lisztově Koncertu A dur byl nejen zasvěceným průvodcem patetickou partiturou, ale také oslavovanou hvězdou. (veb)

Dobrý zvuk Královského orchestru z Liverpoolu máme do té míry spojený s osobností Libora Peška, že ho považujeme za jeho zásluhu i dlouho poté, co už tu není šéfem orchestru. K současnému šéfovi je to možná nespravedlivé. V každém případě mělo vystoupení Liverpoolských s německým dirigentem Gerardem Schwarzem 30. 9. dost z toho, co se od orchestru očekávalo. Jiskru ve Suitě z Příhod lišky Bystroušky Leoše Janáčka a měkkost i monumentalitu ve Dvořákově Šesté symfonii . Skvělý výkon odvedl dirigent, když doprovázel sopranistku Jitku Svobodovou ve třech áriích z českých oper. Orchestr měl dokonce vroucnější a lyričtější výraz než pěvkyně, která zpívala árii Jenůfy, Rusalky i Mařenky velmi chladně a ve vrcholech si musela pomáhat silou. (jb)

Pražský podzim uzavřela Česká filharmonie . Její letošní dvojí účinkování na festivalu dodalo jeho pověsti na vážnosti ryze společensky, i interpretačně. Když se za její dirigentský pult postavil (2. 10.) Eliahu Inbal , bylo od počátku jasné, že půjde o vysoký profesionální standard, i když možná ne nutně automaticky o nejlepší večer festivalu. Po Fibichově předehře k Noci na Karlštejně následovala konstanta závěrečných programů - Dvořákův Violoncellový koncert . Tentokrát v podání Heinricha Schiffa , který na několika místech překvapil intonačním rozostřením, ale který jinak obdařil romantickou skladbu potřebnými důrazy a gradacemi. Tečkou za festivalem se stala Alpská symfonie Richarda Strausse. Teprve v ní působila filharmonie naplno sama za sebe a hrála velmi angažovaně. Oblouk výrazem i délkou obrovité kompozice sklenul Inbal s orchestrem ve skvělém zvuku. Není třeba uvažovat o tom, zda je nebo není skladba takzvaně problematická. Je barvitá, popisem témat, nálad a situací výstižná, mistrovsky instrumentovaná. Je proto zážitek jí naslouchat. (veb)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.