pondělí, 1. červen 2009

Paní Pecková, hlavně mi z toho nedělejte nějakou blbou pohádku a nečarujte mi tu

Napsal(a) 

Dagmar Pecková, foto Petr Neubert/Národní divadlo Praha Dagmar Peckováfoto: Petr Neubert/Národní divadlo Praha

Naše setkání se po delší pauze odehrálo u krbu hotelu Aria. Dagmar Pecková přijela mini cooperem unavená ze zkoušky Rusalky, ale po šálku kávy a jemném ovocném suflé byla plná energie. Sálalo z ní nadšení, které jsem u ní už léta neviděl. Příčinou nebyl tentokrát její manžel Klaus nebo syn Theodor či dcera Dorothea, ale režisér Rusalky Jiří Heřman, který první zkoušky s ní popsal jako krásné dobrodružství, a dvojrole Ježibaby a Cizí kněžny. Po gastronomickém uvítání mi vpálila do očí: „Pane Stehlíku, víte co mi Heřman řekl? Prý ať mu z toho nedělám blbou pohádku. No není to úžasný.“ Její názory jsou stejně nefalšované, jako ona sama.

Když jsme spolu mluvili v roce 1997, bylo vašemu synovi Theodorovi pár měsíců. V dalším rozhovoru v roce 2000 jste řešila otázku školky a slaďování profesních a rodičovských povinností. Je rok 2009 jaké řešíte rodičovské problémy teď a jaký je život operní zpěvačky a matky dvou dětí? Děti jsou větší, takže i starosti máme jiné. Dorka občas říkává, jestli by místo mě nemohl jít zpívat tatínek. Když jí byl rok, tak když jsem sedala do auta, úpěnlivě plakala. Není to dlouho, kdy jsem uvažovala, že přestanu. Když si kolegové dali po představení nohy na stůl a relaxovali, tak já si třeba v Paříži po představení v půl šesté ráno sedla na vlak, v půl jedné byla ve Freiburgu, den a půl strávila s dětmi a v den představení si zase sedla na vlak, dorazila do Paříže, na hodinu šla spát a večer na představení. Pak se to projevilo i na zdraví. Na generálce Tristana a Isoldy v Salcburku jsem zkolabovala a záchranka mě přímo z jeviště odvezla do nemocnice... A dva dny na to jsem pod práškama zpívala premiéru. Takhle jsem to dělala tři čtyři roky a sesypala se. Klepala jsem se, prostě už nic nešlo a byla jsem k smrti unavená.

Jak jste to tehdy překonala? Sportem. Když jsem dostala nabídku zpívat Babu Turkyni Životu prostopášníka v plavkách, přemýšlela jsem, co budu dělat. Začala jsem tvrdě běhat, jezdit na kole a najala si trenérku fitness. Klaus mi říkaval, že to musím překonat sportem, a došlo na jeho slova. Každý den hodinu běhám a pak cvičím. Za šest měsíců jsem shodila 12 kilo. Tím běháním jsem ze sebe dostala starosti a stresy. Od té doby je mi fyzicky dobře. Můj únavový syndrom se mě od té doby netýká. Až skončíme naše povídání, tak si vezmu kecky a půjdu si zaběhat do Krčského lesa a dostanu ze sebe únavu z Ježibaby a Cizí kněžny. (smích)

Cizí kněžna, foto Petr Neubert Cizí kněžnafoto: Petr Neubert

To děláte všude? Jasně. Běhám v Praze, Drážďanech, Lipsku, Paříži, Mnichově, Amsterodamu. Pro každé město mám mapu, abych věděla, kde je park. Potřebovala jsem ale také důkladně zkontrolovat hlas. Hledala jsem kantora a narazila samozřejmě na spoustu podvodníků; většinou to dopadlo příšerně. Od února chodím k Ivanu Kusnjerovi a zatím to jde snad dobře. Vlastně ani nevím, jestli to mohu prásknout, aby se za mě třeba nestyděl.

Proč právě k němu, když s ním čas od času spolupracujete? Protože má pedagogické zkušenosti, lidsky si rozumíme a všimněte si, jak výborně ve svém věku zpívá. To bez perfektní techniky nejde. Znám dost zpěváků o dvacet let mladších, kteří už nemůžou. Je dobře, že jsem s Ivanem začala dělat už na Rusalce. Až při zkouškách jsem si uvědomila, jak komplikované je zpívání v češtině. Němčina je proti tomu „zpěvná řeč“. Německé konsonanty drží pěveckou pozici „nahoře“ a nedovolí vokálu takzvaně zapadat. Při češtině je to vyloženě boj o každý konsonant a vokál.

