Severoitalská Modena byla v sobotu 8. září hlavním městem světové hudby. Poslední rozloučení s Lucianem Pavarottim, jehož život se v rodném městě uzavřel dva dny předtím, přilákalo pozornost obyvatel, celé Itálie, médií a mnoha lidí v řadě zemí. Asi žádný operní pěvec se dosud nedostal a hned tak zase nedostane na titulní stránky všech novin, do mimořádných vysílání a doslova do všech domácností, jako v těch dnech legendární italský tenorista. Také česká digitální rozhlasová stanice D dur kvůli němu vcelku bezprecedentně přerušila svůj hudební tok a zařadila přímý přenos smutečního obřadu. Audiovizuálně bylo možné být při tom prostřednictvím ČT 24.
„Itálie má smutek, ale je pyšná,“ zaznělo při mši. „Itálie vyjadřuje své dojetí zde, kde mu děkuje,“ uvedl další řečník. „Luciano udělal z hudby nástroj života a používal ho proti válce,“ zdůraznil jiný. Hovořili církevní představitelé i předseda italské vlády, mezi modlitbami zazněla také slova napsaná Pavarottiho nejbližšími. „Doprovázíme bratra Luciana, aby ho Bůh přijal ve svém domě,“ řekl jeden z duchovních. V kostele bylo kolem rakve shromážděno na osm set čestných hostů, na náměstí před kostelem a v okolí desítky tisíc lidí. Šlo o manifestační vyjádření obdivu k jednomu z nejmilovanějších hlasů, o akci na pomezí křesťanské liturgie, státního pohřbu a megashow.
Modenská katolická katedrála byla místem, kde zpíval ve sboru i sólově jak Pavarotti, tak jeho otec, místní pekař. Ze záznamu nyní dokonce zazněl snímek jejich společného zpěvu – Panis angelicus – natočený tam v roce 1978. Odešel nejslavnější Ital současnosti, nejznámější pěvec planety, star, celebrita, idol, ikona a fenomén. Stačilo říci „zemřel Pavarotti“ a nebylo snad v našem okolí člověka, který by nevěděl, o koho jde. A to vše díky přesahům ze světa klasické hudby do zábavy, z opery k popu, z koncertů k fotbalu.
Donekonečna se můžeme přít o to, zda bylo dobře, co dělal, zda přiblížil operu masám, když s Domingem a Carrerasem zpíval na stadionech a vydával miliony desek. (Těch bylo zatím prodáno více než 100 000 000.) Faktem je, že se o Pavarottim a o existenci operních árií tímto způsobem dověděli i lidé, k jejichž uším, natož srdcím, by takové tóny jinak nedolehly. Současným efektem této popularizace však byla i vulgarizace a banalizace. Nehledě na to, že to byl pro účastníky také hodně dobrý byznys.
Pavarottiho zářivý hlas přirozené barvy a krásy byl nicméně nezaměnitelný, takže i kdyby nebylo amplifikovaných masových akcí, zapsal by se do dějin hudby jako jedinečný interpret s obdarováním, jaké se vyskytuje jednou za sto let. Jeho tenor byl po celou dobu lyrický, ale mimořádně nosný, otevřený ve všech polohách, poměrně světlý, dokonale opřený a dokonale rezonující, směřující kupředu, schopný nádherného belcantového legata a snadno a s lehkostí jdoucí do výšek. Devět vysokých „c“ v árii z Donizettiho Dcera pluku v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1973 se stalo nejen pro svůj počet, ale i pro lehkost, délku a zvukovou krásu senzací a Pavarotti definitivně operním králem. Jeho zpěv byl příjemný, radostný, vzrušující, dramaticky působivý, obdivuhodný.
Asi nikdo jiný nezazpívá tak jako on řadu populárních italských koncertních písní plných emocí, jimž se vydával na sto procent. Asi nikdo nedokáže jako on skutečně s razancí i lahodností „vypálit“ Manrikovu bojovnou strettu z Verdiho Trubadúra s nekonečně dlouhými dvěma slabikami na závěrečném nejvyšším tónu nebo nádherně klenutou melodii „Cuius animam“ z Rossiniho Stabat mater s bezkonkurenčním, jasně otevřeným vysokým „cis“, které nepotřebuje ani náznak falzetu. A nikdo jiný nezazpívá tak jednoznačné vítězné Kalafovo „Vincero!!“ v závěru árie Nessun dorma v Pucciniho Turandot jako Pavarotti. Byla to jeho erbovní melodie, stala se hymnou fotbalových fanoušků.
Narodil se v Modeně v říjnu 1935 a žil tam. Město je na něj hrdé. Teatro Communale ponese jeho jméno.
Když opouštěla rakev s Pavarottiho ostatky chrám, znělo na ozvučeném náměstí s obřími obrazovkami v jeho podání legendární „Vincero“ a nad městem přelétly na umělcovu počest vojenské stíhačky. Pohřební průvod směřoval na hřbitov Montale Rangone nedaleko jeho vily.
Na internetové adrese byla v následujících dnech vyvěšena pouze černobílá fotografie usměvavého vousáče s jednoduchým italsko-anglickým vyznáním: „Život strávený s hudbou je život strávený krásně. A právě tomu jsem zasvětil svůj život já.“
