čtvrtek, 6. duben 2006

Pár davisovských revivalů

Napsal(a) 

Wadada Leo Smith a Henry Kaiser Wadada Leo Smith a Henry Kaiser

"Ohlédnu-li se, zahynu." Tímto aforismem popsal kdysi Miles Davis svou neutuchající potřebu změny. Muž mnoha revolučních proměn je dodnes zdrojem inspirace, byť někdy nepřiznaným, pro mnoho hudebníků napříč hranicemi stylů. Sám se velice zřídka vracel ke své starší tvorbě, a tak se lze jen dohadovat, jak by se asi tvářil při poslechu několika davisovských revivalů, jež se v posledních letech vynořily. Ty lze zřejmě posuzovat hlavně podle toho, zda Davise posunují někam dál, nebo se marně pokoušejí o věrnou, nicméně sterilní kopii.

Vracet se zpět, hrát repertoár předchozích, jakkoli progresivních dekád, tedy Davis považoval za něco nepatřičného. Výjimku učinil prakticky až koncem života na dvou evropských vystoupeních v létě 1991. Ve švýcarském Montreux (8. července 1991) svolil s účinkováním v orchestru Quincyho Jonese, jenž vzpomínal na Davisovu spolupráci s Gilem Evansem (Birth of the Cool, Porgy and Bess, Sketches of Spain atd.); v dosud nepublikovaném záznamu z Paříže (10. července 1991) je zase obklopen svými největšími hudebními odchovanci (Shorter, Corea, Holland, Scofied atd.) a hraje i neobvykle staré kompozice jako Donna Lee (1947), Out of the Blue (1951), All Blues (1959) nebo In a Silent Way (1969). Jen o několik týdnů později (28. září 1991) Davis umírá. Není třeba být patetický a prohlašovat, že zemřel právě proto, že se poprvé ohlédl zpět. Spíš to vypadá, jak míní Paul Tingen, že se ohlédl zpět proto, že cítil svůj brzký odchod. Nicméně Davisův závěrečný návrat byl skutečně ojedinělý - podle jeho tehdejších spoluhráčů z něj neměl dobrý pocit a ještě po zakončení letního turné 1991 nahrával s raperem Easy Mo Bee své poslední, posmrtně vydané hip-hopové album (Doo-Bop).

Tento úvod by jistě nebyl potřebný, kdyby Davis žil a každých pět let spáchal novou hudební revoluci. Zřejmě teprve trumpetistův odchod otevřel dveře nejen posmrtným poctám, ale i jeho překladům a reinterpretacím. Zde se zaměříme zejména na soudobé interpretace davisovského repertoáru let 1969-1974, tedy etapy na jedné straně přehlížené či "neviditelné", nebo naopak nekriticky zbožňované.

Znovuobjevení Davise, především jeho "elektronické" tvorby, lze datovat na konec 90. let, kdy společnost Columbia docenila potenciál digitalizovaných reedic alb ze 70. let a postupně začala zpřístupňovat i množství kompletních studiových záznamů, jež nebyly dříve oficiálně vydávány. Není třeba zde zmiňovat řadu autorských projektů přelomu tisíciletí, které na kontroverzně přijímanou etapu nepřímo reagovaly a reagují - jen namátkou trumpetisté Dave Douglas, Erik Truffaz, Cuong Vu, Jon Hassell či Nils Petter Molvaer. Ovšem interpreti hrající původní Davisovy kompozice sledovaného období již tak běžní nejsou.