Jaké máte zkušenosti s režiséry? Různé, často však tristní. Například když jsem dělala pod režisérem Davidem Aldenem Sílu osudu – totální průšvih. Byl despotický, deprimující, nervy svazující. Vůbec mu nešlo o to, jestli je Preziosilla taková nebo maková, o vztahy, vůbec si s tím nevěděl rady. Vytvořil jevištní obraz, postavil nás tam a nesměli jsme se pohnout ani o dva centimetry, vůbec se s námi nebavil a posílal za námi asistenty. Pouze jsem se pokoušela dostat do těch jeho centimetrů aspoň nějaký výraz. Byla jsem z toho totálně hotová. Navíc se to stalo v době, kdy jsem myslela, že budu muset skončit, protože jsme měla právě ten únavový syndrom a byla blízko vyhoření. Na jeviště jsem nevylezla bez aspoň tří litrů kávy a hrstky povzbuzováků. Když absolvujete několik takových produkcí, tak si říkáte: Mám to zapotřebí? K čemu to všechno je? Má takový život smysl? Proč sebou musím nechat manipulovat nějakým kreténem, který o divadle nic neví?

Proto mě tak nadchlo, když jsem v Praze našla člověka, který je vášnivě zaujatý pro věc, ví co chce, hodiny nám vysvětluje, vede mě a zajímá ho můj názor. Za to jsem Heřmanovi hrozně vděčná. Takhle se mnou už dlouho nikdo nepracoval. Nenechává lidi na pospas jako Roger Lepage, který dělal Stravinského Život prostopášníka v Bruselu. Ten si to připravil na papírovém modelu v Kanadě, ne se skupinou statistů na nějakém menším jevišti, perfektně věděl, kdo kde bude stát, kam se posune, kdy vyjede kulisa a podobně, ale výraz mu byl ukradenej. Nešlo mu o individuální projev, ale jen o celkový obraz. Naproti tomu s Robertem Carsenem byla pohoda. Dělala jsem s ním v Turínu Salome. Byl vděčný za všechno, co jsme mu do inscenace přinesli a docela citlivě nás vedl. Občas řekl, abychom támhle ubrali, jinde přidali. Ale stejně ho nakonec nejvíc zajímala „jeho“ horda statistů, kteří byli amatéři. Nebo třeba Petr Musbach z berlínské Státní opery. Před čtyřmi lety jsme spolu dělali taky Salome. Umí si sám navrhnout výpravu, při zkouškách jsme diskutovali a on dal hodně na náš názor. To byla skutečná tvůrčí práce. Ovšem nesmíte zapomenout na to, že je původně psychiatr, takže možná nás pouze dovedl tam, kam chtěl.

A co Robert Wilson? No to je taky arogantní číslo. S ním jsem dělala v Paříži Genevievu v Pelleasi a Mélisandě. Čtyři týdny jsme zkoušeli pozice. Jeho asistenti mě vždycky naaranžovali do pěvecky naprosto absurdní polohy, většinou mi vykroutili hlavu tak pitomě, že nebylo možné normálně zpívat; navíc po mě chtěli, abych nedejchala. Wilson přijel na hlavní zkoušku, všechny si nás svolal a držel k nám proslov o tom, že kdybychom rozuměli muzice, tak bychom pochopili i jeho režii. Nechtěl zpěváky, ale sochy. No, Furlanetta naháněli až na letišti, protože toho chtěl nechat. Odmítal tímto způsobem spolupracovat. Pro režiséry nebo spíš scénografy tohoto typu jsme spíše statisty nežli zpěváky. Všechno to jsou velká jména, něco dokázali a my jsme hodně mrňaví. Když se nepřizpůsobíte, tak vás vymění. Mimochodem tu Genevieve jsem dělala jen proto, že tři přede mnou utekly. Bohužel jsem nevěděla, do čeho lezu, že mě nenechá nadechnout. Proto tak ráda dělám koncerty a recitály, kde jsem svobodná.

Dagmar Pecková s Valentinem Prolatem (Cizí kněžna a Princ), foto Petr Neubert Dagmar Pecková s Valentinem Prolatem (Cizí kněžna a Princ)foto: Petr Neubert

Když svět ovládlo režisérské divadlo, tak jaká je úloha dirigenta? Abychom byli pohromadě. Samozřejmě dirigent vám řekne, jak zpívat některé fráze, ale když musíte bezezbytku splnit příkazy režiséra, tak moc prostoru pro hudební emoce nezbývá.

