čtvrtek, 15. leden 2004

Paříž - město soudobé hudby

Napsal(a) 

Paříž - město soudobé hudby Paříž - město soudobé hudby

"Chybí kompletní part deváté violy. Podívejte se prosím všichni, jestli není někde zatoulaný...," zní česky z reproduktorů. Pražská komorní filharmonie s několika desítkami "výpomocí", rozšířená tak o více než sto procent na stovku muzikantů, doslova i přeneseně dolaďuje poslední detaily. Je 15. října odpoledne a začíná zkouška na prestižní koncert v pařížském sále Cité de la musique. Chybějící part se nakonec kdesi kopíruje. Mezitím se už ujímá anglicky a francouzsky slova dirigent Michel Tabachnik v bílé mikině a s brýlemi na nose.

Čeští hudebníci přijeli do francouzské metropole zhruba na čtrnáct hodin. Jejich úkolem je zahrát večer při koncertě kompozice Iannise Xenakise a György Ligetiho proložené hudbou Giovanni Gabrieliho a Richarda Wagnera. Sraz v letištní hale v Praze po několika dnech intenzivního zkoušení je krátce po šesté ranní. S tělesem putují speciálem i bedny s nástroji a fraky. Kolem poledne, už v Paříži, krátký odpočinek v hotelu, pak dlouhá zkouška v nedalekém sále, chvíle volna a koncert. Po něm opět krátký odpočinek - trocha klábosení v hotelové hale, cigareta či sklenička - a po půlnoci odjezd autobusy na letiště. Večeře, svačina či snídaně, podávaná kdesi nad Německem, chutná v tuto ospalou noční dobu trochu absurdně. V Praze se ještě nerozednívá, když kolem půl páté ráno vycházejí filharmoníčci a jejich příležitostní kolegové z různých dalších orchestrů z letištní haly... Byl to výlet? Těžko. Byla to normální práce?

Michel Tabachnik si na chvíli ještě dává partituru, která vypadá spíše jako scénář, na zem, vkleče v ní kontroluje, kde má kdo sedět... Poslední konzultace s technickým personálem a s ředitelem Iljou Šmídem . Xenakisova skladba Terretektorh totiž vyžaduje komplikované prostorové rozsazení účinkujících. Sál se sedadly uspořádanými ze všech čtyř stran kolem středu, v němž je dirigent, umožňuje umístění zhruba dvanáctičlenných skupin na všech čtyřech balkonech, další instrumentalisté jsou rozstrkáni v malých hloučcích i jednotlivě na praktikáblech mezi publikem po přízemí a jen malé jádro, tak do dvaceti muzikantů, je přímo kolem dirigenta. Nástrojové skupiny jsou roztroušeny, každý hraje spíše sám za sebe. Tu sedí trombonista, zde dva kontrabasy, shora se blyští sólová trubka, na druhé straně jsou nasvíceny dvě houslistky... Sálem se ozývá první dlouhý tón, předávaný jako štafeta a putující kolem dokola. Efekt je dokonalý.

Paříž - město soudobé hudby Paříž - město soudobé hudby

"Vy hrajte o něco později, vy zase o něco dříve," gestikuluje později dirigent, když se snaží udržet pohromadě Gabrieliho Canzon . Hudebníci zůstávají pro celý program takto netradičně daleko od sebe. Neslyší se, i při přesném gestu nastává nutné zpoždění. Čím rychlejší má být tempo, tím je samozřejmě obtížnější udržet přesný rytmus. Zapeklité místo se vrací a vrací. "Víc nostalgie, víc melancholie...!" - Dirigent upravuje také celkový výraz orchestru. V Praze se zkoušelo ve zkušebně Národního divadla. Všichni seděli blízko sebe. Víc místa nebylo. Večer už bude vše samozřejmější a elegantnější, ale při první a poslední zkoušce v reálném velkém prostoru je ještě příliš vidět a slyšet střeva této produkce... "Je to prestižní místo a byli bychom rádi, aby tento koncert dopadl co nejlépe," říká Ilja Šmíd do mikrofonu hráčům. Jak přiznává, je to velmi neobvyklý a velmi obtížný koncert.

Sál s mnoha sty místy je plný. Dirigent se uklání. Potlesk před i po je velký a významný. Jen v zákulisí se decentně vysvětluje, proč ho zasvěcené publikum tak vítá, a hovoří se tajemně o tom, co shodou okolností druhý den veřejně píší pražské noviny. Že byl totiž tento švýcarský umělec namočen do aktivit jedné nechvalně známé sekty a čelil obvinění, že stál jako jedna z jejích vůdčích osobností za hromadnými sebevraždami v jejích řadách. A že je nyní na pódiu veřejně po několika letech. Soudy prý ovšem ještě neskončily.

Tabachnik nakonec poměrně se zdarem prochází s orchestrem záludnostmi, které si pro provedení Gabrieliho vícesborových instrumentálních canzon připravil prostorovým experimentováním, a s nemenším ohlasem diriguje zhruba dvacetiminutovou avantgardní Xenakisovu kompozici. Mnozí hráči v ní navíc ke svým instrumentům obsluhují ještě malé sirénky, dřívka a další drobné bicí nástroje. Dirigent upozorňoval, aby je do poslední chvíle drželi ve skrytu. Zvukové překvapení se vydařilo.

Cité de la musique je moderní komplex v kulturním a odpočinkovém areálu La Villette severně od centra Paříže. Nabízí pozoruhodnou architekturu, muzeum hudebních nástrojů, obchod... a abonentní programy s progresivní dramaturgií. Sousedí se stejně moderní a stejně bílou budovou konzervatoře. A je sídlem Boulezova souboru Ensemble Intercontemporaine. Velký sál, šedý, modrý, s hnědými sedadly, béžovým obložením a s možnostmi proměnlivého uspořádání vypadá díky věcné atmosféře a mnoha mikrofonům a světlům spíše jako velké rozhlasové studio. Publikum je tu evidentně doma. Paříž tak nevěřícím Pražanům nevědomky potvrzuje, že je skutečně městem současné hudby.

Po předehře k Lohengrinovi předestírá pak Tabachnik publiku Ligetiho Atmospheres , zvukově sugestivní hudbu. Auditorium, plné neformálně oblečených a uvolněných, nesnobsky zainteresovaných lidí, se předtím během přestávky proměnilo. Kdekdo sedí jinde než předtím. Asi touha slyšet hudbu ještě z jiného úhlu. Přítomným českým posluchačům v řadě označené VIP to trochu zamotalo hlavu, když museli po pauze hledat místo na boku o patro výše. Ale je odtamtud nový pohled a poslech. A je proto zajímavé poslechnout si Xenakisovu skladbu ještě jednou. Její regulérně plánované doslovné opakování v závěru večera (pokud se dá u aleatorických úseků hovořit o doslovnosti opakování) se zdá být pro tento druh programů stejně charakteristické a stejně přirozené jako kontrastní kombinace Xenakisovy a Ligetiho hudby s Gabrielim.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.