Po svém se s věcí vyrovnal roku 1998 basista a producent Bill Laswell , když vydal album Panthalassa , svůj vlastní svěží pohled na 70. léta. Jeho záměr byl jasný: paprskem světla hudby devadesátých let oživit atmosféru kdysi kriticky přijímaných desek On the Corner , Get Up With It a dalších. "(Teo) Macero a další lidé, kteří na těchto nahrávkách pracovali, pocházeli z klasického a jazzového prostředí," vysvětloval při uvedení Panthalassy Laswell, "a neumím si představit, že by lidé s tímto zázemím rozuměli tomu, co Miles tehdy (cca 1972-1974) produkoval. To, co tehdy dělal, nemělo co dělat s jazzem, ani se k němu nevztahovalo. Pro mě byla On the Corner počátkem hip-hopu a myslím, že pro tehdejší producenty to bylo něco příliš nového. Nevěděli, jak by taková deska měla znít. Takže mým cílem byl překlad, nový pohled na Milese z ne-jazzové perspektivy." S odstupem pětadvaceti let chtěl tedy Laswell setřít prach z těchto alb a navíc je učinit čitelnějšími v nové době. Experimentátor skladby hlavně zkrátil - vždyť jen Brianem Enem tolik obdivovaná He Loved Him Madly měla původně třicet minut - a několik jich slepil do sevřené struktury suity. Studiovou manipulací původních pásů se mu podařilo zvýraznit silně repetitivní složku zmiňovaných snímků. Otevřel tím snad i cestu mnohem odvážnějšímu přepracování elektronickými tvůrci současnosti na pokračování nazvaném Panthalassa: the remixes (1999). Nicméně v obou případech zatím nešlo primárně o práci s "živými" nástroji.

Záhy po Laswellovu pokusu nabyla Davisovská renesance na obrátkách. Představil se dosud asi nejúspěšnější revival Yo Miles! (1998) avantgardního trumpetisty Wanada Leo Smithe a kytaristy Henryho Kaisera, zdařilou poctu a posunutí hranic znamenala deska multiinstrumentalisty Marka Ishama Miles Remembered: The Silent Way Project (1999) a s občas zatracovanou fúzí se vypořádala i Cassandra Wilson (Traveling Miles, 1999). Ale v době tohoto boomu neotáleli ani ti nejpovolanější, totiž dávní Davisovi spoluhráči, především kytarista Pete Cosey a basista Michael Henderson.

J

Sony Fortune Sony Fortune
e pozoruhodné, že Davisovy děti šedesátých a sedmdesátých na nějaký revival až donedávna vůbec nepomýšlely. Pochopitelně že Herbie Hancock, Chick Corea nebo John McLaughlin tu a tam zavzpomínají na své rané fúze Head Hunters (Hancock obnovil naposledy letos v červnu), Return to Forever či Mahavishnu Orchestra. Ale hráči jako Pete Cosey, Reggie Lucas, Dominique Gaumont, Sonny Fortune, Al Foster, Michael Henderson a další již o sobě na tomto poli tolik nedávali vědět a stáli dlouho stranou oživení svého mládí u Davise (cca 1970-1974).

V létě 2002 se však uskutečnily koncerty dvou konkurenčních vzpomínkových kapel bývalých Davisových spoluhráčů - Children of Agharta kytaristy Petea Coseyho a Children On the Corner basisty Michaela Hendersona.

Formace s jasně odkazujícím názvem Children of Agharta vystoupila pouze epizodně na několika pódiích v USA v červnu 2002. Žádný ze záznamů nicméně zveřejněn nebyl, a tak si lze obrázek učinit pouze z několika málo recenzí koncertu v New Yorku (20. 6. 2002). Skupina v obsazení Pete Cosey (kytary), Gary Bartz a John Stubblefield (saxofony), Matt Rubano (baskytara), J. T. Lewis (bicí), Johnny Juice Rosado (DJ) a Baba Izrael (raper) byla obdobou psychedelie free-jazz-funkových let 1973-1975 s velmi výraznou rytmikou. Publicista Mark Keresman popsal newyorský koncert takto: "Cosey působil jako zjevení - tenhle chlapík vypadal jako beatnik Burl Ives a vytvářel na kytaru něco děsivě inspirujícího, vlivy Jimiho Hendrixe (otevřenost vůči možnostem zvuku), Sonnyho Sharrocka ("free" přístup Pharaoh Sanderse na kytaru) a Erica Claptona spojoval do velice osobitého stylu, jenž plul ze stratosféry do ionosféry, zatímco neustále setrvával v blues. Bartz a Stubblefield zprvu naříkali zpěvným, sladce hard-bopovým stylem, později vrcholili třeskutou, nekončící smrští. Rubano a Lewis byli tu noc králi rytmu, zkoušejíce rozmanité groovy, ale nikdy nesměřující k strnulosti - tohle nebyli funkoví hráči pokoušející se hrát jazz, ale jazzmeni s nepopiratelným funkovým feelingem. DJ Rosado fungoval jako podpora rytmiky dodávající celku šťávu a chuť, ale i jako sólový protějšek ke Coseymu. Lze jen doufat, že se tenhle band ukáže ve studiu."