Umění by se mělo dělat bez odborů a bez pauz. Vždycky když jste v nejlepším, tak se ozve: A co pauza?

Připadá mi, že Dagmar Pecková jakoby byla potvrzením rčení: sejde z očí, sejde z mysli. Jak to vnímáte? Je mi to jedno. Mají mi chybět rozhovory do Vlasty nebo Květů? To už jsem všechno udělala. Spousta rozhovorů je zbytečná. Proč mám lidem stále něco vysvětlovat, sdělovat jim moudro? Vždyť to bylo stále stejné. Koho to zajímá? Když jsem ještě spolupracovala se Supraphonem, tak jsem byla nucena dělat hodně rozhovorů. Od té doby, co už nejsem v jejich stáji a jsem mimo, tak zájem povoluje, a to je dobře. Koneckonců už jsem všechno řekla. Dělat rozhovor do hudebního časopisu možná smysl má, ale do novin? Vždyť se to stále opakuje – vyhození od Košlera před pětadvaceti lety, děti. Pro mě je důležitější, když mě pozvou české festivaly, FOK, Česká filharmonie nebo teď po letech i Národní divadlo. Na to moje odstěhování vliv nemělo.

Máte pocit, že jste se integrovala do německého prostředí? Ale já působím v Německu už od roku 1985, nejdřív v Drážďanech, pak v Berlíně. Sice jsem se pak vrátila, ale hlavním hudebním teritoriem bylo Německo. Nakonec jsem se provdala za německého muzikanta, a protože on nemohl opustit svoje opravdu skvělé zaměstnání a s tím spojené jistoty „stáří“, tak jsem se přestěhovala. Je pravda, že od té doby jsem víc v kontaktu s běžným německým životem – chodím nakupovat, jezdím pro děti do školy, přátelím se se sousedy. Sice asi nás nepovažují za normální a moc nechápou, co děláme, ale jsou fajn.

Stýská se vám po něčem? Němci rozhodně nemají tak dobrý indiánky, větrníky, míši a eskymo... Když někde musím být, tak se věnuju práci a normálním věcem, jako sportu nebo nakupování. Ale když jsem doma, nejradši zahradničím a nerada kamkoliv jezdím. Nejradši bych byla stále v našem domě, ale na to si musím vydělat, takže bohužel musím pracovat, dělat co umím – divadlo a koncerty. Věřte mi, že bych lidi z divadel často nejradši zakousla a už bych tam nikdy nešla. Jak já se těším do důchodu! Jsou to takové symptomy vyhoření. Ať si tady Češi říkají o Heřmanovi co chtějí, on mě z toho aspoň na moment dokázal dostat. Vrhla jsem se do Rusalky z ohromným nadšením.

Jak jste se vůbec k Rusalce dostala? S Heřmanem mě seznámil Antonín Matzner z Pražského jara. Zprostředkoval schůzku, kde mi byla nabídnuta dvojrole Cizí kněžny a Ježibaby. Slíbila jsem, že si to nejdřív přezpívám. Bylo to v době, kdy jsem studovala Ortrudu z Lohengrina a končila série Života prostopášníka. Plným hlasem jsem začala Cizí kněžnu, na C jsem se ani nevydrápala a skončila na první stránce. Řekla jsem si „Tak takhle holka ne“, začala vše odvíjet od zvládnutí nevyšší polohy. Problém totiž není přejít z Ježibaby na Cizí kněžnu, ale návrat k Ježibabě. Samozřejmě zládnutí role by měla být hodně rozumová záležitost, ale stejně... u mě je to trochu i „pudovkin“. I kdybych měla sebelepší techniku, když vyjdu na jeviště, udělám z toho drama a prožiju „večer plný vášně“.

Před dvanácti lety jste mi řekla, že zpívat Ježibabu je váš sen. Je to krásná role. Není to pohádková ježibabička, stará ženská, která někde čaruje, ale jak říká Heřman, je to reinkarnace. Člověk se pořád rodí s určitými zkušenostmi, které musí nějak zpracovat, aby se z něj stalo něco lepšího a už se nemusel na tento svět vracet. To se ovšem Ježibabě nemůže povést, protože je už příliš opuštěná, ztrápená, zahořklá a zlá.

Sboristé nejen zpívají, ale také hrají, což je už dnes ve světě běžné.

Pracujete vlastně s dost mladým realizačním týmem. Rusalku hudebně připravil Heřmanův vrstevník Jakub Hrůša. Zvládá to skvěle. Je moc dobrý a vůbec nic nepustí. Rusalku hraje Národní divadlo od doby vzniku opery, takže Jakub Hrůša musí odchytávat a eliminovat řadu interpretačních stereotypů a věřím, že se mu to podaří. Zesměšňující průpovídky typu „Takový cukák nám nemá co říkat“, které se nedají přeslechnout nejen od orchestru, jsou jen projevem hlouposti. Tento „cucák“ totiž docela hodně ví, dobře slyší a mě ohromně pomohl. Všecko, co mi řekl, sedělo. Možná, že v Čechách vládne přesvědčení, že mladý člověk ještě nemůže být dost dobrý.

Kdysi jste mi řekla, že byste radši emigrovala, než abyste žila v zemi, kde by se dostali k moci komunisté. Není to tak dlouho, kdy mě vezl z letiště docela pohledný mladík a celou cestu nadával, jaký je to tady průser a jak to bylo za komunistů krásný. Seděla jsem v tom taxíku jako zařezaná a v duchu si říkala, co může proboha takový buran o tom vědět. Nevím, jestli to byl bývalý pionýr nebo jestli papouškuje slova rodičů, ale zamrazilo mě. Kolik takových tady je? Myslím si, že jestli přijdou k moci komunité, tak nebudu sama, kdo tady nebude chtít žít.

Dagmar Pecková s Jiřím Heřmanem na zkoušce Rusalky, foto Hana Smejkalová Dagmar Pecková s Jiřím Heřmanem na zkoušce Rusalkyfoto: Hana Smejkalová

Rád vzpomínám na vaši Carmen v Národním. Proč to tak poměrně brzy skončilo? Byla velká tlačenice u nápovědy a já se tam pak už nevešla. Když jsem na Carmen přijela tak dvakrát do roka, stávalo se pro mě představení cimrmanovskou „riskantní toulkou po jevišti“... Ale vážně – myslím si, že tento typ rolí, hlavně jak byla ztvárněna Bednárikem, je věcí spíše pro mladší kolegyně.

Další návrh pak už nepřišel? Ale jo. Od Nekvasila přišla nabídka na Čerta a Káču, že jsem na Káču přesně ten typ. Ale co bych si s tím počala. Já jsem všechno možný, jen ne kontraalt. Mám sice tříoktávový rozsah, ale proč se chlubit rejstříkem, který není zrovna znělý. Mohla bych tam dělat prostocviky, ale musí to být taky slyšet, zvlášť když je to Dvořákem tak šíleně instrumentovaný. No představte si kritiky, kteří to mají naposlouchaný z desek, jak by mě sjeli, když by to neslyšeli v síle, jak jsou zvyklí. A vyprávějte jim, že když nemáte hlas – bourák a dirigent není schopen zkrotit orchestr, tak je alt přirozeně méně slyšet než soprán.

Jaká Cizí kněžna se vám líbí nejvíc? Na trhu jsou tři dostupné nahrávky, kde zpívají Míková, Drobková a Urbanová, a s přehledem vede Drobková. Má tóny, techniku, výraz a k tomu ještě krásný, barevný, vroucí hlas.

A Ježibaba? Výraznou osobností je Věra Soukupová na nahrávce Václava Neumanna. Vezměte si však oslavovanou nahrávku Deccy. Dolora Zajick prostě neví o čem zpívá. Koneckonců stejně mimo je i Renée Fleming, která zpívá Rusalku. To je podle mě urážka Gabriely Beňačkové. Nebo dřevorubecký Vodník Franze Hawlaty. Prostě nemají k tomu hluboký vztah, nechápou kontext, tradici.