Coseyeho vzpomínkové seskupení nakonec nic oficiálního nevydalo. Hendersonovo sexteto Children On the Corner , jež poté vystoupilo 16. a 17. července 2002 v oaklandském klubu Yoshi's, ale svůj záznam následně zveřejnilo. Na vzniklé live album Rebirth (2003) a s tématem související letošní novinky Yo Miles! - Upriver a Fusion for Miles - A Guitar Tribute se podívejme zevrubněji formou minirecenzí.

Children On the Corner - Rebirth

(Sonance Records, 2003 )

Nezávislý label ze San Diega vyprodukoval syrově znějící klubový snímek. Uvaděč vítá členy sextetu s vervou hodnou hvězdně znějícímu obsazení. Není divu. Pět ze šesti hudebníků s Davisem kdysi hrálo. Michael Henderson (baskytara), Ndugu Chancler (bicí), Sonny Fortune (saxofony, flétna), Badal Roy (tabla), Barry Finnerty (kytara, viz Davisova deska The Man with the Horn) a Michael Wolff (klávesy, piano) ve spontánním jamu nakousnou čtyři skladby období 68-74 (Directions , New York Girl , Bb Philly Funk , Black Satin ), polovinu tvoří nové kousky v obdobném duchu. Album, ke kterému tato dítka jménem odkazují, se stalo pravzorem acid-jazzu a trip-hopu. Pokud z toho vyjdeme, nelze očekávat klasicky jazzové formy, ani disk touto optikou posuzovat. Problém ale vězí v tom, že Children on the Corner svůj neskonale inovativní předobraz interpretují poněkud nepřesvědčivě. Středobodem desky On the Corner byla hypnoticky repetitivní rytmika, studiově zmnohonásobená a skutečně připomínající dnešní taneční elektroniku. Sólisté tu zdaleka neměli takovou funkci jako kdykoliv před tím. Právě nepochopení tohoto potenciálu činí z alba slabý odvar oslavované tvorby. Tři přednesové příspěvky z dílny pianisty Michaela Wolfa do celku vůbec nezapadají. Přesto jsou zde světlé okamžiky: Hendersonova funkující a snadno identifikovatelná basa jako za starých časů či velmi živá sóla Sonnyho Fortuna zejména v úvodní Directions . Chybějící charisma, a především citelně pociťovaná absence trubky (!) však dokazují, že ne každý je schopen tak geniálně nastavené laťky dosáhnout. Inu, Davis by z téhle nápodoby asi radost neměl.