Jaká je podle vás Rusalka ve vidění Jiřího Heřmana? Ani pohádka, ani současnost? To bych neřekla. Může to být vnímáno klasicky, je tam vodička, rybníčky, Vodník vychází z propadla, kde je voda, ale geometrie obrazu je nadčasová. Je to zvláštní vidění dvou světů, jejich prolínání. Chladnost prvního jednání se šerosvity, lehkost i tíha mimozemského, posmrtného světa než se narodí Rusalka do světa lidí, přechod mezi světy, pozemská hostina druhého jednání, kdy se na geometrii, zdvižích a kontrastu s quasi rokokovým rámcem pozná „lidský parchant“, ať už je to sbor, balet, Princ nebo Cizí kněžna, která je hodně velká svině – to vše tam je. Není to „blbá“ pohádka. Rusalka není němá proto, že ztratila kvůli kletbě hlas, ale že si se světem lidí nemá co říct, neví a ve světě lidí se ztratí. A protože je taková, tak si Princ všimne jiné ženy. Prostě hledá a když nedostane co chce, jde jinam. Taková hezká mužská vlastnost. Najednou si uvědomíte, jací lidé jsou, jak se k sobě chovají. Je to strašný a zároveň krásný. Hodně mě to oslovilo. Za dlouhou dobu je to nejkrásnější práce, jakou jsem prožila. Souhlasím s Heřmanem, že tato „látka“ má na víc, než být pouhou pohádkou.

Baví vás takováto operní práce často? Jak jsem už řekla – jak kdy. Například podobné to bylo s Robertem Carsenem. Jenomže Heřman to vysvětlí a má na vás čas, kdežto Carsen vám dá svobodu projevu, spoléhá se na to, že to víme a že se to nějak vyvine. Zkoušení Rusalky bylo sice těžké, ale radostné. Člověk je totiž schopen podstoupit téměř vše, když ví, že to má smysl a odezvu.

Já jsem „dítě“ Ruth Berghaus. Celé moje okolí, všichni ji nenáviděli, ale mě se práce s ní líbila a moc jsem se naučila. Je důležité, aby vás režisér dovedl tam, kam chce, a abyste to pochopil.

Takže je pro vás volnost bez linkování vyjádření důležitá? Opět – jak kdy. Každé linkování není špatné. Když mi jako Heřman režisér vysvětlí princip postavy, udělá pár modelových pohybů, které by chtěl, řekne toto ano, toto si nepřeju, tak to „dolinkuju“ sama. Ale strkat mě po jevišti po dvou centimetrech bez slova vysvětlení je pouze deprimující.

Je režisérismus tohoto typu ve světě běžný? Dnes už ano. Pánem je režisér. Éra Callasové, která si mohla víceméně dělat, co chtěla, je nenávratně pryč. Bohužel takovéto neinspirujicí režie mohou mít vliv na neinspirovaný výsledek. Dnes si mnozí lidé kolem divadel jen hojí svoje komplexy. Jinak si neumím přestavit, proč některé zbytečné projekty vznikají. Někdy si připadám jako nádeník.

Může přebít režijní impotenci kreativita dirigenta? To se jistě stát může, ba dokonce se občas stává, že dirigent v jediném okamžiku režisérovu vizi zničí. V Salcburku se kdysi při Traviatě prý stalo, že po osmi týdnech vyčerpávajících režijních zkoušek přijel na hlavní zkoušku s orchestrem Riccardo Muti, postavil sólisty na forbínu a režisér neměl šanci.

Mění se nějak váš repertoár? Na velkých scénách nemůžete začít přeorávat svůj repertoár. Takže jsem více zpívala místo Paříže na menších scénách jako například Braunsweig, Landes Theater Salzburg, Brusel. Například na tvorbu repertoáru je ideální Národní divadlo. Začala jsem dělat Wagnera, který má ohromný fundament a vyjadří vše, a naopak brzy opustila Verdiho, který je jednotvárný. Já se potřebuju vyjádřit, položit se do muziky a v tom se s Verdim míjím. Strašně se mi líbila Ortruda, určitě by byla pro mě Venuše v Tannhäuserovi, vypadá to, že za pár let mě čeká Kundry. Strašně by mě bavila Marie ve Vojckovi. Už několikrát jsem byla blízko a pokaždé to skončilo u obav z ekonomické návratnosti. Intendanti se dnes tím ostatně v Německu ohánějí čím dál častěji a místo Wagnera a Strausse dávají přednost jistotě Verdiho a Pucciniho.

Ráda bych si na jevišti zkusila Erwartung. Chtěla bych směřovat k dramatickým rolím německé opery nežli k italskému romantismu. Možná jedinou výjimkou by mohla být Eboli. Víc nežli ohňostroj krásných tónů mě baví i za cenu obětování nějakého tónu pronikat do výrazových hlubin rolí. Jenomže situace je dnes taková, že se muzikanti bojí emocí. Jsou snad Welser-Möst, Hengelbrock nebo Gardiner schopni velkých emocí? Ne, a přitom dirigují velkou romantiku. Se zpěváky je to podobné. Hodně jich zpívá zdánlivě dokonale. Například Anna Netrebko vám to tam pěkně všecko nasází, ale upřímně řečeno raději si poslechnu Marii Callas, která není tak dokonalá, ale není povrchní a každá nota má smysl, každý tón má náboj. Ale možná to není ani její chyba. Prostě dnes na hluboké emoce není čas, chce se po nás, abychom se „vešli“.

Jaká je současná konkurence v Evropě? Je větší než byla před deseti lety? Určitě je. Dnes do Evropy totiž nejezdí už jenom Rusové, Ukrajinci, Američané, ale najednou bojují o své místo na slunci Japonci, Korejci, Australané, Novozélanďané a především Číňané. Jinou úroveň však pozoruju i tady. Když slyším obsazení Žínek a Kuchtíků v Rusalce, tak žasnu. Národní divadlo se od doby Carmen hodně proměnilo a máte tady řadu výborných hlasů. Nevím, na co si vy kritici pořád stěžujete.

Kdysi jste uváděla v televizi cyklus o opeře, o tématech, která s tímto světem souvisejí. Zazněly tam i hodně kritické názory na hudební publicistiku. Co si myslíte o kritice vy? Kritika jako zpětná vazba je dobrá věc. Ale mám z vás dojem, že si to doma naposloucháte a pak už nechcete slyšet nic jiného. Občas jsem říkávala, že jste paraziti a co byste bez nás dělali. Na druhou stranu – musí se o hudbě psát, fundovaná polemika je dobrá a k názoru interpreta je třeba dát jiný názor. Víte, někdy mám pocit, že dokonce novináři opisují. Před čtyřmi lety se mi něco nepodařilo v mnichovské opeře a kritika mě smetla. A pak se to táhlo. Kamkoliv jsem potom v Německu přijela, mohla jsem zpívat jako bohyně, tak všechno bylo blbě. Po čase to utichlo, snad kritici našli jinou oběť, a tisk najel na vlnu pochval. Je pak otázka, zda kritik má vždy skutečně svůj názor. Někdy se možná hodnotí a priori podle jména a pověsti. Podívejte se na nahrávku Rusalky Renée Fleming. Pokud vím, tak nikdo nepsal o její češtině, frázování, rytmu, o třech rejstřících.

Možná je to odraz snobismu nás kritiků. Toto číslo vyjde na konci Pražského jara, jehož erbovním dílem je Má vlast. Měla jste někdy čas zamyslet se nad vaším vztahem k Česku? Jaký obsah má pro vás slovo vlast? Ale já to takhle nevnímám. Přece všichni žijeme v otevřené Evropě, můžeme volně cestovat kam chceme. Moje hostování v Rusalce jsem nikdy nebrala jen jako výzvu, že zvládnu dvě role v jedné opeře nebo naplněný dětský sen, ale i jako čest opět zpívat v krásném, památném divadle. Které město má tak nádherné tři operní scény – Národní divadlo, Stavovské divadlo, Státní operu? Vždyť to je poklad! Moje děti, ač žijí někde jinde, jsou v Praze hrozně rády. To mě však nestačilo a projela jsem s rodinou celé Čechy – hrady, zámky, muzea. Prostě jsem hrdá na tuhle zemi, jenom zde nežiju. Když jsem kdysi odešla do NDR a později do spojeného Německa, nikdy jsem neměla pocit, že opouštím vlast. I když zde nebydlím, tak jsem tady.

Narodila se 4. dubna 1961 v Chrudimi, absolvovala pražskou konzervatoř. Již během studií byla sólistkou operety v Plzni a v Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1985 odešla do tehdejší Německé demokratické republiky, kde na prknech drážďanské opery začala její hvězdná kariéra. Dagmar Pecková v současné době vystupuje na předních evropských scénách. Žije blízko německého Freiburgu s druhým manželem Klausem Schisserem (hraje 1. pozoun v Süd West Rundfunk ve Freiburgu) a dětmi Theodorem a Dorotheou. Žijí na úpatí Schwarzwaldu, nádherné chráněné rezervace, v místě, kam se lidi jezdí léčit. Je velká gurmánka a vášnivá kuchařka.

Po rozchodu se Supraphonem nahrála v zahraničí Mahlerovu druhou, třetí a osmou symfonii, Paradies und die Peri od Schumanna, Utrpení sv. Sebastiána od Debussyho, Tristana a Isoldu, Život prostopášníka nebo Káťu Kabanovou.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.