Hodnocení Harmonie: HH

Yo Miles! - Upriver

(Cuneinform Records, 2005 )

Pokud by nás napadlo hledat v řadách trumpetistů nástupce Davisova "elektronického" období, zřejmě bychom se jménem Wanada Leo Smith příliš nepočítali. Avantgardní sólista je znám již od 70. let především svým působením v akustických freejazzových formacích, např. u labelu Tzadik. Stejně tak kytarista Henry Kaiser do roku 1998, kdy vzniklo proměnlivé seskupení Yo Miles! , s jazzrockovou fúzí příliš spojován nebyl. Upriver je třetím albem z jejich dílny, jež se nesnaží kopírovat repertoár Davisových desek On the Corner, Big Fun či Agharta, ale bere je pouze jako východisko k pochopení logiky oné doby. Pomáhají jim v tom i Greg Osby či Zakir Hussain. Nikdo ze základního desetičlenného osazenstva u Davise nikdy nehrál, což se zde jeví spíše jako výhoda. Více než dvouhodinový výlet po tématech jako Go Ahead John , What I Say , Bitches Brew či Black Satin i spřízněných autorských titulech je plný barev a neskutečných improvizačních dobrodružství. Amplifikovaná Smithova trubka přiznává vlivy Davise, Cherryho či Armstronga, přesto je vždy dokonale svá, basista Michael Manrig funkuje snad mnohem razantněji než kdysi Michael Henderson, klávesové plochy Toma Costera (bývalý spoluhráč Carlose Santany) skvěle imitují textury a feeling svých vzorů. Ústřední melodie Black Satin je v nápaditém aranžmá posílená dechovou sekcí Rova Sax Quartetu. Yo Miles! jako by přesouvá Davisův způsob pódiové interakce 70. let do studia: jeho skladby bez konce a začátku se však nestanou sterilní, ale dokonale se vyjasní; nahrává se živě bez overdubů, technikou podobnou analogové. Miles by dnes zcela jistě takovou hudbu nehrál, slovy uznání by však možná nešetřil. Tříhodinové koncertní záznamy Yo Miles! ze San Francisca (1999) a slavné haly Fillmore (2000) působí někdy zbytečně rozvláčně, jsou ale legálně a zdarma dostupné na www.archive.org.

Hodnocení Harmonie: HHHHH

Fusion for Miles - A Guitar Tribute/A Bitchin' Brew (Mascot Records, 2005 )

Kytarista Jeff Richman vyprodukoval další tematickou poctu. Po pokloně Johnu Coltraneovi (A Guitar Supreme) a Mahavishnu Orchestra (Visions of an Inner Mounting Apocalypse) přišla na řadu davisovská fúze. Základní sestava (Vinnie Colaiuta - bicí, Alphonso Johnson - basa, Larry Goldings - klávesy, Dave Liebman - saxofony) zde slouží jen jako odpich pro deset přizvaných světových kytaristů, hodnotících hlavně Davisovu tvorbu 70. a 80. let, ale i starší kusy. Každý tak činí s rukopisem sobě vlastním - postbopově Pat Martino (Serpents Tooth ) a Bill Connors (Eighty One ), nezaměnitelnou fusion náladou Jimmy Herring (Black Satin ) a Mike Stern (So What ), rockověji zase Warren Haynes (It's About That Time ) a Steve Kimmock (Back Seat Betty ). Repertoár je tedy rozmanitý, elektrická kytara v hlavní roli. Jde o výbornou učebnici stylu nejvýznamnějších kytaristů současnosti (je tu i Bill Frisell a Bireli Lagrene), navíc s možností srovnání na jednom disku. Po čase však přece jenom taková exhibice jediného nástroje působí poněkud fádně. Jde pochopitelně o technicky brilantně zahrané party, to však ani v případě revivalu nemůže stačit - chybí tomu cit a něco navíc. Také by neškodil užší a příznačnější výběr skladeb: stojí tu vedle sebe třeba So What , Spanish Key a Beat Seat Betty . V koncertním jamu by propojení takto nesouvisejících úseků Davisova života možná nemuselo vadit, zde ale zní jaksi neorganicky. Těžko odhadovat, co by téhle pokloně Davis řekl, pokud jste však kytaristé a nedáte na jeho elektrické kapely dopustit, je to zřejmě album pro vás.

Hodnocení Harmonie: HHH

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.